„Jen jedna věc je mi ještě nejasná…“ řekl nejmenší z chlapců a svraštil čelo. „Jak je to možné všechno vyjádřit křivkou? Na příklad… na příklad to, co jste říkal o získání té chemické látky. V odpovědi přece musí být uvedeno: vemte to a to, nalijte do zkumavky, míchejte, vařte. Jak je tohle možné vyjádřit pomocí křivek?“
„Jde ti o to, jak klademe stroji otázky? To je ovšem nutno umět. Rozhodně to není tak jednoduché jako ptát se mne… A pokud jde o to, že prý křivkami není možno všechno vyjádřit, v tom se, milý chlapče, mýlíš. Což není naše písmo také jakousi zauzlenou, protínající se a komplikovanou křivkou? Jen si nemyslete, že se s maraxem domlouváme tímto způsobem. Kdož ví, jestli by se to nedalo i tak udělat, ale způsobilo by to velké množství technických komplikací. Marax se podobá velkému cizozemskému učenci, který nám dovede říci velmi mnoho, ale umí mluvit pouze svou mateřštinou. Už proto se vyplatí vynaložit trochu úsilí a naučit se jeho řeči, řeči křivek, kreslených vysokofrekventními proudy. Komu chybí zběhlost, ten může užít pro překlad jeho odpovědí do normálního jazyka zvláštního přístroje, tak zvaného Mader-Fourrierova elektroanalysátoru, ale zkušenému pracovníkovi stačí jediný pohled na obrazovku a ví hned všechno.“
Profesor stiskl několik kláves a pak několik knoflíků. Na obrazovce se svíjely pletence čar čím dál tím pomaleji, až se konečně ustálily v podobě šikmé smyčky.
„Ptal jsem se maraxu, při jaké teplotě je nejvýhodnější slučovat dusík s kyslíkem na kysličník dusičný a jakého katalysátoru je třeba užít. A tohle odpověděl: Při teplotě 3 500 stupňů a katalysátorem je platina.“
„To já vím také,“ nemohl se udržet nejmenší z chlapců.
Čandrasékhar potlačil úsměv.
„Já to také vím a nechlubím se,“ řekl, „ale ptal jsem se jen proto, abych vám ukázal, jak marax pracuje…“
Jednomu z chlapců se najednou rozšířily oči. Pohlédl na profesora s úžasem, protože ho ohromila nějaká myšlenka:
„Pane profesore…. říkal jste… že marax pracuje jako mozek… znamená to, že v mozku je to stejné? A celé naše myšlení, všechno to jsou jen křivky?“
„A domníváš se,“ řekl profesor, „když myslíš na květiny, že ti vznikají v mozku růže a fialky, a když se díváš na stádo ovcí, že ti poskakují v hlavě maličké ovečky? Co tě tak udivilo? To, že průběh myšlenkového procesu se nijak nepodobá jeho obsahu? To je přece samozřejmé. Víš, co bys uviděl, kdybys nahlédl do pracujícího mozku okénkem vyříznutým v lebce?“
„Buňky.“
„Ale kdybys užil zvětšení tak velkého, že by se staly viditelné atomy, viděl bys sítě z bílkoviny, rozpínající se všemi směry, a mezi nimi pomalu se pohybující jiné bílkoviny, malé i velké, jednoduché i složité, viděl bys, jak se v již existujících silových polích molekul rodí nové a jiné se rozpadají a vrhají roje elektronů, které běží podél řetězců, vytvořených z fermentů… A co to vše znamená? Že v elektrické žárovce probíhá proud od záporného pólu ke kladnému a že v živé buňce se slučují s kyslíkem elektrony odnímané výživným látkám, jako je cukr nebo tuk. Tak vzniká voda a kysličník uhličitý. Ve všedním životě tomu říkáme hoření. V žárovce neustále probíhá proud v kovovém vlákně, ale v buňce je místo tenkého drátku řetězec bílkovinných tělísek, podél nichž se pohybují elektrony přenášené od jednoho článku k druhému. Tento řetězec je utvořen z dýchacích fermentů. Jsou to bílkovinné prstence, seskupené kolem atomu železa, přitahující a odpuzující elektrony několiktisíckrát za vteřinu. Buňka pracuje jako elektrochemický zdroj a vytváří rozdíly potenciálu o několika desetitisícinách voltu… Miliony takových buněk se spojují do vrstev, vrstvy tvoří pole, pole zas projekční centra a pásma, udržující vzájemná spojení proudy s harmonickými a svrchními harmonickými kmity, a celá tato závratná stavba, tak bohatě členitá, vířící a proměnlivá, avšak sjednocená souhrou proudů jako hudba, to je vlastně duše… To se odehrává v tvé hlavě, když myslíš na květy, když vidíš nebe, oblaka… Podobnost mezi mozkem a maraxem není v podobnosti materiálu, z něhož jsou utvořeny, ani v systému částic, ale v podobnosti proudů, jen a jen proudů.“
„A marax… dovede všechno?“ zeptal se malý chlapec s planoucími tvářemi, který se nadarmo pokoušel vytáhnout se nad stůl.
