Neotáleli a s maximální opatrností přistáli nedaleko od nich. Teleskopické „nohy“ helikoptéry se ještě nepřestaly mírně prohýbat, když vysunuli schůdky a vyslali dva průzkumné stroje, chráněné pohyblivým silovým polem. Nitro kráteru připomínalo plochou mísu s otlučenými okraji. Sopečný kužel uprostřed pokrývala černohnědá vrstva lávy.

Půldruhého kilometru zdolal pohyblivý stroj za několik minut. Rádiové spojení fungovalo dokonale. Rohan hovořil s Gaarbem, který byl v předním transportéru.

„Stoupání končí, hned je uvidíme,“ opakoval několikrát Gaarb. Za chvíli vykřikl: „Jsou tam! Vidím je!“

A klidněji dodal:

„Zdá se, že je vše v pořádku. Jeden, dva, tři, čtyři — všechny stroje jsou na svých místech, ale proč stojí na slunci?“

„A lidé? Vidíte je?“ vyptával se Rohan. Stál s přimhouřenýma očima u mikrofonu.

„Ano. Něco se tam pohybuje… dva lidé… ještě jeden… někdo tam leží ve stínu… Rohane, vidím je!“

Jeho hlas se vzdálil. Rohan slyšel, jak něco povídá řidiči. Ozval se tupý zvuk, svědčící o tom, že byla vystřelena dýmovnice. Gaarbův hlas pokračoval:

„Pozdravíme je… dým vane k nim… hned se rozplyne… Jargu… co je? Co? Jak to… hej, vy tam!“

Jeho křik, který zaplnil celou kabinu, náhle ustal. Rohan uslyšel ozvěnu tichnoucích motorů, slyšel rychlé kroky, jakési nejasné, vzdáleností ztlumené volání a dva výkřiky. Potom nastalo ticho.

„Haló! Gaarbe! Gaarbe!“ opakoval ztuhlými rty. Kroky v písku se přiblížily, ve sluchátkách to zaskřípělo.

„Rohane!“ rozlehl se změněný, udýchaný Gaarbův hlas. „Rohane! Totéž co s Kertelenem! Bez vědomí, nepoznávají nás, nic neříkají… Rohane, slyšíte mě?!“

„Slyším… všichni totéž?“

„Zdá se… ještě nevím. Jarg a Terner chodí od jednoho k druhému…“

„Jak to? A co je s polem?“

„Pole je vypnuté. Neexistuje. Nevím. Zřejmě je vypnuli.“

„Nějaké stopy po boji?“

„Žádné. Stroje sedí, všechny jsou celé, nepoškozené — a oni sedí, leží, můžete s nimi třást — co? Co je to tam?!“

K Rohanovi dolehl nejasný zvuk, přerušený dlouhým nářkem. Stiskl zuby, nemohl však ovládnout pocit nevolnosti, který mu svíral vnitřnosti.

„Proboha, to je Gralev!“ rozlehl se Gaarbův křik. „Graleve! Člověče! Nepoznáváš mě?!“

Jeho hlasitý dech zaplnil náhle celou kabinu.

„On také…,“ vydechl. Chvíli mlčel, jako by sbíral síly

„Rohane… nevím, jestli si sami poradíme… Je třeba všechny odtud odvézt. Pošlete víc lidí…“

„Hned.“

Za hodinu se děsivý průvod zastavil pod kovovým trupem superhelikoptéry. Ze dvaceti dvou lidí, kteří patřili k expedici, zbylo jen osmnáct; osud čtyř nebyl znám. Většina se nechala přivést dobrovolně, bez odporu; pět však bylo třeba odvést násilím, poněvadž nechtěli opustit místo, kde je našli. Patero nosítek putovalo do improvizované nemocnice na spodní palubě helikoptéry. Zbývajících třináct mužů, jejichž zastřený výraz tváře působil strašným dojmem, odvedli do oddělené místnosti, kde se nechali bez odporu uložit. Bylo je třeba svléci, stáhnout jim boty, byli totiž bezradní jako nemluvňata. Rohan, němý svědek této scény, stál mezi řadami lůžek a povšiml si, že většina nalezených zachovává pasivní klid. Zoufale naříkali pouze ti, které přivedli násilím.

Zanechal všechny postižené péči lékaře a sám vyslal všechny stroje, kterými disponoval, hledat ztracené. Techniky měl teď spoustu, neboť uvedl do provozu nalezené stroje a obsadil je svými lidmi. Právě vyslal poslední hlídku, když ho zavolali do kabiny: navázali spojení s Nepřemožitelným.

Ani se nepodivil, že se to podařilo. Jako by se už nebyl schopen ničemu divit. Informoval Horpacha stručně o všem, co se stalo.

„Kteří lidé chybějí?“ chtěl vědět astrogátor.

„Sám Regnar, Bennigsen, Korotkij a Mead. Co je s letouny?“ zeptal se Rohan na oplátku.

„Nic nového.“

„A mrak?“

„Vyslal jsem ráno tříčlennou hlídku. Vrátila se před hodinou. Není tam po mraku ani stopy.“

„Nic? Vůbec nic?“

„Nic.“

„Ani letouny?“

„Nic.“

Doktor Lauda zaklepal na dveře astrogátorovy kajuty. Když vstoupil, astrogátor něco zakresloval na fotogrammetrickou mapu.

