Nevím, jestli ti pánové, kteří po převratu prohlíželi policejní archív, rozšifrovali položky tajného fondu státní policie, kde stálo: B ... 40 K, F ... 50 K, L ... 80 K atd., ale rozhodně se mýlili, že B, F, L jsou začáteční písmena nějakých pánů, kteří za 40, 50, 80 atd. korun prodávali český národ černožlutému orlu.

B znamená bernardýn, F foxteriér a L značí leonbergra. Tyto všechny psy přivedl Bretschneider od Švejka na policejní ředitelství. Byly to ohyzdné obludy, které neměly toho nejmenšího společného s nějakou čistokrevnou rasou, za kterou je Švejk Bretschneidrovi vydával.

Bernardýn byla směs z nečistokrevného pudla a nějakého pouličního čokla, foxteriér měl uši jezevčíka a velikost řeznického psa se zakroucenýma nohama, jako by prodělal andělskou nemoc. Leonberger připomínal hlavou chlupatou tlamu stájového pinče, měl useknutý ohon, výšku jezevčíka a zadek holý jako proslulí psíci naháčkové američtí.

Pak tam šel koupit psa detektiv Kalous a vrátil se s vyjevenou potvorou, připomínající hyenu skvrnitou, s hřívou škotského ovčáka, a v položkách tajného fondu přibyla nová: D ... 90 K.

Ta potvora hrála roli dogy...

Ale ani Kalousovi se nepodařilo vyzvědět něco od Švejka. Dařilo se mu tak jako Bretschneidrovi. I nejobratnější politické rozhovory Švejk převedl na léčení psinky u štěňat a nejbystřejší záludné léčky končily tím, že si Bretschneider odváděl s sebou od Švejka opět novou nemyslitelně kříženou obludu.

A to byl konec slavného detektiva Bretschneidra. Když měl již ve svém bytě sedm takových ohav, uzavřel se s nimi v zadním pokoji a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly.

Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb.

V jeho služebním spisku na policejním ředitelství byla zanesena do rubriky "Postup ve službě" tato slova plná tragiky: "Sežrán vlastními psy."

Když se později dověděl Švejk o té tragické události, řekl:

"To mně jenom vrtá hlavou, jalo ho dají při posledním soudu dohromady."

V době, kdy lesy na řece Rábu v Haliči viděly utíkat přes Ráb rakouská vojska a dole v Srbsku rakouské divize jedna za druhou dostávaly přes kalhoty to, co jim dávno patřilo, vzpomnělo si rakouské ministerstvo vojenství i na Švejka, aby pomohl mocnářství z bryndy.

Švejk, když mu přinesli vyrozumění, že se má za týden dostavit na Střelecký ostrov k lékařské prohlídce, ležel právě v posteli, stižen opětné revmatismem.

Paní Müllerová vařila mu v kuchyni kávu. "Paní Müllerová," ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, "paní Müllerová, pojďte sem na chvilku:"

Když posluhovačka stála u postele, řekl Švejk opět takovým tichým hlasem: "Sedněte si, paní Müllerová."

V jeho hlase bylo něco tajuplně slavnostního. Když se paní Müllerová posadila, prohlásil Švejk, vztyčuje se na posteli: "Já jdu na vojnu!"

"Panenko Maria," vykřikla paní Müllerová, "co tam budou dělat?"

"Bojovat," hrobovým hlasem odpověděl Švejk, "s Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám už lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jako žito, kam se podíváme, a proto mě volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaké mraky."

"Ale vždyť se nemůžou hejbat."

"To nevadí, paní Müllerová, pojedu na vojnu ve vozejku. Znají toho cukráře za rohem, ten takovej vozejk má. Vozil v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch. Vy mne, paní Müllerová, v tom vozejku na tu vojnu odtáhnete:"

Paní Müllerová se dala do pláče: "Nemám, milostpane, doběhnout pro doktora?"

"Nikam nepudou, paní Müllerová, já jsem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr a v tý době, když je to s Rakouskem vošklivý, každej mrzák musí bejt na svým místě. Vařte kávu klidné dál:"

A zatímco paní Müllerová, uplakaná a rozechvělá, cedila kávu, dobrý voják Švejk si zpíval na posteli:

Jenerál Windischgrätz a vojenští páni

od východu slunce vojnu započali

hop, hop, hop!

Vojnu započali, takto jsou zvolali:

Pomoz nám Kristus Pán s Panenkou Marií;

hop, hop, hop!

