Zatvrzele provádět činnost v rozporu s Koncepcí sociální bezpečnosti a odkazovat se při to na to, že "mýlit se je lidské" nebo že "nikdo nezná kompletní pravdu", na základě čehož je údajně v právu ignorovat názory těch, kdo s ním nesouhlasí, se imitátoru nepodaří. Nepodaří se ani požadovat po ostatních, nesouhlasících s jeho názorem, činnost ve vykonávání jeho "příkazů", protože to je v protikladu s principem vytvoření systému vztahů bez vnitřních napětí, ve kterých nikdo není v právu provádět činnost navzdory svému chápání prospěšnosti a navzdory svědomí a chtít činnost takového druhu od ostatních, protože princip systému vztahů bez vnitřního pnutí je jedním z hlavních organizačních principů konstruování naší společenské iniciativy.

Jedno i druhé se může dařit imitátorovi jen do té doby, než si někdo vzpomene na to, že existuje funkční procedura vyřešení rozporů v pohledech různých lidí na jednu a tutéž problematiku, známá pod názvem "tandemový režim (princip ) činnosti", a nenavrhne vyřešit rozpory v názorech v tandemovém režimu.

Pokud imitátor-provokatér realizuje svou činnost vědomě, pak ví, že má co skrývat před tou skupinou, ve které svou činnost provádí. V důsledku toho je vynucen vyhnout se vstupu do tandemového režimu činnosti, ve kterém se může rozkrýt jeho pravá podstata imitátora-provokatéra. Ale i při nevědomé realizaci imitačně-provokační činnosti (při využití imitátora bez jeho uvědomění někým v pozadí) mu nevědomé usilování vyniknout v něčem nad ostatními, což je vlastní démonismu, buďto nedovolí vstoupit do tandemového režimu; nebo v něm imitátor-provokatér bude postaven před obraz jeho vlastního démonismu, a tím bude vynucen dát najevo imitačně-provokační charakter své činnosti. Pokud bude i nadále trvat na svých démonických (egoistických) nárocích, izoluje se od konceptuální činnosti. Pokud dospěje k názoru o nutnosti zbavit se objevených vlastností démonismu (egoismu), to i pokud v takovém případě nepřestane být ve své podstatě nevědomým imitátorem-provokatérem, v této roli oslábne.

Nepodaří se ani spustit tandemový režim dvěma imitátorům-provokatérům pro předvedení se před publikem. Jde o to, že tandemový režim činnosti je prostředkem vyřešeníreálně existujících problémů. Vymyslet neexistující problém a představit ho jako údajně reálně existující mezi těmi, kdo se sám zabývá reálnou konceptuální činností, se nepodaří; postup úmyslně vytvořit problém tam, kde v realitě žádný není, také nepomůže, protože bude odhalen a zhodnocen jako záměrná sabotáž. Nezbyde než vzít reálný aktuální problém a vyřešit ho, protože absence výsledku bude zjevné vyjádření nezpůsobilosti vejít v tandemový režim, a zároveň jeden ze způsobů vyjádření nezpůsobilosti ke konceptuální činnosti.

Pokud bude tandemem imitátorů navrženo nějaké řešení (jako minimum ve formě přístupu k řešení), to může být prověřeno v polytandemním[17] režimu, jak s účastí samotných imitátorů, tak i bez ní:

•   Pokud se řešení potvrdí (s nutnými dopřesněními), pak imitátoři-provokatéři zapracovali na koncepci protichůdnou koncepci jejich pánů a objednatelů imitační činnosti;

•   pokud se nepotvrdí, pak se obnaží imitačně-provokační charakter jejich činnosti (přitom v polytandemovém režimu může být získáno i řešení, odpovídající reálným potřebám a možnostem řešení problému).

Hlavní je chápat, že tandemový režim nevyžaduje, aby jeho účastníci měli nějaké "superschopnosti" (extrasenzorika, "magicko-mystické" návyky atp.). Nápodobně, odkazovat se na "mystiku", dostupnou jen nejlepším "šamanům" a motat tím lidem hlavu se nepodaří proto, že tandemový režim činnosti je DOBRO-volné zrození kolektivní psychiky dvěma lidmi, osvobozující psychiku jich obou od chybného subjektivismu hodnocení a obrazných představ o Objektivní realitě, pokud se nejedná o případ shodně chybného subjetivismu u obou z nich.

