Všechno se natolik lišilo od jednotvárného života na Jan- Jachu s otupující prací a primitivními zábavami, že se v improvizovaném hledišti vytvořila neobvykle vzrušená atmosféra.

Z neproniknutelné černi ochranného pole se náhle vynořil kruhový sál hvězdoletu, kde šest pozemšťanů přivítalo hosty v jejich rodném jazyce. Zpočátku připadali cizinci z dalekého světa Tormanťanům velice krásní, ale všichni úplně stejní. Muži vysocí, s rozhodnými rysy v masívních obličejích, vážní až drsní. Ženy s nápadně pravidelnými tahy, ideálně rovnými nosy, pevnými bradami, statné a hustovlasé. Teprve když si obyvatelé Jan-Jachu zvykli na celkové zvláštnosti pozemských hostí, začali rozeznávat jejich individuální rozdílnosti.

Někdo z astronautů — nejčastěji Olla Dez — vždy stručně vysvětlil téma stereofilmu a obraz hvězdoletu opět zmizel.

Před Tormanťany se vlnilo a šumělo neuvěřitelně průzračné moře s temně modrou vodou. Čisté pláže černého, růžového a rudého písku lákaly člověka, aby splynul s vodou a sluncem. Ale nádherné břehy zely téměř prázdnotou, na rozdíl od přelidněných koupališť na Tormansu. V určitých hodinách se objevovali lidé, plavali, potápěli se, a pak zase rychle mizeli a odjížděli v otevřených vagónech malých vlaků, uhánějících podél pobřeží.

Na fantazii obyvatel Jan-Jachu zapůsobila ohromujícím dojmem velkolepá Spirální Dráha. Detailní záběr obrovitého vlaku vzbuzoval v člověku nezvyklém na podobnou podívanou prvotní strach.

Tropické sady, rozložené na nedozírných prostranstvích, stejně jako nekonečné plochy pšeničných polí s klasy jako kukuřičné palice tak výrazně kontrastovaly s ubohými křovinatými zahradami a bobovými poli na Tormansu, že Grif Rift se rozhodl neukazovat déle štědrost rodné planety, aby hosty nezraňoval.

Automatické závody na výrobu umělého masa, mléka, másla, rostlinných žloutků i cukru jako by neměly žádný vztah k polím, sadům s ovocnými stromy i stádům domácích zvířat. Mělké průzračné číše radiačních lapačů pro výrobu bílkovin tvořily jenom nevelkou část ohromných podzemních zařízení, v nichž při stálých teplotách a tlacích cirkulovaly proudy aminokyselin. Široké věže závodů na cukr tajemně a přidušeně hučely, když jejich jímky nasávaly kolosální množství vzduchu a zbavovaly ho přebytečného kysličníku uhličitého, nakupeného v ovzduší za tisíce let nerozumného hospodaření. Nejkrásnější byly sněžně bílé kolonády továren na výrobu syntetického žloutku, svítící na okrajích cedrových lesů. Teprve když uviděli technický rozvoj potravinářské výroby, pochopili Tormanťané, proč je na Zemi tak málo mléčného skotu, proč tam neexistuje jatečný dobytek, drůbeží farmy a rybný průmysl.

„Když odpadla potřeba zabíjet kvůli potravě, učinilo lidstvo poslední krok na cestě od nutnosti ke skutečné svobodě člověka. Nebylo to však možné do té doby, než jsme se naučili z rostlinných bílkovin vyrábět živočišné. Místo krav máme továrny na umělé mléko a maso,“ vysvětlil Grif Rift.

„A vy jste došli k závěru, že nelze dospět k opravdu vysokému stupni kultury, dokud se zabíjejí zvířata pro spotřebu?“

„Ano!“

„Vždyť zvířat je zapotřebí pro vědecký výzkum.“

„Ne! Hledejte jiné cesty, ale netýrejte zvířata. Svět je nepředstavitelně složitý, a určitě se vám podaří objevit pravdu i jinými metodami.“

Lékaři a biologové planety Jan-Jachu si vyměnili nedůvěřivé pohledy. Ale znovu a znovu před nimi defilovaly nádherné vědecké ústavy, mnohakilometrové labyrinty paměťových strojů, v nichž byly uloženy informace a zprávy o celé planetě. Naplňovala se slova starověkého básníka, který přál člověku, aby byl „prostý jako vítr, nevyčerpatelný jako moře, s pamětí jako má Země“. A dnes paměť celé planety obsahuje nejen v1ast1ú život, ale i tisíce jiných obydlených světů Velikého Okruhu.

Mnohé inženýrské stavby pronikaly stále hlouběji do zemské kůry. Místo dolů, vyčerpaných už v dávných dobách, pracovaly samosytné hydrotermy, spojené s podpovrchovými uzavřenými proudy v oněch zemských vrstvách, kde vyvěrají juvenilní vody. Tytéž hydrotermální stoupající proudy se na povrchu využívaly v energetických a výhřevných zařízeních.

