Na začátku druhého týdne zájem o jeho osobu opadl, když lékaři prohlásili, že o okolnostech neštěstí nebude moci nic říci ani po návratu do normálního stavu, či spíše až skončí podivná, třebaže nutná výchova.

Mezitím práce pokračovaly. Hromadily se plány „města", podrobnosti konstrukcí jeho „keřovitých pyramid", ačkoliv jejich funkce zůstávala dále tajemstvím. Když astrogátor usoudil, že další průzkum Kondora nic nepřináší, přerušil jej. Koráb sám museli nechat na místě, protože oprava povrchu přesahovala možnosti inženýrů. Kromě toho tu bylo mnoho důležitějších prací. Stáhli tedy k Nepřemožitelnému všechny energoboty, transportéry, vozy i různé přístroje a vrak Kondora — po tak důkladném vyprázdnění se vlastně stal vrakem — hermeticky uzavřeli. Utěšovali se, že za čas oni sami nebo některá následující expedice dopraví hvězdolet do mateřského přístavu. Horpach potom převedl skupinu Kondora na jih, kde se připojila stejně jako Regnarova skupina ke Gallagherově výpravě. Rohan byl nyní hlavním koordinátorem všech výzkumů a Nepřemožitelného opouštěl pouze na krátkou dobu a ne každý den.

Obě skupiny narazily v systému kaňonů, vyhlodaných podzemními prameny, na zvláštní naleziště.

Vrstvy usazených jílů byly odděleny vrstvami červenočerné látky, která nebyla ani geologického, ani planetárního původu. Odborníci nemohli k tomu víc říci. Vypadalo to tak, jako by na starém čedičovém štítu byla před milióny let uložena ohromná množství kovových úlomků (objevila se hypotéza, že se v atmosféře Regis rozpadl gigantický železoniklový meteor a ohnivým deštěm se vtavil do skal oné pradávné doby), které pozvolna oxidovaly a nakonec se proměnily v černohnědé, místy purpurové vrstvy.

Dosavadní vrty pronikly sotva vrchní vrstvou terénu, jehož geologická struktura mohla svou složitostí zamotat hlavu i zkušenému planetologovi. Když se dostali až na čedič starý miliardu let, zjistili, že kámen na něm uložený vykazuje přes pokročilou rekrystalizaci přítomnost organického uhlíku. Ze začátku se domnívali, že tam bylo dno oceánu. Ale ve vrstvách pravého kamenného uhlí našli otisky četných rostlinných druhů, které mohly vegetovat pouze na souši. Katalog živých kontinentálních forem planety se neustále doplňoval a zvětšoval. Bylo už známo, že před třemi sty miliony let se proháněli po jejích džunglích primitivní ještěři. Zbytky páteře a čelistí jednoho z nich přivezli vědci s triumfem, který však posádka nesdílela. Vývoj na souši jako by se rozvíjel nadvakrát; první soumrak živé přírody připadal na epochu před sto milióny lety; tehdy začala rychle vymírat zvířata i rostliny, což vyvolal pravděpodobně blízký výbuch novy. Život se však potom opět vzchopil a vybujel novými formami, avšak ani množství ani stav nalezených pozůstatků nedovoloval důkladnější klasifikaci. Planeta nikdy nevytvořila zvířata podobná savcům. Po dalších devadesáti miliónech let došlo ke druhé hvězdné erupci, tentokrát ve větší vzdálenosti; její stopy v podobě radioaktivních izotopů bylo možné zjistit. Podle přibližných výpočtů tehdejší intenzita tvrdého záření nebyla tak silná, aby mohla zanechat hekatomby obětí. Tím nepochopitelnější bylo, že od té doby byly pozůstatky rostlin i živočichů v mladších vrstvách stále vzácnější. Zato se objevovalo stále větší množství onoho „jílu", sirníků antimonu, kysličníků molybdenu a železa, solí, niklu, kobaltu a titanu.

Tyto kovové, šest až osm miliónů let staré vrstvy, poměrně tenké, obsahovaly místy silná ohniska radioaktivity, ale byla to radioaktivita ve srovnání s délkou existence planety krátkodobá. Zřejmě v této éře něco vyvolalo sérii prudkých, ale pouze místních jaderných reakcí, jejichž produkty se usazovaly v „kovových jílech". Kromě hypotézy o „železoradioaktivním meteoru“ byly vyslovovány jiné, zcela fantastické domněnky, které uváděly v souvislost ona zvláštní ohniska radioaktivity s katastrofou planetárního systému Lyry a se zánikem její civilizace.

