„Prospěje jim malý výbrus a profouknutí,“ prohlásil. Teprve potom si všiml obrovského stínu, který koráb vrhal. Jako široká cesta se táhl přes duny osvětlené zapadajícím sluncem. V pravidelnosti písečných vln byl zvláštní klid. Jejich úpatí zaléval modrý stín, vrcholky růžověly v soumraku a tato teplá, jemná červeň mu připomněla barvy, které kdysi viděl v obrázkové knize pro děti. Tak byla neskutečná. Pomalu přenášel pohled z vlny na vlnu a nalézal přitom pokaždé jiný odstín broskvové barvy. Písečné vlny přerušovaly černé stíny, které se v dálce měnily v šedavou žluť, obklopenou hrozivě čnějícími sopečnými útesy. Tak stál a jen se díval, zatímco jeho lidé beze spěchu, pohyby zautomatizovanými dlouholetým výcvikem, prováděli základní měření, odebírali do malých kontejnerů vzorky vzduchu a písku, měřili radioaktivitu půdy přenosnou sondou, jejíž vrtnou věž přidržoval arktan. Rohan si jich nevšímal: Maska kryla pouze nos a ústa, oči a celou hlavu měl volné, poněvadž sňal měkkou ochrannou přílbu. Cítil vítr ve vlasech a na tváři lechtání jemných zrníček písku, který padal za okraj masky. Neklidné poryvy větru mu cloumaly nohavicemi kombinézy. Velký kotouč slunce, do něhož se bylo možné dívat bez následků skoro vteřinu, visel nyní přímo za špičkou rakety. Vítr táhle svištěl, silové pole totiž nebránilo pohybu plynů, Rohan nemohl tedy postřehnout, kde vyvstává z písku neviditelná stěna pole. Obrovský prostor, který obsáhl zrakem, byl mrtvý, jako by sem nikdy nevkročila lidská noha, jako by to nebyla planeta, která pohltila hvězdolet třídy Nepřemožitelného i s jeho osmdesátičlennou posádkou, obrovské, zkušené plavidlo v prázdnotě, plavidlo schopné vyvinout ve zlomku vteřiny energii miliard kilowatt, přeměnit ji v energetické pole, kterým nepronikne žádné materiální těleso, zkoncentrovat ji do všeničícího záření o hvězdné teplotě, které může sežehnout horský řetěz nebo vysušit moře. A přece tu zahynul onen ocelový organismus, vybudovaný na Zemi, výsledek mnohaletého technického rozvoje, a zanikl neznámým způsobem, beze stopy, bez signálu SOS, jako by se rozplynul v té rezavé a šedé poušti.

A celý kontinent vypadá stejně, pomyslel si. Pamatoval si jej dobře. Prohlížel si shora krátery a registroval jediný pohyb mezi nimi — způsobovala ho oblaka, která vrhala své stíny mezi nekonečné vlny písku.

„Aktivita?“ zeptal se, aniž se obrátil.

„Nula nula dva,“ odpověděl Jordan a zvedl se z pokleku. Tvář mu zčervenala, oči se leskly. Maska zkreslovala zvuk hlasu.

To je méně než nic, pomyslel si. Nemohli zhynout pro takovou neopatrnost, automatické přístroje by vyhlásily poplach, i kdyby se nikdo nestaral o stereotyp průzkumů.

„Atmosféra?“

„Dusíku sedmdesát osm procent, argonu dvě procenta, kysličníku uhličitého nula, metanu čtyři procenta, zbytek je kyslík.“

„Šestnáct procent kyslíku? Určitě?“

„Určitě.“

„Radioaktivita vzduchu?“

„Prakticky nula.“ To bylo divné. Tolik kyslíku! Tato zpráva jej elektrizovala. Přešel k robotovi, který mu okamžitě ukázal kazetu s analyzátory. Snad se pokoušeli obejít bez kyslíkových přístrojů, napadlo jej nesmyslně, vždyť věděl, že tak to nebylo. Občas se sice stávalo, že některý člověk, víc než ostatní trápený touhou po návratu, si sundal masku — okolní vzduch vypadal přece tak čistý, tak svěží — a otrávil se. To se však mohlo přihodit jednomu, nanejvýš dvěma.

„Máte už všechno?“ zeptal se.

„Ano.“

„Vraťte se,“ řekl.

„A vy?“

„Já tu ještě zůstanu. Vraťte se,“ opakovat netrpělivě. Chtěl zůstat konečně sám. Blank si hodil na záda kontejnery, Jordan podal robotovi sondu a oba odešli brodíce se pískem; arktan šel za nimi, zezadu podobný maskovanému člověku.

Rohan přistoupil k nejbližší duně. Z písku vyčnívalo rozšířené ústí emitoru, který vytvářel ochranné silové pole. Ne proto, aby zkontroloval jeho funkci, ale prostě z dětinského nápadu nabral hrst písku a hodil ji před sebe. Písek narazil na jakési neviditelné sklo a sesypal se k zemi.

