Mven Mas vyskočil a opřel se rukama o masívní stůl, až mu zapraštěly klouby.

Rozmezí miliónů let, nedostupné pro desetitisíce generací, doba, znamenající vražedné „nikdy“ i pro nejvzdálenější potomky, mohla by zmizet mávnutím čarovného proutku. Tím proutkem je objev Rena Boze a jejich společný pokus.

Nekonečně daleké body vesmíru se ocitnou na dosah ruky!

Starověcí astronomové předpokládali, že se galaxie rozbíhají na různé strany. Světlo ze vzdálených hvězdných ostrovů pronikalo do zemských teleskopů změněné, protože světelné zárení se prodlužovalo a měnilo se v rudé vlny. Zčervenání světla svědčilo o tom, že se galaxie od pozorovatele vzdalují. Lidé v minulosti si zvykli chápat jevy jednostranně a přímočaře. Vytvořili teorii rozpínajícího se vesmíru, aniž pochopili, že vidí jen jednu stranu velkého procesu zániku a vzniku. Jejich smysly i přístroje vnímaly a zachycovaly právě jen stranu rozptylováni a zániku čili přechod energie na nižší úroveň podle druhého zákona termodynamiky. Stránku sdružování a vzniku lidé vůbec nepociťovali, neboť život sám čerpal sílu z energie přicházející ze sluncí a podle toho se v lidech utvářelo vnímání okolního světa. Ale mohutný lidský mozek přece pronikl do tajemných procesů vzniku světů v našem vesmíru. Leč v oněch dávných dobách se zdálo, že čím dál je galaxie od Země, tím větší rychlostí se vzdaluje. Jak se prostor prohluboval, dospělo se ke galaxiím, jejichž rychlost byla blízká rychlosti světla. Hranicí pro viditelný vesmír se stala vzdálenost, odkud by galaxie dosahovaly světelné rychlosti. Pak by k nám skutečně nevysílaly žádné světlo a nikdy bychom je nemohli vidět. Dnes víme, proč světlo ze vzdálených galaxií rudne. Příčin je víc. Z dalekých hvězdných ostrovů k nám proniká jen světlo z jejich zářivých center. Tyto obrovské masy hmoty jsou obklopeny prstenci elektromagnetických polí, které velmi silně působí na světelné paprsky nejen svou silou, ale i rozlehlosti, v níž se světelné vlnění postupně zpomaluje, až vzniknou dlouhé rudé vlny. Astronomové už dávno věděli, že světlo z velmi hutných hvězd červená, čáry ve spektru se posunují k rudému konci a hvězda vypadá jako by se vzdalovala, na příklad v podvojném Síriu bílý trpaslík Sírius B. Čím vzdálenější je galaxie, tím soustředěnější záření k nám vysílá a tím větší je rudý posuv spektra.

Na druhé straně světelné vlny na daleké cestě prostorem se „houpají“ a kvanta světla ztrácejí část energie. Dnes víme, že rudé vlny mohou být i unavené, „staré“ vlny obyčejného světla. Vždyť i všepronikající světelné vlny stárnou, když proletí obrovskou vzdáleností. Jakou naději má člověk, že překoná podobné vzdálenosti, nezvítězí-li nad přitažlivostí jejím protikladem, jak to plyne z matematiky Rena Boze?

Ne, jeho neklid se utišil.

Má právo uskutečnit nebývalý pokus!

Mven Mas jako obvykle vyšel na balkón observatoře a jal se rychle přecházet. V unavených očích mu dosud zářily rudé vlny světla, kterými jako by vzdálené galaxie volaly o pomoc k nepřemožitelné myšlence člověka. Mven se tiše a přesvědčeně zasmál. Rudé paprsky budou člověku stejně blízko jako vlny, které rudým světlem života opřádaly tělo Čary Nandi na Slavnosti Plamenných Číší. Té Čary, která se pro něho nečekaně stala rudou dcerou z Epsilonu Tukana, dívkou jeho snů.

A Mven zaměří vektor Rena Boze na Epsilon Tukana už nejen s nadějí, že uvidí překrásný svět, ale i na počest Čary, jeho představitelky na Zemi!

Čtyřstá desátá škola třetího cyklu byla na jihu Irska. Rozsáhlá pole, vinice i skupiny dubů se táhly od zelených vrchů k moři. Veda Kong i Evda Nal přijely v době vyučování a procházely kruhovou chodbou kolem učeben, rozmístěných po obvodu kulaté budovy. Bylo pod mrakem, drobně mžilo, a proto se vyučovalo v místnostech, nikoli na paloucích pod stromy jako obvykle. Veda si připadala zas jako malá školačka; kradla se tiše kolem a naslouchala u vchodů, které jako ve většině škol byly bez dveří, pouze výběžky stěn se kulisovitě překrývaly. Evda Nal se připojila ke hře. Obě ženy pozorně nahlížely do tříd a snažily se najít Evdinu dcerku, aniž by je někdo zpozoroval.

