Dar Veter došel k základům slunečních strojů, rozložených do vějíře kolem ochranného pouzdra přístroje pro umělou tíži, a zapojil svou zádovou baterii k přední svorce kontrolního pásma. V telefonu jeho přilby zazněla jednoduchá melodie. Pak paralelně připojil skleněnou desku, na níž bylo tenkými zlatými čarami nakresleno schéma. Ozvala se stejná melodie. Otáčeje dvěma koly, Dar sjednotil časové body a přesvědčil se, že se nerocházejí ani v melodii, ani v tonálním ladění. Důležitou část budoucího stroje smontovali bezvadně. Mohlo se začít s prací na zařízení radiačních elektromotorů. Veter narovnal ramena unavená stálým nošením skafandru a zakroutil hlavou. Zapraštělo mu v krčních obratlích, které strnuly dlouhou nehybností pod přilbou. Ještě dobře, že Dar byl odolný vůči psychózám, jako byly ultrafialová spavá nemoc a infračervené šílenství, jimiž trpívali pracovníci mimo zemskou atmosféru: Jinak by nemohl své čestné poslání dokončit.

Už první potah skeletu ochrání pracovníky před skličující osamělostí v otevřeném vesmíru, nad propastí, která nemá oblohu, ani zemi!

Od Altaje se oddělil nevelký záchranný přístroj a proletěl jako střela kolem stavby. To vyslali vlečné lano za automatickými raketami, které nesly jen náklad a zastavovaly se v dané výšce. Právě včas! Hromada raket, lidí, strojů i materiálů, vznášejících se v prostoru, přecházela na noční stranu Země. Vlečné lano se vrátilo a táhlo za sebou tři leskle modrá rybovitá tělesa, z nichž každé bez paliva by na Zemi vážilo sto padesát tun.

Rakety se připojily k ostatním kolem demontážní plošiny. Dar Veter se skokem přenesl na druhou stranu konstrukce a ocitl se v kroužku techniků, řídících vykládání. Lidé projednávali plán nočních prací. Dar s nimi souhlasil, ale žádal, a aby si všechny individuální baterie vyměnili za čerstvé, které mohou po třicet hodin nepřetržitě vyhřívat skafandr, kromě toho, že zásobí proudem svítilny, vzdušné filtry a radiotelefony.

Celá stavba zapadla do černého mraku jako do propasti, ale popelavě měkká zodiakální záře slunečních paprsků, rozptylovaných plynovými částicemi horních vrstev atmosféry, ještě dlouho osvětlovala konstrukci budoucí družice, ztuhlé stoosmdesátistupňovým mrazeni. Supravodivost lidem vadila ještě víc než ve dne. Stačilo sebemenší poškození izolace na nástrojích, bateriích nebo akumulátorech, a modře svítící proud obklopoval okolí předmětů, šířil se přímo po jejich povrchu a nedal se vést potřebným směrem.

Když zavládla nejhlubší kosmická tma, zesílil i mráz. Hvězdy zářily pronikavě jako oslnivé modré šípy. Neviditelný a neslyšitelný let meteorů naháněl v noci ještě větší hrůzu. Na povrchu temné koule tam dole, v atmosférických proudech, planula různobarevná oblaka elektrické záře, jiskrové náboje gigantických rozměrů nebo pruhy rozptýleného světla, dlouhé tisíce kilometrů. V horních vrstvách atmosféry zuřily uragány, daleko mocnější než kterákoli pozemská bouře. Ovzduší, nasycené slunečním i kosmickým zářením, prudce přeskupovalo energii a velmi ztěžovalo spojení stavby s rodnou planetou.

V malém světě, ztraceném ve tmě a hrozivém chladu, se najednou cosi změnilo. Dar Veter hned nepochopil, že se rozzářila světla planetoletu. Tma ještě více zčernala, sveřepé hvězdy pobledly, ale plošina a konstrukce zřetelně vynikaly v zářivém bílém světle. Po několika minutách Altaj snížil napětí a méně intenzívní světlo zežloutlo. Planetolet šetřil energii svých akumulátorů. Znovu jako ve dne se rozhýbaly čtvercové i elipsovité pláty krytiny, železné mřížoví vyztužovacích rámů, válce i potrubí rezervoárů a nacházely postupně své místo na skeletu družice.

Dar Veter nahmatal příčný nosník, uchopil válečková držadla na drátěných lanech, odrazil se nohou a vyletěl vzhůru. Těsně před vchodem stiskl brzdy v držadlech a zastavil právě včas, aby se neudeřil o zavřené dveře.

V přechodové komoře neudržovali normální zemský tlak, aby zmenšili ztrátu vzduchu při vcházení a vycházení velkého počtu pracujících. Proto Dar Veter vešel do druhé, provizorně zařízené pomocné komory, a teprve zde odepjal přilbu i baterie.