Ruce ho svrběly, aby si sundal masku. Znal to dobře. Vyplivnout plastický náustek, strhnout pásky, naplnit celou hruď vzduchem, zalknout se jím. Je to se mnou špatné, pomyslel si a pomalu se vracel ke korábu. Prázdná kabina výtahu čekala, s podlahou měkce zabořenou do písku. Vítr ji už stačil za několik minut jeho nepřítomnosti pokrýt tenkou vrstvičkou navátého písku.

Teprve v hlavní chodbě páté sekce pohlédl na nástěnný informátor. Velitel byl v řídicí kabině. Spěchal nahoru.

„Jedním slovem — idyla?“ shrnul astrogátor jeho slova. „Žádná radioaktivita, žádné spory, bakterie, plísně, viry, nic — pouze ten kyslík. Pro všechny případy je třeba dát vzorky mikrobiologům.“

„Už jsou v laboratoři. Život se tu možná rozvíjí na jiných kontinentech,“ poznamenal Rohan nepřesvědčivě.

„Pochybuji. Oslunění mimo rovníkovou oblast je slabé; nevšiml jste si mohutnosti polárních čepiček? Ručím za to, že je tam osm, možná deset kilometrů silná ledová vrstva. To spíš oceán, nějaké řasy a chaluhy, ale proč život nevyšel z vody na souš?“

„Budeme se muset do té vody podívat,“ řekl Rohan.

„Je předčasné ptát se našich lidí, ale planeta mi připadá stará. Takové shnilé vejce musí mít šest miliard let. Ostatně slunce má období nádhery už také za sebou. Je to už jen červený trpaslík. Ta nepřítomnost života na pevnině je zarážející. Zvláštní druh evoluce, která nesnáší souš. To by vysvětlilo přítomnost kyslíku, ale ne případ Kondora.“

„Nějaké formy života, nějaké bytosti skrývající se v oceáně, které vytvořily civilizaci na jeho dně,“ nadhodil Rohan. Oba hleděli na velikou mapu planety v Mercatorově projekci, dosti nepřesnou, neboť byla nakreslena podle údajů automatických sond z minulého století. Zobrazovala pouze obrysy hlavních kontinentů a moří, hranice polárních oblastí a několik největších kráterů. V síti protínajících se poledníků a rovnoběžek zářil pod osmým stupněm jižní šířky červeným kroužkem vyznačený bod — místo, na kterém přistáli. Astrogátor netrpělivě posunul papíry na stole.

„Tomu sám nevěříte. Tressor nemohl být hloupější než my, žádným podmořským bytostem by nepodlehl. To je nesmysl. A vůbec, kdyby opravdu existovaly rozumné vodní bytosti, jedna z prvních věcí, kterou by podnikly, by bylo ovládnutí souše. Třeba ve skafandrech naplněných vodou. To je opravdu nesmysl,“ opakoval, ne proto, aby definitivně zamítl Rohanovu koncepci, ale protože už přemýšlel o něčem jiném.

„Počkáme tu nějaký čas,“ rozhodl konečně a dotkl se spodního okraje mapy, která se ihned svinula a zmizela v jedné z poliček velkého regálu. „Počkáme a uvidíme.“

„A co když neuvidíme nic?“ zeptal se Rohan opatrně. „Budeme je hledat?“

„Rohane, mějte rozum. Šestý hvězdný rok a takové…,“ astrogátor hledal vhodný výraz, nenašel jej a nahradil jej neurčitým pohybem ruky. „Planeta je velká jako Mars. Jak je máme hledat? Mám na mysli Kondora,“ opravil se.

„Hm ano, půda je železitá,“ přiznal neochotně Rohan. Analýzy prokázaly velký obsah kysličníku železa v písku. Feroindukční přístroje byly k ničemu. Nevěděl, co říci, a proto mlčel. Byl přesvědčen, že velitel nakonec najde nějaké východisko. Nevrátí se přece s prázdnýma rukama, bez výsledků. Čekal a hleděl na Horpachovo husté obočí.

„Upřímně řečeno, nevěřím, že by to osmačtyřicetihodinové čekání k něčemu bylo, ale předpis je předpis,“ svěřil se neočekávaně astrogátor. „Sedněte si, Rohane. Stojíte nade mnou jako ztělesněná výčitka svědomí. Regis je nejpitomější místo, jaké si jen dovedu představit. Nehodí se k ničemu. Nevím, proč sem byl Kondor vyslán — ostatně už se stalo.“

Umlkl. Měl špatnou náladu a jako vždy se stával hovorným. Ochotně se pouštěl do diskusí, i důvěrných, což bylo pokaždé trochu nebezpečné, protože každou chvíli mohl přerušit debatu nějakou jedovatostí.

„Zkrátka, tak či onak, musíme něco dělat. Víte co? Vyšleme pár malých sond na rovníkovou oběžnou dráhu. Ale aby byla opravdu kruhová a nízká. Takových sedmdesát kilometrů.“