Vědci nevylučovali, že při pokusech o kolonizaci Regis III došlo k jaderným střetnutím mezi koráby vyslanými z ohrožené soustavy. To však nevysvětlovalo rozměry podivných kovových vrstev, které objevili vrtnými pokusy i v jiných, odlehlejších oblastech. V každém případě se neodbytně vnucoval obraz stejně záhadný jako samozřejmý: život na pevninách vyhynul v téže době, kdy začaly vznikat kovové vrstvy. Příčinou záhuby živých forem nemohla být radioaktivita: celkové množství záření po přepočtu na ekvivalenty jaderných výbuchů tvořilo stěží dvacet až třicet megatun; rozloženy na stovky tisíciletí nemohly takové výbuchy (pokud to vůbec byly atomové výbuchy, a ne nějaké jiné jaderné reakce) významně ohrozit vývoj živých forem.

Poněvadž vědci předpokládali určitou spojitost mezi kovovými vrstvami a ruinami „města", naléhali na další pokračování výzkumu. Bylo to spojeno s mnoha obtížemi, neboť skrývkové stroje musely přemístit velké množství zeminy. Jediným řešením bylo ražení štol, ale lidé pracující pod zemí se nenalézali pod ochranou silových polí. O tom, že se prese všechno v práci pokračovalo, rozhodl objev (v hloubce něco přes dvacet metrů, ve vrstvě bohaté na kysličníky železa) rezavých pozůstatků velice zvláštního tvaru, rozpadlých částí nějakých mikroskopických mechanismů.

Devatenáctý den po přistání se stáhly nad místo, kde pracovala geologická skupina, tak mohutné a temné mraky, jaké dosud na planetě neviděli. Kolem poledne se rozpoutala bouře, která předčila prudkostí elektrických výbojů pozemské bouře. Nebe a skály spojil nepřetržitý proud blesků. Vzduté vody řítící se po svazích začaly zaplňovat vykopané chodby. Lidé je museli opustit a společně s automaty se schovat pod kopuli hlavního silového pole, které zasahovaly kilometrové blesky. Bouře se pomalu převalila k západu a černá, blesky rozrytá stěna zaclonila celý obzor nad oceánem. Při návratu k Nepřemožitelnému objevili kopáči na písku velké množství drobných černých kovových kapiček. Pokládali je za smutně proslulé „mušky". Pečlivě je posbírali a přivezli na základnu, kde vzbudily velký zájem vědců. Rozhodně se však nejednalo o zbytky hmyzu. Specialisté svolali další poradu, která několikrát vyústila v bouřlivé spory. Nakonec bylo rozhodnuto vyslat expedici severovýchodním směrem, za terén klikatých kaňonů a sedimentů sloučenin železa, poněvadž na housenkových pásech vozidel Kondora byla objevena malá množství zajímavých minerálů, které se v dosud zkoumaných oblastech nevyskytovaly.

Následujícího dne vyrazila pod vedením Regnara dokonale vybavená kolona s energoboty, kráčivým emitorem z Kondora, transportéry i roboty, mezi nimiž bylo dvanáct arktanů s automatickými rypadly a vrtnými věžemi. Vezla dvaadvacet lidí, zásoby kyslíku, potravin a jaderného paliva. Udržovali s ní rádiové i televizní spojení až do chvíle, kdy kulatost planety zabránila šíření ultrakrátkých vln v přímé směru. Nepřemožitelný tedy vypustil na stacionární oběžnou dráhu automatickou televizní družici, která umožnila další spojení. Kolona byla na cestě celý den. V noci sešikovali vozy do kruhu, obklopili se silovým polem a další den pokračovali v cestě. Kolem poledne Regnar informoval Rohana, že se zastaví u ruin, téměř úplně zasypaných pískem uvnitř mělkého kráteru, neboť je chce blíže prozkoumat. Hodinu nato se kvalita rádiového příjmu začala zhoršovat v důsledku silných poruch. Spojaři přešli tedy na pásmo krátkých vln, kde byl příjem lepší. Brzy potom, když burácení daleké bouře přesouvající se k východu, kam mířila expedice, začalo utichat, byl příjem náhle přerušen. Ztrátu spojení několikrát předcházel stále silnější fading; nejpodivnější však bylo, že se současně zhoršil televizní příjem, který byl předáván mimoatmosférickým satelitem a nebyl tedy závislý na stavu ionosféry. V jednu hodinu spojení ustalo definitivně. Žádný z techniků ani z fyziků, ke kterým se obrátili o pomoc, nechápal proč. Vypadalo to tak, jako by někde v pouští vyrostla kovová stěna a oddělila sto sedmdesát kilometrů vzdálenou skupinu od hvězdoletu.