A uviděli. Tormanťanská televize sice ani v nejmenším nedosahovala eidoplastické techniky Země, ale obraz byl jasný, s dobrou barevnou škálou.

Posádka Temného Plamene, s výjimkou těch, kdo měli službu, vysedávala celé hodiny před ohromnou stereoobrazovkou a pozorovala cizí život. Obyvatelé planety byli tak podobní Pozemšťanům, že už nikdo nepochyboval o tom, kde před několika tisíci lety našly útočiště tři pozemské hvězdolety. Lidí ze Země se zmocnil zvláštní pocit. Jako by přihlíželi masovým představením na různá historická témata, v nichž sami účinkovali. Gigantická města, řídce rozsetá po planetě, připomínala obrovské násosky vsakující do sebe podstatnou část obyvatelstva. Uvnitř žili Tormanťané v těsných mrakodrapech, v podzemních labyrintech probíhala každodenní technická práce. Každé město bylo vroubeno neduživými lesními porosty, do nichž si v širokých pásech razilo cestu jako mohutnými chapadly až k rozlehlým polím, kde se v ohromných množstvích pěstovaly zvláštní kultury, připomínající pozemské brambory a sojové boby. Největší města se rozkládala nedaleko od pobřeží rovníkového oceánu, v deltách řek, jejichž kamenné podloží skýtalo oporu velkým budovám. Daleko od řek a obhospodařovaných polí se táhly nekonečné travnaté stepi s řídkými křovisky.

Bylo překvapující, že v zemědělských pásmech chyběly trvalé osady. Všude bylo vidět jen dlouhé nízké a nevzhledné stavby, jež svou monotónností unavovaly zrak.

Vyskytovaly se jak na Přední, tak i na Zadní polokouli, kolem větších měst a menších sídlišť. V prachu se pohybovaly těžké stroje, obdělávaly půdu nebo sklízely úrodu, a stejně těžkopádná vozidla se proháněla po hladkých a širokých cestách.

Hodinu za hodinou sledovali obyvatelé Země život na vzdálené planetě, ohromeni spoustou prvních dojmů. Čas od času někteří členové posádky vstali a odešli za lehkou přepážku v sále, kde se podávalo jídlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkám, aby nezmeškali ani jedinou hodinu z televizních přenosů na Tormansu. Planeta se vlastně v tormanťanské řeči jmenovala Jan-Jach. Ale do povědomí Pozemšťanů jméno Tormans proniklo už natolik, že ho používali i nadále. Poznali i hlavní město planety, které v jazyce Země znamenalo Střed Moudrosti.

„Naše demogramy nepotvrzují obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypočítali Cefeané,“ řekla náhle Fai. „Rozcházíme se s nimi o celý řádový stupeň.“

„To je dost nepravděpodobné,“ potřásl hlavou Grif Rift.

„Ve všem ostatním se Cefeané projevili jako výborní planetografové. Buď je to omyl, nebo…“

„…prudký pokles počtu obyvatel,“ dokončila za něj Rodis.

„Možné to je. Ale pak se tu udála katastrofa, a my jsme přece nic zvláštního nezpozorovali.“

„Nemusí jít nutně o katastrofu,“ namítla Tivisa Henako.

„Od doby, kdy tu byli Cefeané, uběhlo víc než dvě stě padesát let. Dejme tomu, že průměrný lidský věk na počátku éry Sjednoceného Světa byl sedmdesát let. Za čtyřnásobek této doby se počet obyvatel na Tormansu mohl snížit ještě víc, nebo naopak, z čistě vnitřních důvodů mohl vzrůst.“

„Pokud jde o mne, myslím, že vnitřní příčiny jsou nejhorším druhem katastrofy,“ řekla Čedi. „Planeta J n- J ach se mi podle svých televizních přenosů zatím vůbec nelíbí.“

Jako na potvrzení Čediných slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodická hudba, přerušovaná občas disonančnírni údery a výkřiky. Před Pozemšťany se objevila náhorní planina pokrytá něčím, co vypadalo jako zahnědlé sklo. Přes plošinu vedla sklovitá cestička ke schodišti ze stejného materiálu. Výběžek, ozdobený vysokými vázami a masívními sloupy, vedl ke skleněné budově, jiskřící v rudém slunci. Lehký fronton byl podpírán nízkými sloupy s bizarními pilastry ze světle žlutého kovu. Ze dvou černých číší před vchodem stoupal lehký dým.

