„Ztratil jsem stopu,“ řekl jsem Arseňjevovi. „Je to vulkán? Třeba potrubí končí právě zde?“

„Nevypadá to jako vulkán. Dolů sestoupit nemůžeme, viďte?“

„Ne.“

Podal mi mapu, do které zakreslil červenou čarou dráhu, kterou jsme zatím urazili.

„Potrubí vede do propasti se strany, téměř po tečně. Musíme je hledat na protější straně, tam, kde vyčnívají z mračen ty skalní hroty podobné homolím cukru, vidíte je?“

Přikývl jsem. Helikoptéra pokračovala v letu nad propastí až k místu, které mi Arseňjev označil. Černé kužele vyčnívaly z mraku tak bílého, že jej bylo možno považovat za zmrzlý sníh. Stěna kráteru, čím více jsme se k ní blížili, vyhlížela, jako by se rozpadala. Objevovaly se v ní nové a nové trhliny, výklenky, chodby. Vtom se ozval ve sluchátkách vzdálený tón a zároveň se otevřela široká soutěska mezi dvěma skalami, které se podobaly zřícené bráně a od nichž trčely nad propast úzké balvany. Zvuk v sluchátkách byl zcela jiný: membrána zvučela basově.

Vyměnil jsem s astronomem výmluvný pohled. Také on to slyšel. Kývl hlavou na znamení, abych udržoval tento směr. Pokoušel jsem se vzlétnout poněkud výš, avšak v té chvíli nás pohltil mrak tak hustý, že se kontury skal rozmazaly i v radarskopu. Pohnul jsem kormidlem. Sestoupili jsme mezi stěny soutěsky a letěli jsme o několik metrů níž, než byly její okraje. Uzavřený prostor zmnohonásoboval rachot motoru. Na pravé straně se skalní stěna klenula nad soutěskou a tvořila obrovský baldachýn, napůl odtržený od mateřské skály. Shora na nás padl chladný, nehybný stín. Když jsem se vyhýbal nebezpečnému místu, bzučení se změnilo. Ozval se v něm nový tón, připomínající nesmírně vzdálené dunění. Asi sto metrů před námi se soutěska ostře lomila; převislé stěny bránily pohledu do dálky.

„Mohl byste tam dole přistát?“ zeptal se Arseňjev. Sledoval pozorně ručičku indukčního přístroje. „Zdá se mi, že je tam něco zajímavého.“

„Pokusím se,“ odpověděl jsem. Motor ztichl. Pomalu jsme klesali. Dno soutěsky, zcela zastřené ponurými stíny, vynořilo se mezi ohyby a výstupky skal a pohybovalo se pod námi lenivě, jako ve zpomaleném filmu. Bylo poseto šikmými, plochými, černou ssutí zasypanými balvany, jejichž ostré hrany do sebe zapadaly. Těsně před ostrou zatáčkou soutěsky jsem zpozoroval pruh holé, poměrně rovné skály, na které nebyly balvany. Vypadalo to, jako by je někdo úmyslně odházel stranou. Tím vzniklo volné prostranství, lemované po jedné straně hromadami černých kamenů. V oné chvíli jsem se nad tímto zvláštním úkazem nepozastavil. Měl jsem radost, že budu moci přistát. Vypnul jsem motor. Vrtule teď fungovala jako padák. S pronikavým svistem prorážela helikoptéra vzduch, snesla se dolů a přistála přímo pod hromadou černých balvanů. Bzučení v sluchátkách se stalo tak nesnesitelné, že jsem je sňal s uší. Arseňjev si první nasadil přilbu a vyskočil z kabiny. Soltyk, Rainer a já jsme pospíšili za ním.

„Magnetit,“ řekl Rainer, sotva zvedl první úlomek horniny. „Železná ruda, s vysokým procentem železa.“

„Tak proto ten přístroj tak bzučel!“ řekl jsem. Arseňjev se ohnul, vlezl pod široko rozkročený podvozek helikoptéry, odmontoval indukční přístroj a zastrčil banánek kablíku do zdířky ve svém skafandru. Pak přístroj zvedl a začal opisovat kruhy. Když zachytil stopu, vydal se na cestu vzhůru soutěskou. Vracel se ve směru, kterým jsme přiletěli. Dlouhými kroky lehce stoupal s kamene na kámen. Pustil jsem se za ním. Po obou stranách se tyčily rozeklané srázy. Mraky usedaly na okrajích propasti, zalévaly je a naplňovaly soutěsku zvláštním rozptýleným světlem.

„To bzučení působila ruda, jsme tedy na falešné stopě,“ řekl jsem Arseňjevovi, když jsem ho dohnal.

„Tady je ještě něco jiného než ten zatracený magnetit,“ odbyl mě. Najednou změnil směr cesty. Začal šplhat na velký vyčnělý kámen, který uzavíral cestu. Dále spadal svislý práh.

