Cestu na východ mi zařídila moje bytná, upovídaná osoba. „Když chce někdo do pevností, musí překonat Kargav. Musí přes hory do Staré Karhide, do Reru, starého královského města. No a poslouchejte, jeden z mých krbových bratří jezdi s kolonou zemělodi přes průsmyk Eskar a včera mi u šálku orshe vykládal, že poprvé letos v létě vyjedou v Getheny Osmě, když bylo takové teplé jaro, a říkal, že až do Engoharu už je cesta čistá a že v příštích pár dnech budou muset průsmyk protáhnout pluhy. Mne by nikdo přes Kargav nedonutil ani za nic, pro mě je Erhenrang, já potřebuji střechu nad hlavou. Já jsem ale yomesh, budiž pochváleno devět set příznivců Trůnu a požehnáno ať je Mléko Meshovo, a yomeshem může být člověk kdekoli. Víte, nás je spousta nových, protože můj Pán Meshe se narodil 2202 let-před, ale Stará cesta handdary je o deset tisíc let starší. Jestli vám jde o Starou cestu, budete muset do Staré země. Podívejte, pane Aii, kdykoli se vrátíte, budu mít tady v tomto ostrově pro vás místnost, ale věřím, že jste moudrý člověk a že teď na chvíli z Erhenrangu odejdete, protože všichni ví, jak okázale vám ten zrádce v paláci projevoval přátelství. Ted když je královým uchem starý Tibe, se situace zase zklidní. No, a když přijdete do Nového přístavu, najdete tam mého krbového bratra, a když mu řeknete, že vás posílám já…"

A tak dál. Byl, jak jsem řekl, strašně řečný, a když přišel na to, že nemám žádný shifgrethor, využil každé příležitosti, aby mi radil, třebaže i on to zastíral všelijakými,kdyby' a jakoby'. Byl správcem mého ostrova; v duchu jsem mu říkal,bytná', protože měl tlustý zadek, který se mu při chůzi převaloval, a obtloustlé povislé tváře a rád vyzvídal a špehoval a byl nečestný a laskavost sama. Ke mně se choval slušně a můj pokoj dokonce v době mé nepřítomnosti ukazoval za mírný poplatek senzacechtivým návštěvníkům: Podívejte, místnost tajemného vyslance! Byl tak zženštilý, i zjevem i chováním, že jsem se ho jednou zeptal, kolik má dětí. Za-kabonil se. Neporadil žádné. Přičinil se však o čtyři. Tohle bylo jen jedno z malých překvapeni, kterých se mi neustále dostávalo. Kulturní šok však nebyl ničím v porovnáni s biologickým šokem, který jsem zažíval, já coby bytost mužského pohlaví mezi bytostmi, které pět šestin veškerého času byli hermafroditi s nediferencovanými pohlavními znaky.

Rozhlasové přehledy zpráv byly plné činů, které uskutečnil nový ministerský předseda Pemmer Harge rem ir Tibe. Hodně zpráv se týkalo událostí na severu v Sinothském údolí. Tibe měl zjevně v úmyslu uplatňovat nárok Karhide na tuto oblast: chtěl udělat přesně ten krok, který by na jiném světě na tomto stupni civilizace vedl k válce. Ale na Gethenu nevedlo k válce nic. Hádky, vraždy, spory, přepadení, vendety, týrání a jiné ohavnosti, to vše patři do repertoáru zdejších lidi; ale k válce nepřistoupí. Postrádají, jak se zdá, schopnost zmobilizovat se. Chovají se po této stránce jako zvířata; nebo jako ženy. Nechovají se jako muži nebo jako mravenci. Rozhodně to ještě nikdy neudělali. To, co jsem věděl o Orgoreynu, naznačovalo, že se během posledních pěti až šesti století stával společností čím dál víc mobilizovatelnou, skutečným národnostním státem. Otázka prestiže v tomto konkurenčním boji, dosud většinou ekonomickém, by mohla donutit Karhide, aby následovala svého většího souseda a aby se stala místo rodinného hašteřeni státem, jak to vyjádřil Estraven; aby, taky podle Estravena, poznala pocit patriotismu. Kdyby k tomuto došlo, měli by Getheňané jedinečnou šanci dosáhnout stádia válčení.

Chtěl jsem do Orgoreynu, chtěl jsem se podívat, jestli mé dohady v této oblasti jsou správné. Nejdříve jsem si však musel uspořádat karhidské záležitosti; takže jsem v ulici Eng prodal klenotníkovi se zjizvenou tváří další rubín a bez zavazadel, zato však s penězi, ansiblem, nějakým nářadím a čistým prádlem jsem se prvního dne prvního letního měsíce vydal jako jeden z pasažérů obchodní kolony na cestu.