V první místnosti objevily vektor, nakreslený modrou křídou přes celou stěnu. Podél něho se rozvíjela spirála, kterou na dvou úsecích přetínaly elipsy s vepsanou soustavou pravoúhlých souřadnic.

„Bipolární matematika!“ zvolala Veda s žertovnou hrůzou, „Tohle je něco víc! Počkejme chvíli,“ namítla Evda.

„Když jsme se seznámili se stínovými funkcemi kochleárního čili spirálového progresivního pohybu, které vznikají po čáře vektoru,“ vysvětloval starší učitel s hluboko posazenýma, planoucíma očima, „přicházíme k pojmu» repagulární počet«. Název má původ ve starém latinském slově, které znamenalo překážku, zábranu, přesněji řečeno přechod z jednoho stavu do druhého, nazíraný z obapolného hlediska.“ Přednášející ukázal na širokou elipsu napříč spirály. „Jinými slovy, jde o matematický výzkum jevů, které se navzájem prostupují.“

Veda Kong se ukryla za výklenkem a zatahala družku za rukáv.

„To je něco nového! Něco z oblasti, o níž se zmiňoval váš Ren Boz na mořském břehu.“

„Škola vždycky učí žáky nejnovějším věcem a staré postupně odkládá. Kdyby nová generace opakovala zastaralé pojmy, jak bychom zajistili rychlý postup kupředu? Vždyť beztak padne spousta času na to, abychom předali dětem štafetu vědění. Uplynou desítky let, než dítě dosáhne úplného vzdělání, aby mohlo vykonat obrovské věci. Pulsace pokolení, při které se ujde krok dopředu a devět desetin zpátky — než doroste a vyučí se nová směna a — to je pro člověka nejtěžší biologický zákon smrti a zrodu. Mnohé z toho, co jsme se učili v matematice, fyzice a biologii, zastaralo. Něco jiného je vaše historie; ta stárne pomaleji, protože sama je už příliš stará.“

Nahlédly do další místnosti. Učitelka, stojící k ním zády, ani zaujatí žáci nic nepostřehli. Byli tu sedmnáctiletí chlapci a dívky. Naslouchali s takovým zájmem, že jim zrůžověly tváře.

„Lidstvo prodělalo nejtěžší zkoušky,“ zněl vzrušeně učitelčin hlas. „Až dosud se v historii na škole zabýváme hlavně studiem omylů lidstva a jejich následků. Prošli jsme vysilující složitostí života, abychom dospěli k největší oproštěnosti. Komplikovaný způsob života vedl k zjednodušování duchovní kultury. Zbytečné věci člověka spoutávají, kdežto v prostém životě jsou jeho vjemy a prožitky mnohem silnější a mnohostrannější. Péči o každodenní život věnují dnes nejbystřejší hlavy stejnou pozornost jako nejdůležitějším vědeckým problémům. Nastoupili jsme cestu evoluce, společnou všem živočichům, která směřuje k tomu, aby se automatizací pohybů a rozvojem reflexů v práci nervového systému osvobodilo naše vnímání. Automatizace výrobních sil společnosti vytvořila analogický reflexní systém v ekonomické výrobě a umožnila spoustě lidí, aby se věnovali vědeckému bádání, které je základem veškeré lidské činnosti. Příroda nás obdařila velkým badatelským mozkem, i když byl z počátku předurčen jenom k shánění potravy a zkoumání toho, co je a není k snědku.“

„Správně!“ zašeptala Evda, a vtom spatřila svou dceru. Nic netušící dívka hleděla zadumaně do okna z vlnitého skla, které znemožňovalo výhled.

Veda ji zvědavě srovnávala s matkou. Dcera měla tytéž dlouhé černé vlasy, však na rozdíl od ní si je propletla blankytnou stužkou a upevnila dvěma velkými smyčkami. Měla tentýž dole zúžený oválný obličej, vystouplé lícní kosti a široké čelo, které činily výraz její tváře velmi dětským. Sněhobílá blůzka z umělé vlny zdůrazňovala zasmušilou bledost pleti i čerň očí, obočí a řas. Svérázný zjev dívky vhodně doplňoval malý korálový náhrdelník.

Evdina dcera nosila široké krátké kalhoty nad kolena jako i všichni ve třídě, ale do postranních švů měla všité rudé třásně.

„Indiánská ozdoba,“ zašeptala Evda na tázavý úsměv své přítelkyně.

Evda s Vedou sotva stačily ustoupit do chodby, když učitelka vyšla ze třídy. V patách za ní se vyhrnulo několik žáků, mezi nimi i Evdina dcerka. Dívka strnula, když uviděla matku, svou pýchu a stálý příklad. Evda nevěděla, že ve škole existuje kroužek jejich ctitelů, kteří se rozhodli pro stejnou životní dráhu jako skvělá Evda Nal.