„Jedna, osm!“
„Jedna, osm. Souhlasí,“ odpovídá Soltyk. „Pozor! Zapínám PPH!“
„PPH“ znamená „pomocné pohonné hmoty“. V době, kdy raketa přijímá na palubu letadlo, není poháněna atomovými motory, protože by se letadlo mohlo při nezdařeném manévru dostat do proudu tryskových plynů, a to by znamenalo katastrofu. Proto se v takovém případě užívá pomocných pohonných hmot — to znamená vodíkokyslíkové směsi.
Zvuk motorů v raketě se mění. Rovnoměrný hukot přechází ve vysoký kvílivý tón: to vyjí čerpadla turboreaktorů. Opatrně přitahuji páku kormidla. Obrovské klenuté břicho Kosmokratoru již na mne vrhá svůj chladný stín.
„Šest desetin.“
„Šest desetin, souhlasí!“
Směr a rychlost obou letadel se teď musí shodnout co možná nejpřesněji. Napjatě sleduji couvající ručičku na ukazovateli a milimetr za milimetrem posunuji páku plynu.
„Nula! Pozor! Nula!“
„Nula! Souhlasí!“
Kosmokrator visí přímo nade mnou. Mám pocit, že bych se mohl dotknout stříbrných plátů jeho pancíře, kdybych vztáhl ruku. Ozývá se dutý řinkot. Na obě strany se rozlétají křídla poklopu, otvírá se hangárový prostor a letadlo, vtaženo magnetickým polem, letí vzhůru. V okamžiku, kdy je denní světlo vystřídáno náhlým šerem, vypínám motor. Křídla poklopu se s rachotem zavírají. Nový náraz kovu na kov — to přejímají pružná pera váhu stroje. Slyším ohlušující sykot stlačeného vzduchu, který vyhání z komory atmosféru planety. Pak všechno tichne a lampy se rozhořívají klidným světlem.
ZÁKON VÝVRTKY
Za necelou půlhodinu doletěla raketa nad jezero. Klesali jsme a hory vypadaly stále vyšší a mohutnější, vodní plocha stále rozlehlejší. Náhle začala tmavá hladina vřít v žáru atomových plynů a Kosmokrator, zůstavující za sebou stopu bílých pěn, plul ještě několik set metrů, pak se zastavil a vlny jím mírně kolébaly.
Když motory umlkly, zavolal mě Arseňjev do společné kabiny, abych podal zprávu o výsledcích letu. Byl jsem si jist, že můj objev bude mít rozhodující vliv na směr dalších výzkumů a že se ihned vydáme do Mrtvého lesa hledat kovové broučky. O svého malého vězně jsem bohužel přišel: vítr, který vznikl ve chvíli startu, smetl ho i s krabičkou s křídla letadla.
Když jsem skončil vyprávění, zavládlo krátké ticho, které přerušil Arseňjev:
„Zklamal jsem se ve vás. Nemyslete si, že celé to dobrodružství šťastně skončilo. Kéž by to byla pravda! Ale nevíme, jak silnou dávku radioaktivního záření pohltil váš organismus. Vaše bláznivá výprava do Mrtvého lesa byla víc než lehkomyslností: byla přestupkem. K pohnutkám svého jednání jste připojil i pohnutku, kterou jste k nim neměl právo připojovat: svou smrt. Chtěl jste ukojit zvědavost bez ohledu na nebezpečí, jako kdyby vaše smrt po několika hodinách samoty byla skutečně neodvratná. To, co jste udělal, svědčí sice o vaší odvaze, ale odvaha, která se neopírá o rozum, nemá valnou cenu. Kdybychom se všichni pustili do chaotického pátrání na vlastní vrub, dopadlo by to s naší výpravou špatně… Chcete k tomu něco dodat?“
„Ne.“
„Říkal jsem vám to všechno před ostatními,“ pokračoval Arseňjev mírněji, „abychom se v budoucnosti nedopouštěli podobných omylů. Riskovat smíme jedině v případě nevyhnutelné nutnosti. Budeme-li před ni postaveni, buďte si jisti, že budu od vás i od sebe vyžadovat všechno. Ano. Dále o tom mluvit nebudeme. Chtěl bych teď od vás slyšet, jaký další postup navrhujete.“
„Jsme v situaci člověka,“ promluvil Lao Ču, „před nímž se otevřela kniha napsaná nesrozumitelným jazykem. Tuším, že se navíc otevřela někde uprostřed a ještě vzhůru nohama. Dokud nevíme, co je podstatné, co náhodné, co hlavní a co vedlejší, musíme se obávat, že naše jednání mohou ovlivnit náhodné nálezy a falešné domněnky. Proto navrhuji, abychom se vůbec nezdržovali mudrováním, zda kuličky, které objevil Smith, jsou kovovými broučky nebo ne, a jestliže je tomu tak, jsou-li nejdůležitějšími obyvateli planety, ale abychom přikročili k průzkumu krajiny kolem Kosmokratoru, zakreslili mapu jezera a vytvořili si operační základnu pro další výpravy. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale myslím, že musíme shromáždit co nejvíce fakt a jejich výklad odložit na pozdější dobu.“
„Jedním slovem, hypothesas non fingere?“ řekl Čandrasékhar.