Zemělodě vyjely za svítání z větrem bičovaných překladišť v Novém přístavu. Podjely pod obloukem a stočily se na východ, dvacet rozměrných pásových vozidel, připomínajících lodě, projíždělo nehlučně v zástupu za sebou kaňony ulic Erhenrangu. Vezly krabice s objektivy, zvukové pásky na cívkách, role měděného a platinového drátu, štůčky látky z přírodního vlákna, které vypěstovali a utkali v Západním podhůří, bedny se sušenými rybími vločkami ze zálivu, přepravky s kuličkovými ložisky a jinými strojními součástkami a deset vozidel bylo plně naloženo orgotským obilím kadikem: to vše mířilo do Bouřkové hranice Pering, severovýchodního cípu země. Veškerou přepravu zboží na Velkém kontinentě zajišťují tato elektřinou poháněná vozidla, která se všude tam, kde to řeky a kanály dovolují, převážejí na prámech. V těch měsících, kdy je hluboký sníh, jsou jedinými dopravními prostředky kromě lyži a sani tažených člověkem pomalé traktory-pluhy, motorové sáně a na zamrzlých řekách nevyzpytatelné ledolodě; během táni nelze spoléhat na žádný dopravní prostředek; a tak velká část přepravy nákladu se dá do pohybu okamžitě s příchodem léta. To pak po silnicích jezdi kolona za kolonou. Doprava je řízená, po každém vozidle či koloně se chce, aby udržovaly rádiové spojení s kontrolními stanovišti podél cesty. I když je provoz sebehustší, vše probíhá celkem plynule, vozidla se pohybují rychlostí 40 kilometrů za hodinu (terranskou). Getheňané by mohli jezdit rychleji, ale nejezdi. Ptal jsem se, proč nezrychlí, a odpověděli mi:

„Proč?" Jako kdybyste se Terrana zeptali, proč musí všechna vozidla jezdit tak rychle; odpověděl by: „Proč ne?" Proti gustu žádný dišputát. Terrané mají tendenci jít vpřed, dělat pokroky. Lidé na Zimní planetě, kteří žijí bez přestáni v roce jedna, mají pocit, že pokrok není tak důležitý jako přítomnost. Moje ‚gusto‘ bylo spíše terranské, a když jsme vyjížděli z Erhenrangu, znervózňovalo mě to důsledné dodržováni rychlosti; měl jsem chuť vystoupit a běžet. Byl jsem rád, že jsem vypadl z těch dlouhých kamenných ulic ověšených černými strmými střechami a bezpočtem věži, z toho města bez slunce, v němž se všechny mé naděje přetavily v pocit strachu a zrady. Jak jsme se škrabali nahoru úpatím Kargavu, kolona občas krátce zastavila, většinou na jídlo v nějakém podniku u cesty. Odpoledne se nám navíc z nejvyššího bodu podhůří poprvé naskytl celkový pohled na pohoří. Uviděli jsme Kostor, od úpatí po hřeben přes šest tisíc metrů vysoký, strmá západní stěna zakrývala štíty severně od Kostoru, z nichž některé dosahuji až devíti tisíc. Jižně od Kostoru se jeden vedle druhého vypínaly bílé štíty proti bezbarvé obloze; napočítal jsem jich třináct, poslední jen nejasně tušený daleko v mlze na jihu. Řidič mi jich všech třináct pojmenoval a v přátelské snaze nahnat mi strach mi vyprávěl příběhy o lavinách a zemělodích odvátých ze silnice vichrem z hor a o osádkách sněžných pluhů, uvězněných celé týdny v nepřístupných výškách, a různé další. Popisoval, jak kdysi vozidlo před nim dostalo smyk a řítilo se ze srázu do hloubky tři set metrů; pozoruhodné na tom bylo, tvrdil, jak pomalu padalo. Připadalo mu, že se do propasti snášelo celé odpoledne, a byl rád, když nakonec zmizelo v desetimetrové závěji na dně, aniž nahoře zaslechl nějaký zvuk.

O Třetí hodině jsme zastavili na jídlo v jednom velkém honosném hostinci s obrovskými hučícími krby a obrovskými místnostmi s trámovými stropy, s množstvím stolů plných dobrého jídla; na noc jsme tam ale nezůstali. Naše kolona jela i v noci a uháněla (po karhidském způsobu), aby jako první dorazila do Bouřkové hranice Pering a slizla tak smetanu pro své obchodníky. Nastoupila nová směna řidičů, dobily se baterie na vozidlech a jeli jsme dál. Jeden z vozů v koloně sloužil jako spací, ale jen pro řidiče. Pro cestující žádná lůžka. Noc jsem strávil na tvrdém sedadle v chladné kabině, jen kolem půlnoci jsme zastavili v horách na jídlo v jednom malém hostinci. Karhide si nepotrpí na komfort. Za svítání jsem byl vzhůru a viděl jsem, že jsme za sebou zanechali vše kromě skal a ledu a světla a úzké silnice, která pod pásy našich zemělodi vedla jen a jen vzhůru. Chvěl jsem se, ale blesklo mi hlavou, že existují věci, které jsou nad všechno pohodlí, pokud nejsi stará žena nebo kočka.