Po skelné pěšině se pohyboval zástup mladých lidí, kteří tloukli krátkými paličkami do zvonících a dunících disků.

Někteří měli přes rameno řemínky s malými zlatě rudými krabičkami, naladěnými na hudbu, kterou by Pozemšťané přirovnali k bledě modrému spektru. Až dosud slyšeli na Tormansu jen hudbu rudé a žluté tonality. Televizní kamera najela blíž a vydělila ze zástupu dvě dvojice, pohlížející na své spolupoutníky a přes ně na město se zvláštní směsicí strachu i odvahy. Všichni čtyři lidé měli na sobě stejné jasně žluté řízy, pomalované stočenými černými hady s rozevřenými čelistmi.

Každý muž podal ruku své společnici. Pohybovali se bez přestání bokem ke schodišti a náhle začali zpívat, či spíše pronikavě kvílet. Ječivý nápěv strhl i ostatní lidi v zástupu.

Čedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, které z členů posádky nejlépe ovládaly jazyk Tormanťanů, se pozorně zaposlouchaly. Cvakl speciální filtr zvukového záznamu, modulující rychlou nesrozumitelnou řeč.

„Opěvují předčasnou smrt jako hlavní povinnost člověka ke společnosti!“ vyhrkla Tivisa.

Fai se mlčky naklonila k obrazovce, jak to dělala vždy, když uviděla něco překvapujícího. Čedi Daan s dlaněmi na obličeji opakovala chvatně překlad písně, jejíž melodie se Pozemšťanům zpočátku líbila:

Čedi přestala překládat, podívala se udiveně na Rodis a dodala:

„Oni zpívají, že povinnost zemřít nastává ve dvacátém šestém roce života! Ty čtyři mladé lidi vyprovázejí do Chrámu Sladké Smrti.“

„Jak může existovat taková společnost!“ vykřikla Olla hněvivě, proti zásadám slušného chování.

„Při složitém způsobu života a obrovském množství informací je Pozemšťan dítětem až do Herkulových činů. A mládí trvá pak dalších dvacet let. Teprve ve čtyřiceti je u nás člověk dospělý. Pak máme před sebou sedmdesát let života plného energie, tvůrčí práce a životního poznání. V minulých dobách se člověk pokládal za starého ve čtyřiceti letech. — Já už bych byla stařena,“ řekla Rodis.

„Člověk umíral, aniž se dozvěděl něco o mnohotvárnosti a kráse světa!“ ozval se zasmušile Vir Norin. „Ale ve starověku, kdy devadesát procent lidí neumělo dokonce ani číst, nebyl to žádný div. Dlouhý život byl na obtíž. Říkalo se tehdy, že kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Ale na Tormansu existuje vysoká technická civilizace. Jak mohou kácet stromy, které ještě nevydaly plody? To je nesmysl a záhuba!“

„Podle mého názoru má příšerný obyčej předčasné smrti přímý vztah k přelidněnosti planety a k vyčerpání přirozených zdrojů,“ namítla Rodis.

„Chápu,“ řekla Čedi, „předčasná smrt není pro všechny!“

„Ano, ti, kdo řídí technický pokrok, mohou žít déle, nemluvě o vedoucí špičce. Umírat musí jen lidé, kteří nemohou dát společnosti nic kromě své fyzické práce, čili ti, kdo nejsou schopni získat vysoké vzdělání.“

V televideofonu na hvězdoletu zahřměla náhle pronikavá, divoká hudba, vystřídaná po chvíli pochodovým rytmem.

Vřeštivé zvuky neznámých nástrojů přehlušovaly sotva slyšitelnou nit melodie. Začínal film.

Prostorami stepí porostlých vysokou trávou vlekly se neforemné povozy, které táhli rohatí čtvernožci, podobní pozemským přežvýkavcům, něco mezi antilopami a býky.

Na dlouhonohých zvířatech, připomínajících jeleny, pádili do černa opálení Tormanťané, oháněli se divoce sekyrami nebo nástroji na způsob pravěkých střelných zbraní a neohroženě odráželi útoky celého stáda plazivých dravců na krátkých tlapách nebo shluky hrozných hadů s vysokými, po stranách zploštělými lebkami. Jindy zase stejní jezdci napadali karavany vozů a ostřelovali je v plném trysku. Při přestřelkách hynuli útočníci i napadené oběti, někdy také všichni společně.