Souhlasil jsem, ale deprimovala mě vyhlídka na další pokračováni naši zimní pouti, tentokrát ne k nějakému bezpečnému útočišti, ale zpět k té zatracené hranici, kterou se.možná Estraven vrátí do exilu, a mě tu nechá samotného.

Přemýšlel jsem o tom a dospěl jsem k závěru: „Než se Karhide bude moci připojit k Ekumenu, bude muset splnit jednu podmínku:

Argaven musí odvolat nařízení o tvém vyhnanstvi."

Neříkal nic, jen stál a hleděl do ohně.

„To myslím vážně," trval jsem na svém. „Musíme to vzít pěkně po pořádku."

„Děkuji ti, Genry," řekl. Když mluvil hodně potichu, jako třeba teď, měl jeho hlas ženské zabarvení, byl chraptivý a málo zvučný. Vděčně se na mě podíval, neusmíval se. „Já jsem ale ani nečekal, že bych měl v dohlednu spatřit domov. Víš, já vlastně žiji ve vyhnanstvi už dvacet roků. Tento exil se od něho moc neliší. Já se postarám o sebe a ty se postaráš o sebe a svůj Ekumen. To musíš udělat sám. Ale to je ještě všechno předčasné. Vyzvi vaši loď, aby sem přiletěla. Až budeme mít tohle za sebou, pak budu přemýšlet dál."

V Kurkurastu jsme pobyli ještě další dva dny, dobře nás živili a dobře jsme si odpočinuli a čekali jsme na udusávač sněhu, který měl přijet z jihu a svézt nás, až pojede nazpět. Naši hostitelé přesvědčili Estravena, aby jim vyprávěl celý příběh o našem přechodu ledu. Podal ho tak, jak to dovede jedině člověk odchovaný tradicí ústní literatury, takže vznikla sága, plná tradičních rčení a dokonce epizod, a přece přesná a živá, od sírového ohně a tmy v průsmyku mezi Drumnerem a Dremegolem až po ječivé poryvy větru bičující Guthenský záliv; s příhodami komickými, jako například jeho pád do propasti, i s mystickými, když mluvil o zvucích a mlčeni ledu, o počasí bez stínů, o noční temnotě. Poslouchal jsem, stejně okouzlen jako ostatní, a nespouštěl jsem oči z tmavé tváře svého přítele.

Kurkurast jsme opouštěli natěsnaní na sebe v kabině udusávače sněhu, jednoho z těch silných vozidel, která napřed válcují a potom udusávají sníh na karhidských silnicích. Je to nejběžnější způsob, jak udržet v zimě silnice průjezdné, protože odhrnováni sněhu pluhem by stálo polovinu veškerého času a peněz království a stejně v zimě všechno jezdí na skluznicích. Udusávač funěl rychlostí tři kilometry v hodině a do sousední vesnice jižně od Kurkurastu nás dovezl dlouho po setmění. Tam nás jako vždy uvítali, pohostili a ubytovali na noc; další den jsme pokračovali pěšky. Směřovali jsme od pobřežních kopců, zachycujících hlavni nápory severního větru od Guthenského zálivu, do vnitrozemí, do obydlenější oblasti, takže jsme se nepohybovali od jednoho tábořiště k druhému, ale od jednoho krbu k druhému. Párkrát jsme se svezli na motorových saních, jednou dokonce padesát kilometrů. Silnice byly navzdory častému hustému sněženi udusané a dobře značené. V zavazadlech jsme měli pořád nějaké jídlo, které nám vždycky věnovali poslední hostitelé; na konci každodenních putováni nás vždycky čekala střecha a oheň.

Přesto těch osm či devět dnů snadného pochodu a lyžování pohostinnou krajinou znamenalo nejtěžší a nejtruchlivější úsek celé cesty, horši než stoupáni na ledovec, horši než poslední hladové dny. Sága skončila; ta patřila ledu. Byli jsme příšerně unavení. Šli jsme špatným směrem. Už jsme z té cesty neměli radost.

„Někdy je třeba jít proti otáčení kola," prohlásil Estraven. Byl vytrvalý jako jindy, ale i v jeho chůzi, hlase, drženi těla nahradila původní elán trpělivost a původní jistotu tvrdošíjné odhodláni. Byl zamlklý, a ani se se mnou moc nedomlouval myšlenkami.

Dorazili jsme do Sassinothu. Několikatisícové město rozložené na kopcích nad zamrzlou řekou Ey: střechy bílé, zdi šedivé, kopce černě potečkované lesem a vyčnívajícími skalami, pole a řeka bílé;

za řekou Sinothské údolí, o které se vedou spory, celé bílé…

Přišli jsme tam téměř s prázdnýma rukama. Většinu z toho, co nám z cestovního vybavení zbylo, jsme rozdali různým laskavým hostitelům a nám zůstal jen chabový ohřívač, lyže a oblečení, které jsme měli na sobě. Bez zátěže se nám jelo dobře, několikrát jsme se ptali na cestu a mířili jsme ne do města, ale na jednu odlehlou farmu. Bylo to chudé místo, nepatřilo panství, ale bylo samostatnou jednotkou pod správou Sinothského údolí. Estraven býval zamlada tajemníkem této správy a přátelil se s majitelem a de facto mu tento statek koupil – před necelými dvěma roky – v době, kdy napomáhal osídlování oblasti východně od řeky Ey v naději, že zamezí sporu o vlastnictví Sinothského údolí. Otevřel nám sám pan statkář, podsaditý, uhlazený, přibližně v Estravenově věku. Jmenoval se Thessicher.