Čandrasékhar se usmál svýma černýma očima:
„Všechno rozhodně nedovede.“
„Tak jsem to nemyslel… Mohl by stroj sám, bez pomoci lidí, docela sám něco vymyslit?“
Čandrasékhar zavrtěl hlavou:
„Chceš říci, jestli dělá stroj člověka zbytečným? Nikdy ne. To je jako kdybys řekl, že existence klavíru dělá zbytečným skladatele. Stroj sám nemůže nic. Zvětšuje jen nesmírně naše možnosti, otvírá nám cestu k problémům, jejichž řešení by vedlo takovou matematickou džunglí, že by si to dříve bylo vyžadovalo celý lidský život. Přesto o něm není možno říci, že je chytřejší než člověk. Je pravda, má více vědomostí než kdokoli z nás, ale uvědomte si, že naštěstí nejsou orgánem lidské paměti jen mozky, nýbrž i knihovny, fotografie, sbírky, dokumenty… Stroj tedy není chytřejší než člověk. Je pouze rychlejší. Jinak zůstává daleko za živým mozkem. Proč? Pokusím se vám to vysvětlit. Je-li řešení libovolně obtížného úkolu vůbec možné, lze sestrojit tak výkonný myslící stroj, že úkol dovede rozřešit. Ale největším nedostatkem stroje je, že dovede řešit pouze úkol uložený. Skutečnost, že úkol vůbec dovedeme vytyčit, je bohudík polovinou celé práce. Někdy dokonce její převážnou částí, jak to dokazují dějiny věd. Pochopit princip řekněme parního stroje je velmi snadné, nesnadné bylo jej objevit. Vzít vzduchoprázdnou katodovou trubici, Ruhmkorffův induktor, a opakovat Roentgenův pokus, to není žádné umění. Ale objevit paprsky X, hledat nové úkazy, objevovat zákony, jimž jsou podrobeny, v tom je celé tajemství genia jednotlivců i lidského pokroku.
Řekl jsem vám, že daný problém vyšine stroj z rovnováhy proudů. Když jej marax rozřeší, uklidní se. Na rozdíl od něho se člověk neuklidňuje nikdy, protože každý rozřešený problém staví před něho desítky problémů nových. Jak vidíte, nedovede stroj myslit tvůrčím způsobem. Nemůže "dostat nápad". A to je jeho největší nedostatek. A když jsem jej takto obžaloval, musím se ho zastat. Dokáže věci, které my nedokážeme. Může na příklad analysovat do nejmenších podrobností procesy, odehrávající se v atomovém reaktoru, v kusu vybuchující hmoty nebo v nitru hvězd. Jak vidíte, takový stroj člověka nenahrazuje, nýbrž mu pomáhá — a to je jediná cesta pokroku.“
„A pane profesore, není možno sestrojit takový stroj, který by sám dělal vynálezy?“
Čandrasékhar krátkou chvíli mlčel:
„Zatím ne. Co přinese budoucnost… těžko říci. Jedna věc je mi jasná: žádný stroj neudělá člověka zbytečným. Kdysi, ještě před sto lety, se lidé strojů báli, myslili, že jim berou práci a chléb. Ale nemohly za to stroje, nýbrž špatný společenský řád. A pokud jde o marax… prozradím vám ještě jednu věc. Zmínil jsem se prve o klavíru a skladateli. Toto přirovnání se mi zdá dosti výstižné. Podobně jako pouze virtuos dovede vytěžit z nástroje opravdu krásnou melodii, tak pouze matematik dovede v plné míře těžit z omezených, ale neobyčejně velkých možností maraxu. Někdy, když tu v noci sedím a pracuji, stává se mi zvláštní věc: jako kdyby hranice mezi mnou a maraxem zmizela. Někdy hledám odpověď na kladené otázky ve své hlavě a někdy běhám prsty po klávesnici a čtu odpovědi z obrazovek… a necítím nějaký zásadní rozdíl. Jedno i druhé je vlastně totéž.“
Znovu se rozhostilo ticho, podmalované sotva slyšitelným šumotem přístrojů.
„Pane profesore,“ řekl jeden z chlapců hlasem ztlumeným do šepotu. „To jste vy zkonstruoval ten stroj?“
Čandrasékhar k němu zvedl své zářivé oči, jako by se byl vytrhl z hlubokého zamyšlení:
„Co říkáš, hochu? Jestli jsem já…? Ne, kdepak! Inženýr tuším něco takového říkal… ale já jsem byl jen jedním z mnoha. Pamatuji prostě časy, kdy se rodily prvé myslící stroje. Začalo to tak někdy před třiceti lety. Několik vědců se pokoušelo sestrojit přístroj, který by nahradil slepcům zrak, přístroj na čtení. Největší nesnáz byla, jak vyřešit to, aby přístroj dovedl rozeznávat písmena bez ohledu na to, jsou-li velká nebo malá, tištěná nebo psaná, podobně jako to dělají naše oči. Když se konečně podařilo vymyslit konstrukci tohoto přístroje, ukázal jeden z vědců jeho schéma známému fysiologovi, aniž mu řekl, co to je. Fysiolog si schéma prohlédl a řekl: "To přece je čtvrtá vrstva nervových buněk z mozkového centra zraku…" Tak vznikl první přístroj, který napodobil činnost mozku. Ovšem jen jednu z jeho činností, ale vždyť to také byl teprve začátek…“