Uděšená paní Müllerová pod dojmem strašného válečného zpěvu zapomněla na kávu a třesouc se na celém těle uděšeně naslouchala, jak dobrý voják Švejk dál zpívá na posteli:

S Panenkou Marií a ty čtyry mosty

postav si Pimonte, silnější forposty;

hop, hop, hop!

Byla bitva, byla, tam u Solferina,

teklo tam krve moc, krve pod kolena;

hop, hop, hop!

Krve pod kolena a na fůry masa,

vzdyť se tam sekala vosumnáctá chasa;

hop, hop, hop!

Vosumnáctá chaso, neboj se ty nouze,

vždyť za tebou vezou peníze na voze;

hop, hop, hop! "Milostpane, proboha jich prosím," ozvalo se žalostivé z kuchyně, ale Švejk již končil svou válečnou píseň:

Peníze na voze a menáž v kočáře,

kerejpak regiment tohlencto dokáže?

Hop, hop, hop! Paní Müllerová vyrazila ze dveří a běžela pro lékaře. Vrátila se za hodinu, zatímco Švejk si zdříml.

A tak byl probuzen obtloustlým pánem, který mu chvíli držel ruku na čele a říkal:

"Nebojte se, já jsem doktor Pávek z Vinohrad ukažte ruku - tenhle teploměr si dejte pod paždí...Tak - ukažte jazyk - ještě víc - držte jazyk - na co zemřel váš pan otec a vaše matka?"

A tak v době, kdy Vídeň si přála, aby všichni národové Rakousko-Uherska dávali nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti, předepsal doktor Pávek Švejkovi proti jeho vlasteneckému nadšení bróm a doporučoval statečnému a hodnému vojínu Švejkovi, aby nemyslil na vojnu:

"Ležte rovně a zachovejte klid, já zítra opět přijdu. Když druhého dne přišel, ptal se v kuchyni paní Müllerové, jak se daří pacientovi.

"Je to s ním horší, pane doktore," odpověděla s opravdovým zármutkem, "v noci zpíval, s odpuštěním, když ho revma chytlo, rakouskou hymnu:"

Doktor Pávek viděl se nucena reagovat na tento nový projev loajality pacientovy zvýšenou dávkou brómu.

Třetího dne hlásila mu paní Müllerová, že je to se Švejkem ještě horší.

"Odpůldne, pane doktore, si poslal pro mapu bojiště a v noci ho chytla fantaz, že to Rakousko vyhraje:"

"A prášky užívá přesně podle předpisu?"

"Ještě si pro ně, pane doktore, ani neposlal."

Doktor Pávek odešel, když snesl na Švejka bouři výčitek s ujištěním, že nikdy více nepřijde léčit člověka, který odmítá jeho lékařskou pomoc s brómem.

Zbyly jen dva dny, kdy se měl objevit Švejk před odvodní komisí.

Za tu dobu učinil Švejk náležité přípravy. Předně poslal koupit paní Müllerovou vojenskou čepici a za druhé ji poslal vypůjčit si vozík od cukráře za rohem, na kterém kdysi cukrář vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch. Pak si vzpomněl, že potřebuje berle. Naštěstí cukrář choval též i berle jako rodinnou památku na svého dědečka.

Scházela mu ještě rekrutská kytka. I tu mu sehnala paní Müllerová, která za ty dny nápadné zhubla, a kudy chodila, tudy i plakala.

A tak v ten památný den objevil se na pražských ulicích případ dojemné loajality:

Stará žena, strkající před sebou vozík, na kterém seděl muž ve vojenské čepici s vyleštěným frantíkem, mávající berlemi. A na kabátě skvěla se pestrá rekrutská kytka.

A muž ten, mávaje poznovu a poznovu berlemi, křičel do pražských ulic:

"Na Bělehrad, na Bělehrad!"

Za ním šel zástup lidu, který stále vzrůstal z nepatrného hloučku shromáždivšího se před domem, odkud Švejk vyjel na vojnu.

Švejk mohl konstatovat, že policejní strážníci, stojící na některých křižovatkách, mu zasalutovali.

Na Václavském náměstí vzrostl zástup kolem vozíku se Švejkem na několik set hlav a na rohu Krakovské ulice byl jím zbit nějaký buršák, který v cerevisce křičel k Švejkovi:

"Heil! Nieder mit den Serben!"

Na rohu Vodičkovy ulice vjela do toho jízdní policie a rozehnala zástup.