Pravda, biologové navrhli, aby se lidé pokusili přemoci neživý hmyz jeho vlastní zbraní. Jestliže se tento druh rychle vyvíjel, uvažovali, snad by mohli vzít do vlastních rukou jeho další vývoj. Nejprve bude třeba vnést do velkého množství pochytaných exemplářů mutaci, dědičnou změnu určitého typu, která při rozmnožování přejde do následujících generací a zneškodní celé to krystalické plémě. Musí to být taková změna, aby přinesla okamžitý prospěch a současně aby způsobila, že by tento nový druh měl nějakou Achillovu patu, slabý bod, na který by mohli udeřit. Byly to typické úvahy teoretiků: neměli ponětí o tom, jaká by to měla být mutace, jaká změna, jak ji vyvolat, jak se zmocnit většího množství těch prokletých krystalků, aniž by vznikla další bitva, v níž lidé mohli utrpět ještě větší porážku než včera. A i kdyby se to všechno podařilo, jak dlouho by museli čekat na výsledky tohoto vývoje? Den nebo týden určitě ne. Měli tedy kroužit kolem Regis jako na kolotoči rok, dva nebo dokonce deset let?! Dohromady to všechno nemělo smysl.

Rohan cítil, že to s klimatizátorem přehnal, bylo už zase horko. Vstal, odhodil přikrývku, umyl se, rychle se oblékl a vyšel z místnosti.

Výtah tu nebyl. Přivolal jej a čekal v přítmí osvětleném jen přeskakujícími světélky výtahové signalizace. V hlavě cítil tíhu všech nedospaných nocí, přes šumění krve ve spáncích se zaposlouchával do nočního ticha hvězdoletu. Chvílemi se ozvaly zvuky z neviditelného potrubí, z dolních sekcí doléhal hukot motorů běžících naprázdno, byli totiž stále připraveni ke startu. Z kolmých šachet po obou stranách plošiny, na které stál, táhl suchý průvan s kovovým pachem. Dveře se otevřely, vstoupil do výtahu. V osmé sekci vystoupil. Chodba zde zatáčela, vedla totiž podél vnějšího pancíře. Byla osvětlena řadou světle modrých světel. Šel, ani nevěděl kam, navykle zvedal nohy, když překračoval vysoké prahy hermetických přepážek, až postřehl stíny lidí z obsluhy hlavního reaktoru. Místnost byla ponořená do tmy, zářilo pouze několik desítek ručiček na cifernících. Pod nimi seděli v rozložených křeslech lidé.

„Nežijí,“ řekl kdosi. Rohan řečníka nepoznal. „Chceš se vsadit? V poloměru pěti mil bylo tisíc rentgenů. Už neexistují. Můžeš být klidný.“

„Tak proč tu sedíme?“ zabručel druhý. Ne po hlase, ale podle místa, které zaujímal — u gravimetrické kontroly — Rohan poznal, že je to bocman Blank.

„Protože se starý nechce vrátit.“

„A ty by ses vrátil?“

„Co jiného můžeme udělat?“

Bylo tu teplo a ve vzduchu se vznášel zvláštní pach, umělá vůně jehličí, jíž se klimatizátory pokoušely ztlumit pach rozehřátého plastikového a plechového obložení pancéřové ochrany reaktoru. Výsledkem byla směs nepodobná ničemu kromě okolí osmé sekce. Rohan stál opřen o kolmou přepážku, sedící lidi ho nemohli vidět. Neskrýval se: prostě se nechtěl vměšovat do debaty.

„Každou chvíli se může přiblížit…,“ ozval se kdosi po krátkém mlčení. Když se naklonil kupředu, objevila se jeho tvář, napůl růžová, napůl žlutá ve světle kontrolních světélek, jimiž stěna reaktoru jako by zírala na lidi pod sebou. Rohan stejně jako všichni okamžitě pochopil, o kom mluví.

„Máme pole a radar,“ namítl nepřesvědčivě bocman.

„Pole ti houby pomůže, když přejde na bilierg úderu.“

„Radar ho nepustí.“

„To říkáš mně? Vždyť ho znám jako vlastní boty.“

„A co má být?“

„To, že má antirad. RUŠÍCÍ zařízení…“

„Ale on je přece zničený. Elektronický blázen…“

„Pěkný blázen. Byl jsi v řídicí kabině?“

„Ne. Byl jsem tady.“

„No vidíš. Já tam byl. Škoda že jsi neviděl, jak sestřeloval naše sondy.“

„Co to znamená? Copak ho předělali? Je snad pod jejich kontrolou?“

Všichni říkají ‚oni‘, pomyslel si Rohan. Jako by to opravdu byly živé, rozumné bytosti…

„Á, čert ví. Prý se jen přerušilo spojení.“

„Tak proč by na nás měl střílet?“

Znovu nastalo ticho.

„Ví se, kde je?“ zeptal se ten, který nebyl v řídicí kabině.