„Ano,“ odpověděl Číňan. „Ať naše výzkumy začnou touto velikou zásadou Newtonovou.“
Čtyři dny uplynuly v nepřetržité práci. Každý den ráno jsem vzlétal s helikoptérou, abych pořizoval fotogrametrické snímky a prováděl zaměřování theodolitem. Po návratu jsme se Soltykem z vyvolaných snímků skládali leteckou stereoskopickou mapu a přenášeli jsme členitost terénu do kartografických sítí. Tak vznikla mapa krajiny o poloměru šedesáti kilometrů. Mezitím prováděla druhá operační skupina, skládající se z Rainera a Osvatiče, geologické průzkumy terénu. Do pobřežních skal vkládali nálože trhavin a odpalovali je. Když jsem se vznášel s helikoptérou nad jedním horským štítem, který byl vrcholem triangulačního trojúhelníku, hřmělo údolí pode mnou jako kovárna kyklopů. Pod příkrovem mlh se převaloval rachot výbuchů. Vědci vyvolávali umělé otřesy půdy, pomocí citlivých přístrojů registrovali seismické vlny a určovali složení hlubinných vrstev skály.
Arseňjev a Lao Ču křižovali v motorovém člunu po jezeře a zkoumali ultrazvukovou sondou členitost dna. Mlha, z níž vyčnívaly jen nejvyšší skalní stěny, nesmírně ztěžovala všechny práce. Fysikové se ji pokoušeli rozehnat radioaktivními emitory. Kužely paprsku ionisovaly páry, které se srážely jako jemný teplý deštík. Neuplynulo však ani dvacet minut a chomáče par znovu zahalily krajinu. Když následující dny křižovali po jezeře Arseňjev a Osvatič, zjistili, že na některých místech dává sonda dvojí údaje. Tento přístroj totiž vysílá do vodních hlubin zvukové vlny, které se odrážejí ode dna a vracejí se nahoru. Z času, který uplyne mezi vyslaným impulsem a jeho ozvěnou, vypočítává se hloubka. Na některých místech byla vracející se ozvěna deformována, jako kdyby odraz byl dvojitý. Přesným měřením vyšlo najevo, že těsně u dna jezera se táhne dlouhý, ve vodě ponořený předmět, podobný širokému potrubí. Jeho průměr jsme odhadovali na pět až šest metrů. Potrubí vedlo rovně jako podle šňůry severovýchodním směrem, dospělo k břehu, v hloubce asi šedesáti metrů do něho vnikalo, prostupovalo skalní masiv pod průsmykem, kterým jsem proletěl při svém prvém průzkumném letu, a pokračovalo pod povrchem roviny. Když vědci sledovali směr potrubí na opačnou stranu, dospěli k druhému břehu jezera. Vypadal velmi neobvykle. Místo obrovských šedobílých balvanů, jimiž byly břehy všude pokryty, vypínal se nad vodou černý vypouklý válec, podobný boku převrácené lodi. Když jsme po něm šlapali okovanými botami, vydával zvučné, krátké tóny. Zběžná analysa prokázala, že je to vrstva železa, pokrytá závějemi šupinkovité rzi. Nařídili mi, abych přiletěl s helikoptérou; pomocí radarskopu a indukčního přístroje jsem vymezil hranice železné vrstvy. Nikde nebyla silnější než čtyři metry a rozkládala se na ploše šesti čtverečních kilometrů. Její nepravidelné, jakoby rozškubané okraje spočívaly na zřícených balvanech. Nechal jsem helikoptéru na vodě a zúčastnil jsem se výzkumu železného příkrovu. Sondy ukázaly, že několik metrů pod hladinou náhle končí. Další záznamy sondy byly skreslené a nejasné. Protože v našich skafandrech je možno pobývat stejně dobře na souši jako pod vodou, pokoušel jsem se ponořit. Voda byla velmi teplá. Klouzaje po hladkém oblém břehu, potopil jsem se do hloubky asi pěti metrů. Tak hluboko sahala vrstva železa. Doleji byl hrubý, tmavý písek. Snažil jsem se podhrabat rukama okraj železné vrstvy, abych se přesvědčil, jak je silná, ale nenahmatal jsem okraj, ani když jsem vyhloubil půlmetrový otvor. Dále břeh prudce klesal. Když už se světlo měnilo v tmavozelené šero, narazil jsem rukama na tvrdou oblinu. Tady se železo opět vyskytovalo, a to v podobě svislých, makovicím podobných útvarů, které rostly z neviditelného dna. Vypadalo to, jako kdyby rozžhavený kov vtekl do vody a vychladl v ní.