Jako každý pravdivý příběh bylo Rohanovo vyprávění udivující a nesouvislé. Proč mrak neútočil na něj ani na Jarga? Proč vynechal i Ternera, dokud neopustil vůz? Proč Jarg nejprve utíkal a potom se vrátil? Odpověď na poslední otázku byla poměrně snadná. Dalo se předpokládat, že se vrátil, když se vzpamatoval z paniky a uvědomil si, že ho od základny dělí padesát kilometrů, které by pěšky se svou zásobou kyslíku nezdolal.

Zůstávala záhada předchozích otázek. Odpověď na ně mohla rozhodnout o životě či smrti všech. Ale úvahy a hypotézy musely stranou, bylo potřeba jednat.

Horpach se dozvěděl o osudu Rohanovy skupiny po půlnoci; půl hodiny nato odstartoval.

Přemístit kosmický koráb z jednoho místa na druhé, vzdálené sotva dvě stě kilometrů, je nevděčný úkol. Koráb se musí celou dobu udržovat ve vertikální poloze a musí letět poměrně malou rychlostí, což předpokládá značnou spotřebu paliva. Hnací motory, nepřizpůsobené takové práci, vyžadovaly neustálé zásahy elektronických automatů, ale přesto se ocelový kolos šinul nocí s lehkým pohupováním, jako by se vznášel po mírně se vlnícím moři. Pro pozorovatele na povrchu planety Regis III by to byl určitě neobvyklý pohled — sotva viditelná silueta v záři šlehajících plamenů, plující nocí jako ohnivý sloup.

Udržovat správný směr také nebylo snadné. Museli vystoupit nad atmosféru a potom se do ní opět vrátit zádí napřed.

To všechno pohlcovalo veškerou astrogátorovu pozornost, tím spíše, že hledaný kráter byl skryt pod tenkou vrstvou mračen. Nakonec ještě před úsvitem přistál Nepřemožitelný v kráteru, dva kilometry od bývalé Regnarovy základny. Superhelikoptéru, stroje i stavby přesunuli do jeho silového pole a silně vyzbrojená záchranná skupina přivezla kolem poledne všechny zachráněné Rohanovy lidi, zdravé, ale zbavené rozumu. Pro ošetřovnu museli vyhradit další dvě místnosti, protože v původní nemocnici už nebyla místa. Teprve když bylo vše skončeno, snažili se vědci přijít na kloub tajemství, které zachránilo Rohana, a kdyby nebylo nešťastné náhody s emitorem v rukou šílence, zachránilo by i Jarga.

Bylo to nepochopitelné, oba se přece oděvem, výzbrojí i vzhledem vůbec nelišili od ostatních. Význam zřejmě nemělo ani to, že spolu s Ternerem jeli v malém terénním vozidle.

Horpach měl tedy rozhodnout, co dělat dál. Situace byla natolik jasná, že by se mohl vrátit na Bázi s údaji, které ospravedlňovaly návrat a současně objasňovaly tragický konec Kondora. To, co vědce nejvíce zajímalo — kovový pseudohmyz, jeho symbióza s mechanickými ‚rostlinami‘ rostoucími na skalách a nakonec otázka ‚psychiky‘ mraku (nebylo ani známo, zda existuje jen jeden, nebo zda je jich víc, nebo konečně zda se mohou menší mraky spojit v jediný celek) — to vše dohromady by ho nedonutilo k tomu, aby zůstal na Regis III třeba jen o hodinu déle, nebýt toho, že stále chyběli čtyři lidé z Regnarovy skupiny včetně samotného Regnara.

Stopy zmizelých zavedly Rohanovu výpravu do kaňonu. Nebylo pochyb, že tamti bezmocně zahynou, i kdyby je neživí obyvatelé Regis nechali na pokoji. Bylo tedy třeba prohledat okolní terén, protože nešťastníci zbavení schopnosti rozumného uvažování mohli počítat pouze s pomocí Nepřemožitelného.

Jediné, co se dalo přibližně určit, byl okruh průzkumu, protože lidé ztracení v labyrintu jeskyní a kaňonů se nemohli vzdálit od kráteru víc než několik desítek kilometrů. Kyslíku už měli málo, lékaři však ujišťovali, že vdechování atmosféry planety určitě není životu nebezpečné a ve stavu, v němž tito lidé byli, nemělo samozřejmě význam to, že jsou omámeni metanem rozpuštěným v krvi.