Dar si protahoval tělo unavené od skafandru a vykročil jistě po vnitřní palubě, s rozkoší vychutnávaje návrat k téměř normální tíži. Umělá gravitace planetoletu pracovala nepřetržitě. Je nesmírně příjemné cítit se člověkem na pevné zemi, a ne lehkou muškou, třepetající se ve zrádné prázdnotě! Měkké světlo, teplý vzduch a pohodlné křeslo lákaly k odpočinku bez přemýšlení. Dar Veter prožíval slast svých předků, kterým se kdysi podivoval ve starých románech. I oni tak vcházeli do svých domovů, zemljanek či plstěných jurt, když se navraceli z dlouhé cesty v chladné pustině, v mokrém lese nebo zledovatělých horách. A stejně jako zde, dělily je tehdy tenké stěny od ohromného, nebezpečného světa, který byl člověku nepřítelem, chránily mu teplo a světlo, umožňovaly mu odpočinek, aby mohl znovu nabrat síly a promyslit si další práci.

Dar se nedal zlákat křeslem a knihou. Musil se spojit se Zemí, neboť světlo, rozžaté ve výšce po celou noc, mohlo vyvolat zmatek mezi pozorovateli, kteří sledovali stavbu observatoře. Kromě toho musil oznámit, že je třeba vyslat novou směnu dříve.

Dnes se spojení vydařilo a Dar Veter nemusil používat kódových signálů, ale mohl mluvit s Gromem Ormem silným televizofonem, jaké měly všechny meziplanetární rakety. Starý předseda byl spokojen, obstaral novou sestavu posádky a zesílil dopravu součástek.

Dar vyšel z řídícího stanoviště Altaje a prošel knihovnou, která byla zařízena jako ložnice s visutými lůžky ve dvou patrech. Zařídili je dodatečně v kabinách, jídelnách, v kuchyni, v bočních koridorech i v sále před motory. Planetolet, přeměněný ve stálou základnu, byl přeplněný. Dar Veter ztěžka vlekl nohy chodbou; obloženou hnědými deskami z plastické hmoty, jež byla teplá na dotek, a lenivě otevíral a zavíral těžké hermetické dveře.

Myslil na astronauty, kteří prožili desítky let uvnitř podobné rakety, bez nejmenší naděje, že ji opustí dřív než uplyne vražedně dlouhá doba. On zde žije šestý měsíc, každý den opouští těsné místnosti, aby pracoval ve skličující prázdnotě meziplanetárního prostoru. A už se mu stýská po milé Zemi, po jejích stepích, mořích, po centrech v obytných pásmech, kde kypí život. Ale Erg Noor, Niza a dvacet dalších členů posádky Labutě budou musit prožít ve hvězdoletu dvaadevadesát závislých roků, čili sto čtyřicet let pozemských, včetně návratu rakety na rodnou planetu. Nikdo z nich tak dlouho žít nemůže! Jejich těla budou spálena a pochována v nekonečné dálce, na planetách zirkoniové hvězdy…

Nebo je smrt překvapí na cestě, a pak s nimi zapečetěné pohřební rakety uletí do vesmíru. Tak odplouvaly na moře pohřební čluny jeho vzdálených předků, s mrtvými těly bojovníků na palubách. Ale hrdinové, kteří by se na celý život zavřeli do rakety a odletěli bez naděje na návrat, takoví se ještě v historii lidstva nevyskytli. Ale ne, nemá pravdu. Veda by mu to vytkla. Jak mohl zapomenout na bezejmenné bojovníky za důstojnost a svobodu člověka, kteří ve starověku mnohem víc trpěli ve vlhkých kobkách a podstupovali strašlivá mučení! To byli hrdinové ještě silnější a obětavější než jeho současníci, kteří hodlají uskutečnit největší let do vesmíru, aby prozkoumali nové světy.

A on, Dar Veter, který dosud nikdy na delší čas neopustil rodnou planetu, je ve srovnání s nimi nepatrný člověk a rozhodně žádný anděl z nebe, jak mu posměšně říká milovaná Veda!

Dvacet dnů se otáčel ve vlhké tmě automatický důlní razič, než odstranil desetitisíce tun nánosu a zpevnil pobořené stropy. Cesta do hlubin jeskyně byla volná. Zbývalo jen přezkoušet její bezpečnost. Automatické vozíky, poháněné housenkovými pásy i Archimedovým šroubem, nehlučně vklouzly dolů. Přístroje každých sto metru podávaly zprávu o složení vzduchu, teplotě a vlhkostí. Vyhýbajíce se obratně překážkám, vozíky sjely do hloubky čtyř set metrů. Teprve pak Veda se skupinou spolupracovníků pronikla do chráněné jeskyně. Před devadesáti lety při průzkumu podzemních vod zaznamenaly indikátory mezi vápenci a pískovci velké množství kovu, ačkoli horniny rozhodně neměly rudonosný charakter. Záhy se vysvětlilo, že krajina souhlasí s popisem polohy dávnověké legendární jeskyně Den-of-Kul, což ve vymizelém jazyce znamenalo „Útočiště Kultury“. Když hrozila strašná válka, národy, které se považovaly ve vědě i v kultuře za nejvyspělejší, ukryly v jeskyni poklady své civilizace. Za dávných dob bylo velmi běžným zjevem, že se věci tajily a ukrývaly…