Estraven se v této oblasti pohyboval s kapuci na hlavě staženou do obličeje. Bál se odhaleni. Asi to byly liché obavy; jen opravdu bystré oko by v tom hubeném, větrem ošlehaném vandrákovi poznalo Hartha rem ir Estravena. Thessicher si ho potajmu prohlížel, protože nemohl uvěřit, že je to opravdu ten, za koho se prohlašuje.

Thessicher nás ubytoval a jeho pohostinnost byla na výši, i když jeho prostředky byly mizivé. Ale byl z nás celý nesvůj, raději by nás neviděl. Bylo to pochopitelné, tím, že nás skrýval, riskoval zkonfiskováni svého majetku. Jelikož za svůj majetek vděčil Estravenovi, a nebýt jeho pomoci, mohl být teď klidně na mizině jako my, nezdálo se mi tak úplně neoprávněné po něm chtít, aby na oplátku něco riskoval. Můj přítel ho vsál prosil o pomoc ne oplátkou za něco, nýbrž ryze z přátelství, a nespoléhal na to, že nám Thessicher pomůže z nutnosti, nýbrž z lásky. A Thessicher opravdu roztál, jen co pominulo počáteční zděšení, a potom dlouho do noci s Estravenem nostalgicky vzpomínal na staré časy a staré známé a byl najednou okázale srdečný a typicky karhidsky rozšafný. Když se ho Estraven zeptal, jestli neví o nějakém úkrytu, nějaké opuštěné zapadlé farmě, kde by se mohl psanec tak dva měsíce schovávat v naději, že jeho exil bude zrušen, Thessicher okamžitě odpověděl:

„Tak zůstaň u mne."

Estravenovi zazářily oči, ale vyjádřil své námitky; a Thessicher souhlasil, že v takové blízkosti Sassinothu by to nemuselo být bezpečné, a slíbil, že mu nějakou skrýš najde. Tvrdil, že to nebude těžké, jestliže si Estraven vymyslí falešné jméno a dá se najmout jako kuchař nebo pomocná síla, což nebude nic příjemného, ale pořád lepší než návrat do Orgoreynu. „Co bys k čertu dělal v Orgoreynu? Z čeho bys žil?"

„Komensalita by pomohla," odpověděl můj přítel a na tváři se mu objevil záchvěv vydřího úsměvu. „Tam totiž každé jednotce poskytnou práci. Žádný problém. Ale raději bych byl v Karhide…, jestli si myslíš, že se to dá zařídit…"

Nechali jsme si chabový ohřívač, jedinou cennou věc. Sloužila nám, tak či onak, až do konce cesty. Den poté, co jsme přijeli k Thessicherovi na farmu, jsem ohřívač vzal a na lyžích odjel do města. Estraven se mnou pochopitelně nejel, ale vysvětlil mi, co mám podniknout, a všechno to šlo jako po másle. Ohřívač jsem prodal v městském obchodě, vzal jsem slušnou sumu, kterou jsem za něj dostal, a jel do kopce do malé řemeslnické školy, kde sídlila i rozhlasová stanice, a koupil jsem si deset minut ‚soukromého vysílání soukromému příjemci‘. Všechny stanice si pro tato krátkovlnná vysílání rezervují určitou denní kvótu; vzhledem k tomu, že toho většinou využívají obchodnici ve styku se svými zámořskými zástupci nebo zákazníky v Souostroví, Sithu či Perunteru, je cena dost vysoká, ale ne přehnaná. V každém případě nižší než cena zánovního chabového vařiče. Mých deset minut mělo nadejít na počátku Třetí hodiny, pozdě odpoledne. Nechtěl jsem cestovat na lyžích sem a tam mezi Sassinothem a Thessicherovou farmou, a tak jsem se potuloval městem a v jedné vývařovně jsem si koupil velký, dobrý, levný oběd. Karhidská kuchyně byla nepochybně lepší než orgotská. Při jídle se mi vybavila Estravenova zmínka o kuchyni, když jsem se ho kdysi zeptal, jestli nenávidí Orgoreyn; vybavil se mi jeho hlas, jak včera večer vlídně přiznával: „Raději bych byl v Karhide…" A zapřemýšlel jsem, ne poprvé, co to je vlastně vlastenectví, v čem vlastně spočívá láska k vlasti, jak vzniká ta dojemná oddanost, která rozechvěla přítelův hlas: a jak se taková opravdová láska může velmi často změnit v hloupý a hnusný fanatismus. Kde je chyba?