Terén, který museli prohledat, nebyl příliš rozsáhlý, ale velice neschůdný a nepřehledný. Prohledání všech uliček, skulin, rozsedlin a jeskyní mohlo i za příznivých podmínek trvat týdny. Pod skalnatými úžlabinami a různě propojenými klikatými údolími se skrýval další labyrint podzemních chodeb a jeskyní vyhledaných vodou. Bylo docela možné, že ztracení jsou v jedné z takových skrýší, kromě toho se nedalo počítat s tím, že budou na stejném místě. Zbaveni paměti byli bezradnější než děti — ty by se aspoň držely pohromadě. Navíc byla tato krajina sídlem černých mraků. Mohutná výzbroj Nepřemožitelného a jeho technické prostředky nemohly při hledání příliš pomoci. Nejjistější ochrana, silové pole, se v chodbách planetárního podzemí nedala vůbec použít. Museli se tedy rozhodnout buď pro okamžitý návrat, rovnající se rozsudku smrti pro ztracené, nebo zahájit riskantní pátrání. Reálnou naději na úspěch mohli mít několik dní, nanejvýš týden. Horpach věděl, že další hledání by mohlo objevit pouze pozůstatky zmizelých, a ne živé lidi.

Příštího dne ráno svolal astrogátor odborníky, vysvětlil jim situaci a oznámil, že počítá s jejich pomocí. Vlastnili hrst kovového ‚hmyzu‘, kterou přinesl Rohan v kapse své kombinézy. Téměř celý den věnovali jeho zkoumání. Horpach chtěl vědět, zda se ti tvorové dají radikálně zneškodnit. Vynořila se rovněž znovu otázka, co zachránilo Jarga a Rohana před útokem mraku.

‚Zajatci’ zaujímali během porady čestné místo v uzavřených skleněných nádobách uprostřed stolu. Nebylo jich dohromady ani dvacet kusů, neboť zbytek byl zničen při výzkumech. Tyto výtvory s důsledně trigonální symetrií připomínaly tvarem písmeno Y se třemi ostrými rameny spojenými v centrálním bodě. V dopadajícím světle byly černé jako uhel, v odraženém zase modře a olivově opalizovaly, podobně jako bříška některých pozemských brouků, vytvořená z drobounkých šupinek připomínajících vybroušený briliant. Jejich vnitřní mikroskopická stavba byla zcela totožná. Její prvky, několikrát menší než zrnka písku, tvořily určitý autonomní nervový systém, v němž se daly částečně rozlišit dva na sobě nezávislé soubory.

Menší část, zaujímající vnitřek ramen písmena Y, tvořila systém ovládající pohyby ‚hmyzu‘, který měl v mikrokrystalické struktuře ramen jakýsi univerzální akumulátor a současně transformátor energie. Podle toho, jak byly mikrokrystalky stisknuty, vytvářely buď elektrické, nebo magnetické pole, popřípadě střídavé silové pole, kterými mohly ohřívat na poměrně vysoké teploty střední část; nahromaděné teplo pak vyzařovalo jedním směrem. Vznikl tím proud vzduchu, jakási obdoba trysky, a ten umožňoval pohyb libovolným směrem. Osamělý krystalek spíše poletoval, než létal, a nebyl, alespoň při laboratorních experimentech, schopen přesně řídit svůj let. Když se však spojil dotykem ramen s jinými, vytvářely se shluky s tím většími aerodynamickými schopnostmi, čím větší byl jejich počet.

Každý krystalek se spojoval se třemi jinými; kromě toho se také mohl spojit koncem ramene s centrem jiného, což umožňovalo mnohovrstevný růst komplexů. Spojení se nemuselo uskutečnit dotykem, stačilo přiblížit konce, aby vytvořené magnetické pole udržovalo celý útvar v rovnováze. Při určitém počtu kusů agregát začínal vykazovat četné zákonitosti, mohl podrážděn vnějšími popudy měnit směr pohybu, formu, tvar, četnost vnitřních impulsů. Při určité jejich změně se znaménka pole měnila, místo přitahování se kovové krystalky rozpojovaly a přecházely do stavu ‚individuálního rozptylu‘.

Kromě systému ovládajícího tyto pohyby každý krystalek obsahoval ještě druhý systém spojení, či spíše jeho fragment — zřejmě tvořil část nějakého většího celku. Tento nadřazený celek, vznikající pravděpodobné teprve spojením ohromného množství prvků, byl vlastním hnacím motorem činnosti mraku. Tu však končily vědomosti vědců. Nevěděli, jak vlastně vyroste takový nadřazený systém, záhadou zůstal zejména problém jeho ‚inteligence‘. Kronotos připouštěl, že se do jednoho celku spojí tím víc krystalků, čím obtížnější je úkol, se kterým se setkají. Znělo to dosti přesvědčivě, ale ani kybernetikové, ani odborníci v teorii informace neznali žádnou ekvivalentní konstrukci ‚libovolně se rozrůstajícího mozku‘, který své rozměry přizpůsobuje velikosti záměrů.