„Co je?“ otázal se Horpach, aniž zvedl hlavu.

„Chtěl bych vám něco říci.“

„Spěchá to? Za patnáct minut startujeme.“

„Nevím. Zdá se mi, že začínám chápat, co se tu děje…,“ řekl Lauda.

Astrogátor odložil kružítko. Jejich oči se setkaly. Biolog nebyl mladší než velitel. Bylo divné, že smí ještě létat. Zřejmě mu na tom hodně záleželo. Připomínal víc starého mechanika než vědce.

„Tak vám se zdá, doktore? Poslouchám.“

„V oceáně je život,“ řekl biolog. „V oceáně je a na souši není.“

„No a? Na souši byl život také, Ballmin po něm nalezl stopy.“

„Ano. Ale přes pět miliónů let staré. Potom bylo vyhubeno všechno, co žilo na pevné zemi. To, co řeknu, zní fantasticky a nemám vlastně ani žádné důkazy, ale… je tomu tak. Předpokládejme, že kdysi, snad před pěti milióny let, zde přistála raketa z jiné soustavy. Řekněme z oblasti novy.“

Hovořil nyní rychleji, ale stále klidně.

„Víme, že před výbuchem zety Lyry obývaly šestou planetu soustavy rozumné bytosti. Měly vysoce rozvinutou civilizaci technického typu. Dejme tomu, že tu přistála průzkumná raketa Lyřanů a že došlo ke katastrofě nebo k jinému neštěstí, při němž zahynula celá posádka. Například výbuch reaktoru, řetězová reakce… prostě vrak, který přistál na Regis, neměl na palubě žádnou živou bytost. Zůstaly pouze automaty. Ne takové, jako jsou naše — podobné lidem. Lyřané pravděpodobně také nebyli podobní lidem. Automaty tedy zůstaly a opustily loď. Byly to vysoce specializované homeostatické mechanismy, schopné snášet nejhorší podmínky. Neměly už nikoho, kdo by jim dával rozkazy. Ty z nich, které byly strukturou myšlení nejpodobnější Lyřanům, snažily se možná opravit loď, třebaže to v dané situaci nemělo smysl. Ale víte, jak to je. Robot opravář bude opravovat to, k čemu je určen, bez ohledu, zda to někomu slouží či nikoli. Potom se osamostatnily jiné automaty a získaly převahu. Snad se je místní fauna pokoušela napadat. Existovali tu draví plazi podobní ještěrům, a dravec určitého typu napadá všechno, co se pohybuje. Automaty začaly s nimi bojovat a zdolaly je.

K tomuto boji se musely přizpůsobit. Přetvořily se tak, aby odpovídaly nejlépe podmínkám planety. Podstatné podle mne je to, že jedny automaty byly schopné produkovat další podle potřeby. Tedy, řekněme, že pro boj s létajícími ještěry byly třeba létající mechanismy. Žádné konkrétní podrobnosti přirozeně neznám. Říkám to tak, jak bych si podobnou situaci představoval v podmínkách přirozeného vývoje. Snad tu nebyli létající ještěři, ale plazi pozemní. Nevím. Prostě, časem se ty mechanismy, které existovaly na souši, dokonale přizpůsobily podmínkám — a podařilo se jim zahubit všechny formy živočišného života planety. Rostlinného ostatně také.“

„Rostlinného také? Jak to vysvětlujete?“

„To přesně nevím. Mohl bych vymyslet řadu různých hypotéz, ale nechci to dělat. Neřekl jsem ostatně ještě to nejdůležitější. V průběhu své existence na planetě se vznikající mechanismy po stovkách generací přestaly podobat těm prapůvodním — produktům civilizace Lyry. Rozumíte? To znamená, že začal neživý vývoj. Evoluce mechanismů. Co je hlavní princip homeostatu? Přetrvat ve změněných podmínkách, i v nejnepřátelštějších, v nejtěžších. Dalším formám tohoto vývoje samoorganizujících se kovových systémů nehrozilo už hlavní nebezpečí od místních zvířat nebo rostlin. Musely získat zdroje energie a materiálu, z nichž by mohly vyrábět náhradní součástky a další mechanismy. Rozvinuly tedy určitý druh hornictví, dobývání kovových rud. Původní generace, která sem přiletěla na onom hypotetickém korábu, byla nepochybně poháněna jadernou energií. Na Regis se však radioaktivní prvky vůbec nevyskytují. Zdroj energie byl tedy pro ně uzavřen. Musely hledat jiný. Tehdy muselo dojít k prudké energetické krizi a myslím, že tehdy vypukl vzájemný boj mezi těmito mechanismy. Prostě boj o přežití, o existenci. To je přece podstata vývoje. Selekce. Mechanismy po intelektuální stránce dokonalejší, neschopné však přežít dejme tomu vinou rozměrů, jež vyžadovaly značná množství energie, nemohly obstát v konkurenci s těmi, které byly z tohoto hlediska rozvinuty méně, avšak úsporněji a energeticky efektivněji…“