Do tandemového režimu nelze vstoupit ne kvůli neosvojení kýmkoliv nějakých zvláštních návyků, ale kvůli mravně podmíněné nepřijatelnosti nutnosti zajistit otevřenost na prozkoumání hlubin vlastní psychiky v tandemovém režimu minimálně jedné ze stran[18], které je navrhována společná činnost v tandemu.

Kromě toho, motat lidem hlavu je jasně antikonceptuální činností v koncepci Bohoděržaví, ve které se předpokládá víra(důvěra) Bohu (ne víra "v Boha"), usilování o dosažení vzájemného pochopení s lidmi a vypracování jednoty názorů na dané otázky na základě dobré vůle, ale je nepřípustné brát na sebe roli "pastýře" a vůdce údajných "slepců", kterým se nařizuje zavřít oči a následovat za tím kdo trvá na své misi být "pastýřem-vůdcem" těch nešťastníků: slepý vede "slepé"... Aby k tomu nedošlo, naše iniciativa nabízí, namísto "vedení" reálných a údajných "slepců", v kolektivní činnosti princip systému vztahů bez vnitřního pnutí.

Z toho vyplývá, že i na první až čtvrté etapě realizace Plné funkce řízení se situace interakcí s imitátory-provokatéry řeší ve prospěch koncepce vykořenění davo-"elitarismu" za podmínky dodržení konceptuální samodisciplíny jejich protivníků.

Vložení koncepce do společnosti ve své podstatě znamená formování ve společnosti světonázoru a morálky, podporujících a rozvíjejících vybranou koncepci v následnosti pokolení v měnících se životních podmínkách. Tento proces je podmíněn kulturou společnosti[19] a, především – chápáním světa převažujícím ve společnosti, které (chápání, vnímání světa) musí být změněno aby odpovídalo úkolu uvedení do života už zformované (prediktorem) určité koncepce.

Ale předtím, než se pustit do této problematiky, je třeba umístit vsuvku pro projasnění těch procesů v osobní a kolektivní psychice, na jejichž základě probíhají všechny události, vztahující se k páté etapě plné funkce řízení ve vztahu ke společnosti.

Kromě všeho dalšího je každá kultura charakterizována v ní rozvinutými způsoby vnímání světa a tím, co je možné nazvat "úrovní chápání světa". Přirozeně, bez toho, co se nazývá "pojem", je nemožné chápání jedincem dění okolo; a bez určité podobnosti "pojmů" ve společnosti není možné vzájemné chápání jedinců. A ačkoliv řečené je všem jakoby "jasné", je nutné vyjasnit smysl termínu "pojem", aby byl skutečně pochopen ("pojmut").

Je jasné, že "pojem" není slovem, frází, symbolem, skupinou nebo posloupností symbolů: na co například ukazuje posloupnost zvuků "zámek"? — na zámek ve smyslu zabezpečovacího mechanismu (a jaký, visací, zadlabávací)? — nebo na zámek ve smyslu sídla, stavby? Ale z druhé strany, obraz (v smyslu: staticky neměnný), vidění (ve smyslu: "film" na "obrazovce" vnitřního zraku), melodie (hudba), v kterých psychika jedince modeluje životní jevy – přehrává je v prožitcích a představuje si to, co nebylo , – také nejsou pojmy. Tyto subjektivní obrazy a vidění, existující v psychice člověka, jsou druhotné ve vztahu k objektivním obrazům (s výjimkou těch obrazů, které vznikají v psychice v procesu tvoření, předcházejíc realizaci zámyslu v materializovaných výtvorech tvůrčí činnosti lidí). Ale i prvotní obrazy Objektivní reality jako celku  i jejích fragmentů jako takových, existujících vně psychiky lidí, také nejsou pojmy.