„To také není nic nového,“ usmál se Sax, „vždyť vývoj živých organismů se děje právě tímto způsobem, a ne náhodou… Proto i to, že se ‚mrak‘ skládá z takových zaměnitelných prvků, není určitě náhodné… To je otázka materiálu: poškozený makroautomat vyžaduje součásti, které může vyrobit pouze vysoce rozvinutý průmysl, kdežto systém vytvořený z několika krystalků či termistorů nebo jiných jednoduchých článků může být zničen a nijak mu to neublíží, neboť jej okamžitě nahradí jeden z miliardy jiných.“

Když Horpach viděl, že už nemá od nich co očekávat, opustil shromážděné vědce, kteří si toho v zápalu diskuse ani nevšimli. Šel do řídicí kabiny, aby uvědomil Rohanovu výpravu o hypotéze ‚neživé evoluce‘. Byla už tma, když Nepřemožitelný navázal spojení se superhelikoptérou, která byla v kráteru. U mikrofonu se ohlásil Gaarb.

„Mám tu pouze sedm lidí,“ řekl, „z toho dva lékaře u těch nešťastníků. Ostatní v této chvíli spí, jen telegrafista tu sedí se mnou. Ano… máme úplnou silovou ochranu. Ale Rohan se ještě nevrátil.“

„Ještě se nevrátil? A kdy odjel?“

„Kolem šesté odpoledne. Vzal si šest strojů a zbytek lidí… domluvili jsme se, že se vrátí po západu. Slunce zašlo před deseti minutami.“

„Máte s ním rádiové spojení?“

„Ztratil jsem je před hodinou.“

„Gaarbe! Proč jste mě okamžitě neuvědomil?!“

„Rohan říkal, že spojení na nějaký čas ustane, protože se spustí do jednoho z těch hlubokých kaňonů. Jejich svahy jsou zarostlé tím kovovým svinstvem, které odráží signály tak, že se prakticky nedají vůbec zachytit…“

„Okamžitě mně oznamte, až se Rohan vrátí… to si zodpoví… tak můžeme snadno ztratit všechny…“

Astrogátor ještě mluvil, když jej přerušil Gaarbův výkřik:

„Už jedou, astrogátore! Vidím světla, jedou nahoru po svahu, to je Rohan… jeden — dva — je to jen jeden stroj… hned se všechno dozvím…“

„Čekám.“

Gaarb viděl světla reflektorů, houpající se nízko nad zemí. Chvílemi zasvítila do tábora a opět mizela v terénních vlnách. Gaarb uchopil opodál ležící raketovou pistoli a dvakrát vystřelil vzhůru. Účinek byl okamžitý — všichni spáči vyskočili, současně stroj vytočil zatáčku, telegrafista bdící v centrále otevřel průchod v silové stěně a po pruhu vyznačeném modrými světly se valilo prachem pokryté vozidlo, mířící k superhelikoptéře. Ke svému zděšení poznal Gaarb malé průzkumné obojživelné vozidlo pro tři osoby. Ve světle namířených reflektorů vyběhl spolu s ostatními jedoucími stroji vstříc. Ještě než se vůz zastavil, s vyskočil z něj člověk v potrhané kombinéze, s tváří tak umazanou blátem a krví, že ho nepoznal, dokud se neozval.

„Gaarbe,“ zasténal onen muž, uchopil ho za ramena a nohy se pod ním podlomily. Ostatní přiskočili, podepřeli ho a volali:

„Co se stalo? Kde jsou ostatní…?“

„Ne — jsou — už — ostatní… nikdo…,“ zašeptal Rohan a vyčerpaně jim klesl do náruče.

Kolem půlnoci se lékařům podařilo přivést ho k vědomí. Ležel v kyslíkovém stanu pod hliníkovou střechou a vyprávěl to, co za půl hodiny telegrafoval Gaarb Nepřemožitelnému.

Kolona, kterou vedl Rohan, se skládala ze dvou velkých energobotů, čtyř terénních vozidel s housenkovými pásy a malého obojživelného vozu, v němž jel Rohan s řidičem Jargem a bocmanem Ternerem. Postupovali v pořadí určeném předpisy operace třetího stupně. Jako první se valil neobsazený energobot, za ním jel Rohanův průzkumný obojživelník, pak čtyři vozy, každý se dvěma muži, a kolonu uzavíral druhý energobot; oba chránily celou skupinu silovým polem.