„Tam nepřejdete,“ řekl jsem, ale Arseňjev šel dál. Postoupil jsem o krok a zpozoroval jsem ve stínu vyčnělé skály, která nám zakryla polovinu oblohy, něco podobného úzké poličce. Jen jsem na ni stoupl, ucítil jsem, že je tam tepleji. Po několika krocích se objevil vchod do obrovského tunelu. Jeho kruhový obrys mohl člověk jen vytušit pod hromadami hrozivě navršených kamenů. Bylo tam šero. Arseňjev vytáhl svou baterku a rozsvítil ji. Ve spárách mezi balvany se něco zatřpytilo. Opřel jsem se do nejbližšího balvanu, a když povolil, začal jsem odvalovat stranou i jiné. Konečně jsem držel v ruce roztrhaný a zprohýbaný kus vlnitého plechu. Arseňjev přendal baterku do levé ruky, do pravé vzal indukční přístroj a přiblížil jej k hradbě z balvanů.

„Sem by bylo dobře přijít se speciální výzbrojí,“ poznamenal Soltyk, „abychom mohli odvalit kameny.“

„Není to snad cesta… jejich cesta?“ zeptal jsem se.

„Není to cesta…“ odpověděl astronom. Vylezl nahoru po hroutících se kamenech a svítil do skulin mezi nimi.

„Je to potrubí…“

„Potrubí?“

„Ano. Přerušené nějakou katastrofou. Zničené.“

„Zničené?“ opakoval jsem ohromeně. Stál jsem mezi chaoticky nakupenými úlomky. Obraz tunelu se ztrácel. Uviděl jsem jej znovu až po několika krocích; oválná, přerušovaná křivka se rýsovala pod hranatými úlomky skály. S přístrojem přehozeným přes rameno k nám sestoupil Arseňjev.

„Potrubí, po jehož stopě jsme letěli, je přerušeno někde ve stěně kráteru, asi tam…“ ukázal směr, odkud jsme přiletěli. „Je úplně hluché… mrtvé. Neprochází jím ani nejslabší náznak proudu. To, co jsme při letu slyšeli, ta akustická stopa, to byla jen elektrická ozvěna, odrážející se od jeho kovového povrchu. Ale tato část,“ ukázal na kamennou hradbu, „tato část funguje. Chcete si poslechnout?“ podal mi konec kabelu a zároveň obrátil přístroj k ústí tunelu.

„Ale vždyť to je…“ zvolal jsem, ale Arseňjev mě přerušil.

„Neříkejte zatím nic.“

Podal kabel Soltykovi, aby si také poslechl zvuk vycházející z tunelu.

„Tak, a teď řekněte, co vám to připomíná?“

„Zapnuté elektronky,“ řekli jsme současně, jako kdybychom se smluvili. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého. Světlo rozsvícené baterky promítalo na temnou skalní stěnu naše stíny jako shrbené siluety obrů s trojúhelníkovitými lebkami. Na kovových přilbách si pohrávalo světlo.

„Ano,“ řekl astronom. „Je to zvuk, jaký vydávají katodové lampy, když jimi prochází proud.“

„Kde by se tu vzaly elektronky? Jsou v potrubí?“

Arseňjev pokrčil rameny. Poklekl jsem a odvalil několik plochých balvanů, na nichž jsme stáli. Spodní vrstva kamení byla zabořena v černém slizu. Dotkl jsem se ho; prsty se zabořily do klihovité hmoty. Zmocnil se mne hnus. Již jsem chtěl vstát, když má ruka zavadila o něco oblého a tvrdého. Zatáhl jsem za to a vytrhl jsem zpod kamenů předmět vypadající jako ulomená větev. Nemělo to vlastně s větví nic společného. Byl to krátký, dosti silný válec, z něhož vybíhaly tři tenčí. Každý z nich se zase rozvětvoval stejným způsobem a tak na konci vznikal trs tenkých tvrdých prutů. Celé to vážilo snad patnáct kilogramů a měřilo asi metr. Nejsilnější válec, jak bylo vidět na lomu, byl ze soustředných vrstev kovu, střídavě žlutého a šedého.

„Nějaká hliníková vrba,“ řekl jsem. „Podívejte se, profesore.“

Arseňjev si prohlížel předmět s vrcholným zájmem. Každou větvičku bral zvlášť do prstů, přikládal k ní elektrometr, ale bezvýsledně. Pak se rozhlédl:

„Poletíme dál soutěskou po stopách potrubí.“

„Ten magnetit nás bude zatraceně mást,“ poznamenal jsem.

„Nevadí. Zato potrubí teď vydává svůj vlastní tón.“

Vrátili jsme se k helikoptéře. Tady Arseňjev vystoupil na vysoký balvan a zůstal stát:

„Počkejte. Musím to prozkoumat.“

Zapnul přístroj a začal obcházet místo přistání.

„Potrubí zde leží úplně na povrchu… to volné prostranství… nevím proč, ale celá ta historie se mi nelíbí… nerozumím tomu…“ mluvil v kusých větách, zřejmě sám k sobě.

„Doktore,“ obrátil se najednou na Rainera s otázkou, „co myslíte, může být ta propast vyhaslou sopkou?“