„Ne. Poslední hlášení přišlo v jedenáct. Říkal mi to Králík. Viděli ho na poušti.“

„Daleko?“

„Copak, máš strach? Asi devadesát mil odtud. Pro něj je to necelá hodina. Nebo ještě míň.“

„Nemohli byste už nechat těch zbytečných řečí?“ vmísil se hněvivě Blank a ukázal svůj ostrý profil na pozadí barevně mrkajících světélek.

Všichni umlkli. Rohan se pomalu obrátil a vzdálil se stejně tiše jako přišel. Cestou minul dvě laboratoře; ve velké bylo zhasnuto, v malé se svítilo. Viděl světlo dopadající do chodby okrouhlými okénky pod stropem.

Nahlédl dovnitř. U kulatého stolu seděli samí kybernetikové a fyzikové — Jazon, Kronotos, Sarner, Livin, Saurahan a ještě jeden, který obrácen k ostatním zády programoval ve stínu šikmé přepážky velký elektronický mozek.

„… existují dvě eskalační řešení, jedno anihilující, jedno se sebezničením a potom planetární,“ říkal Saurahan. Rohan nepřekročil práh. Znovu se zastavil a naslouchal.

„První způsob znamená vyvolat řetězovou reakci. Je k tomu potřeba emitor, který zajede do kaňonu a zůstane tam.“

„Jeden tam už byl,“ řekl někdo.

„Nebude-li mít elektromozek, může fungovat i tehdy, když teplota překročí milión stupňů. Potřebujeme emitor plazmy, plazmě neuškodí hvězdné teploty. Mrak bude postupovat stejně jako předtím — bude se ho snažit udusit, dostat se do rezonance s řídicími obvody, ale tam žádné obvody nebudou, nic kromě subjaderné reakce. Čím více hmoty se zúčastní reakce, tím bude prudší. Tak můžeme stáhnout na jedno místo a anihilovat celou nekrosféru planety…“

Nekrosféra…, pomyslel si Rohan, aha, ty krystalky nejsou živé. Tihle vědci. Vždycky vymyslí nějaký pěkný nový termín…

„Nejvíc se mi líbí druhá varianta,“ řekl Jazon. „Jak si to ale představujete?“

„Nu, princip je v tom, že je třeba vytvořit nejprve dva velké ‚mrakomozky‘ a potom je přinutit ke vzájemnému boji — postup je zaměřen tak, aby jeden mrak považoval druhý za konkurenta v boji o život…“

„Rozumím, ale jak to chcete zařídit?“

„Není to snadné, ale je to možné, protože mrak je pouze pseudomozkem, a není tedy schopen uvažování…“

„Avšak spolehlivější je planetární varianta se sníženou průměrnou dávkou záření…,“ řekl Sarner.

„Stačí čtyři vodíkové bomby po padesáti až sto megatunách na každé polokouli — dohromady necelých osm set megatun… Vody oceánu se vypaří, zvětší vrstvu mračen, vzroste albedo a nehybné symbiózní mechanismy jim nebudou moci dodat energii potřebnou k rozmnožování…“

„Výpočet se opírá o neověřené údaje,“ protestoval Jazon. Rohan viděl, že mezi odborníky se schyluje ke sporu, couvl ode dveří a šel dál.

Nazpět se nevrátil výtahem, ale točitými ocelovými schůdky, které normálně nikdo nepoužíval. Prošel několik sekcí. Viděl, jak se de Vriesovi lidé točí v dílně kolem tmavých nehybných arktanů. Zdálky postřehl kulatá okénka lodní nemocnice, v nichž svítila tlumená fialová světla. Chodbou prošel nějaký lékař v bílém plášti, automat za ním nesl soupravu lesklých nástrojů. Míjel prázdné a tmavé jídelny, klubovny, knihovny, až se konečně ocitl ve své sekci. Prošel kolem astrogátorovy kajuty a v půli kroku se zastavil, jako by chtěl poslouchat i za jeho dveřmi, ale hladkou plochou dveří nepronikl vůbec žádný zvuk, ba ani proužek světla. Kulatá okénka byla neprodyšně uzavřena šrouby s měděnými hlavami.

Teprve v kajutě pocítil opět únavu. Svěsil ramena, usedl těžce na lůžko, shodil z nohou boty a složil ruce za hlavou. Tak seděl a díval se na nízký strop s podélnou spárou v laku, která dělila na dvě poloviny jeho světle modrý povrch, slabě osvětlený noční lampičkou.

Neobcházel loď z pocitu odpovědnosti, ani ze zvědavosti na život a řeči jiných lidí. Bál se prostě takových nočních hodin, neboť v nich se k němu vracely obrazy, které si nechtěl pamatovat. Ze všech vzpomínek byla nejhorší vzpomínka na člověka, kterého zabil proto, aby mu zabránil zabít jiné. Musel to udělat, ale nebylo mu proto lehčeji. Věděl, že když zhasne lampu, uvidí tu scénu znova, uvidí muže s mírným nesmyslným úsměvem, jak kráčí se zbraní v třesoucí se ruce, jak překračuje tělo bez ruky ležící na kamenech.