Tormanťané viděli školy, plné zdravých a veselých dětí, velkolepé slavnosti, na nichž všichni lidé vypadali stejně mladě a svěže. Společenská výchova obyvatele Jan-Jachu neudivila, mnohem spíš je překvapovalo, že nikde nebyly žádné stráže nebo lidé, kteří by měli moc nad ostatními a uchylovali se před okolním světem do chráněných paláců a sadů. Diváky udivovalo, že v žádném z pozemských měst neslyší hluk, hlasitou hudbu či hovor, rachotící a dýmající vozy. Ulice a cesty se podobaly tichým alejím, kde jeden člověk nesmí druhého vyrušovat. Hudba, zpěv, tanec a veselí, tu a tam rozpustilé hry na zemi, ve vodě nebo ve vzduchu, to všechno se odbývalo v místech k těmto účelům určených.

Lidé veselí se nemíchali mezi smutné, děti mezi dospělé.

A ještě další rys pozemského života vyvolal v divácích rozpaky a pochyby. Soukromá obydlí Pozemšťanů, zařízená velmi prostě, připadala obyvatelům Jan-Jachu poloprázdná a chudá.

„Proč bychom měli chtít ještě něco víc než to nejnutnější, když máme kdykoli k dispozici veškerý přepych veřejných místností a zařízení?“ odpovídala Olla Dez na nevyhnutelnou otázku.

A skutečně, obyvatelé Země pracovali, přemýšleli, odpočívali a veselili se v ohromných pohodlných budovách s nádherně zařízenými pokoji a sály uprostřed zahrad, v palácích a chrámech umění a věd.

„Naše společenská zařízení, parky a paláce jsou stále plné lidí a hluku,“ říkali Tormanťané. „Pro množství návštěvníků nelze je udržovat v patřičné čistotě, ani uchránit jejich výzdobu a pěkné zařízení. Proto se naše soukromé byty podobají pevnostem, kde se ukrýváme před vnějším světem a kam ukládáme všechno, co je pro nás obzvlášť cenné.“

„Je těžké naráz pochopit, čím je rozdíl způsoben,“ řekla Olla Dez. „Zřejmě máte rádi hluk, tlačenice a davy lidí.“

„Vůbec ne, to všechno nenávidíme, jako většina duševních pracovníků. Ale každé krásné místo, každý nově postavený palác oddechu je neodvratně hned nabitý lidmi.“

„Myslím, že jsem pochopil, oč jde,“ řekl Sol Sajin. „U vás množství obyvate1stva neodpovídá zdrojům, máte nedostatek společenských zařízení pro odpočinek a zábavu.“

„U vás jsou obě složky v souladu?“

„To je nejh1avnější úkol Rady Ekonomiky. Jen při vzájemné korelaci počtu obyvatel a reálných ekonomických možností lze pro vždy zajistit spokojený život a stabilizaci zásob na planetě.“

„Ale jak toho dosahujete? Regulací porodnosti?“

„Tím také, ovšem s předvídáním náhod, fluktuace úspěchů a neúspěchů, kosmických cyklů. To všechno má člověk vědět. Hlavním cílem všech věd je štěstí lidstva.“

„Z čeho se však utváří to vaše štěstí?“

„Z pohodlného, klidného a svobodného života na jedné straně a na straně druhé z nejpřísnější sebekázně, věčné nespokojenosti a touhy rozšířit hranice poznání i světa.“

„To si ovšem vzájemně odporuje!“

„Naopak, to je dialektická jednota, ve které spočívá vývoj!“

Podobné besedy doprovázely každou přehlídku stereofilmů, někdy se měnily v přednášky, jindy zas ve vzrušené polemiky. Tormanťané se psychologickou skladbou v ničem nelišili od Pozemšťanů. Jejich předhistorie byla společná.

Proto i současný pozemský život, třeba jen v obecných rysech, jim byl pochopitelný. Také umění Země obyvatelé Jan-Jachu snadno vnímali. S vědou už to bylo horší.

V chápání nejjemnějších struktur světa měli Pozemšťané veliký předstih.

Ještě obtížnější bylo pochopit stereofilmy z Velikého Okruhu. Podivné bytosti, někdy podobné lidem ze Země, nesrozumitelné jazyky, zvyky, zábavy, stavby, stroje.

Zdánlivě neobydlené planety kolem středu Galaxie, kde pod kilometrovými klenbami nehnutě stály nebo se zvolna otáčely průzračné disky, vysílající bledě modrou záři. V jiných světech se vyskytovaly hvězdám podobné tvary, vroubené tisíci oslnivých fialových koulí, jež na rozdíl od disků byly orientovány vertikálně. Tormanťané nakonec stejně nepochopili, jsou-li to stroje, v nichž se kondenzuje nějaký druh energie, nebo psychické vtělení myslících bytostí, které chtěly zůstat nepoznány i pro Účastníky Velikého Okruhu.