Rohan se odhodlal k této výpravě, poněvadž ještě v kráteru se podařilo pomocí ‚elektronických psů‘ — olfaktometrických indikátorů — nalézt stopy čtyř ztracených lidí Regnarovy výpravy. Bylo zřejmé, že nebudou-li nalezeni, zahynou ve skalním bludišti hladem nebo žízní, bezmocnější než děti. Zdolali první kilometry, spoléhajíce na údaje přístrojů. V ústí jednoho ze širokých a v tomto místě mělkých kaňonů, které míjeli, objevili asi v sedm hodin výrazné stopy chodidel, otištěné v blátě vysychajícího potoka. Rozlišili tři druhy stop, dokonale zachované v měkkém blátě, které během dne vyschlo jen nepatrně, byly tam i čtvrté, nevýrazné stopy, částečně už rozmyté vodou, která protékala mezi kameny. Tyto stopy s charakteristickou kresbou dokazovaly, že je zanechaly důkladně obuté nohy lidí Regnarovy výpravy, a mířily do hloubi kaňonu. O kus dál mizely na skále, ale to Rohana příliš neznepokojovalo, protože viděl, že svahy kaňonu jsou stále strmější. Bylo tedy nepravděpodobné, že by se je duševně ochrnutí lidé pokoušeli zlézt. Rohan počítal s tím, že je brzy najde uvnitř nepřehledného kaňonu s četnými ostrými zatáčkami. Po krátké poradě se kolona pohnula dále, až dospěla k místu, kde na obou svazích rostly podivné, neobyčejné trnité kovové keře. Byly to útvary přízemní, štětičkovité, vysoké asi metr až metr a půl. Vyrůstaly z holé skály, z puklin, které byly plné černé hlíny. Zpočátku se objevovaly ojediněle, dál tvořily jednolitou houštinu, která jako rezavá, huňatá vrstva zarůstala oba svahy kaňonu až téměř ke dnu, kde zurčela nitka vody skrytá pod velkými kameny.

Tu a tam zely mezi ‚keři‘ otvory jeskyň. Z některých vytékaly tenké praménky vody, jiné byly suché nebo zdánlivě vyschlé. Do těch, jejichž vchody byly nízko, se Rohanovi lidé pokoušeli nahlédnout a svítili si dovnitř reflektory. V jedné z těchto jeskyní nalezli značné množství trojúhelníkovitých krystalků, částečně zatopených vodou, která kapala ze stropu. Rohan si jich strčil do kapsy celou hrst. Jeli asi půl kilometru vzhůru po stále strmějším svahu. Housenkové pásy si dosud dokázaly se svahem dobře poradit, a když na dvou místech znovu objevili zbytky stop v zaschlém jílu u potoka, byli si jisti, že jedou správným směrem. Za jednou ze zatáček se rádiové spojení, dosud udržované se superhelikoptérou, značně zhoršilo, což Rohan připsal stínícímu účinku kovového houští. Po obou stranách kaňonu, širokého nahoře asi dvacet metrů a u dna asi dvanáct metrů, se zvedaly místy téměř kolmé stěny, pokryté tuhou černou kožešinou, drátěnou masou keřů. Keřů bylo po obou stranách kaňonu tolik, že tvořily jednolitou houštinou, sahající až k vrcholkům svahů.

Kavalkáda vozidel projela dvěma širokými skalními branami; tento průjezd zabral dost času, poněvadž technici museli velice přesně zúžit dosah pole, aby nezavadilo o skály. Byly totiž silně zvětralé a popraskané erozí a každý dotyk energetického pole se skalním pilířem mohl strhnout celou lavinu kamení. Nebáli se přirozeně o sebe, ale o ztracené muže, které by podobný zával — kdyby se nalézali poblíž — mohl zranit nebo zabít.

Uplynula asi hodina od přerušení rádiového spojení, když se na magnetických detektorech objevily četné záblesky. Zaměřovače se zřejmě porouchaly, neboť při pokusech určit směr, z něhož plynou tyto impulsy, ukazovaly na všechny světové strany současně. Teprve indikátory napětí a polarizátory se podařilo zjistit, že zdrojem kolísání magnetického pole je houští zarůstající okolní svahy. Teprve teď si také povšimli, že toto houští vypadá jinak než v počáteční části kaňonu, nebylo už pokryto rzí, keře byly vyšší, větší a zdánlivě černější, protože dráty či spíše větve obalovaly podivné hrbolky. Rohan se ho neodvažoval zkoumat, nechtěl totiž riskovat otevření silové ochrany.

Jeli poněkud rychleji, impulzometry a magnetické indikátory vykazovaly stále se měnící intenzitu. Při pohledu vzhůru mohli postřehnout, jak se vzduch nad povrchem černé houštiny chvěje. Za druhou skalní bránou si povšimli, že nad keři krouží nepatrné stužky, podobné rozplývajícímu se dýmu. Bylo to však tak vysoko ve svahu, že se nedalo zjistit ani dalekohledem, co to vlastně je. Jarg, který řídil Rohanův vůz, však měl velmi ostrý zrak a tvrdil, že ty ‚dýmy‘ vypadají jako roje drobného hmyzu.

Rohan se už začínal znepokojovat, cesta totiž trvala déle, než očekával, a stále nebylo vidět konec točitého kaňonu. Mohli však jet rychleji, protože zmizely hromady balvanů na dně potoka, a ten už přestal téměř existovat, skryt hluboko pod štěrkem. Jen když se stroje zastavily, bylo slyšet v nastalém tichu nepatrný šum neviditelné vody.