Najednou — šel jsem zrovna první — spatřil jsem vysoko v mracích bílý mlhavý sloup. Terén stoupal. Z kamenitého základu vyčnívaly drsné ploché balvany. Bílý sloup se zvolna pohyboval mezi mračny. Napřed mi blesklo hlavou, že je to nějaký další tajemný úkaz, ale astronomův výkřik mě vyvedl z omylu. Pod botami skřípělo kamení. Ještě několik set kroků a byli jsme v průsmyku. Daleko dole svítilo moře mlhy. Z něho se tyčil k nebi bílý sloup světla. Byl to reflektor rakety.

Lao Ču udržoval spojení s helikoptérou až do chvíle, kdy radiovým vlnám uzavřel cestu Mrtvý les. Po celý den se naši druhové zabývali zkoumáním jezerního dna. Když minula stanovená hodina našeho návratu, Osvatič odstartoval, a jakmile zachytil akustickou stopu, zahájil po nás pátrání. Letadlo nemohlo letět ani tak pomalu, ani tak nízko jako helikoptéra. Osvatič ztratil stopu a dvě hodiny létal v mračnech nahoru a dolů, než se dostal nad kráter. Tvrdošíjně se znovu a znovu pokoušel vniknout do soutěsky, ale pokusy byly bezvýsledné a div že neskončily katastrofou, protože zrádné vzdušné víry ho začaly vssávat dolů. Potom kroužil v mracích a nepřetržitě nás volal radiem. Protože to však nemělo úspěch, shodil na svah kráteru pytle se zásobami potravin a odletěl zpět s tak nepatrnou zásobou pohonných hmot, že jen tak tak dosáhl jezera. Během příštího dne se neklid našich druhů stupňoval. Uvažovali, zda by neměli vzlétnout s Kosmokratorem, přestože tuto možnost předem vylučoval plán vypracovaný, než jsme odletěli. Zatím už nastával soumrak. Protože předpokládali příchod bouře, museli raketu zakotvit. Ocelovými lany byla její hlava připoutána k pobřežním skalám. Orkán se rozpoutal naráz. Masy atmosféry, stlačené skalním hrdlem, vřítily se do kotliny rychlostí více než tří set kilometrů za hodinu. Vlnobitím zmítaný Kosmokrator prudce trhal lany. Osvatič spustil motory, aby odolal zběsilému náporu povětří i vody, a udržoval raketu hlavou přímo proti větru. Najednou prasklo jedno lano a vichr hnal raketu k pobřeží. Zdálo se, že zbývá jediné východisko: opustit jezero. Ale naši druhové to nechtěli udělat, protože bylo zcela možné, že jsme někde nablízku a že nám orkán znemožnil návrat do rakety.

Kosmokrator, nepřetržitě čeřící vodu tryskovými plyny, zmenšoval nápor na zbylá lana déle než šest hodin. Když síla orkánu překročila kulminační bod, byl rozsvícen velký reflektor, jehož záře, zvedající se nad nízkou mlhou jako bílý sloup, ukázala nám cestu.

Následujícího dne jsem vstal pozdě. Všechny svaly prostupoval pozvolna slábnoucí pocit únavy. Když jsem vstoupil do centrály, nezastal jsem tam nikoho. Podíval jsem se na aerometrické přístroje. Tlak stoupal a teplota klesla na devět stupňů pod nulou. Těleso rakety se sotva znatelně zvedalo a klesalo jako hruď spícího obra. Občas bylo slyšet škrábavý zvuk kry, troucí se o pancéřové desky. Usedl jsem před hlavní obrazovkou. Vyplňovala ji černá, bezhvězdná noc. Zvrátil jsem hlavu nazad. Seděl jsem tak v příjemném klidu, s očima napůl zavřenýma, jako bych čekal, že budu pokračovat ve spánku, který přerušilo probuzení. Někdo vešel. Byl to Čandrasékhar.

„No tak,“ zeptal se, stoje přede mnou, „už jste ukojil svůj věčný hlad?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Hlad po vědění jen vzrostl a hlad po přírodě… ten snad nikdy nenasytím…“

Uplynulého dne jsme byli tak vyčerpáni, že jsme načrtli druhům své zážitky jen několika slovy. Teď jsem začal vyprávět o všem — a nevím, byla-li to nálada časného rána (protože namodralé světlo lamp vzbuzovalo představu nebe za svítání) nebo Čandrasékharův úsměv, pravda je, že jsem vyprávěl, jako bych se svěřoval příteli. Když jsem skončil, dodal jsem:

„Neuvarovali jsme se omylů… ačkoli se mi zdá, že tím není nikdo vinen. Ale Arseňjev přece jen jednal proti zásadám, které hlásá, když se zdržel tam v té jeskyni kovových broučků. Rozum přikazoval pokračovat v cestě, protože jsme měli málo kyslíku; ale neřídíme se vždycky jen hlasem rozumu, a to je správné. Učinili jsme objev, který může mít dalekosáhlý význam. Arseňjev přinesl hrst těch kovových broučků… viděl jste je, profesore?“

„Ano, leží v laboratoři. Arseňjev nás žádal, abychom se zkoumáním počkali, až přijde. Ještě se vracím k thematu, o němž jsme před chvílí hovořili … uvědomujete si, že ty litry kyslíku, které jste vydýchali v jeskyni, mohly vám chybět na posledním úseku zpáteční cesty?“

„Možné to bylo.“

„Jakou cenu by v takovém případě měl váš objev?“

„My jsme přece nevěděli, jestli s kyslíkem vystačíme nebo ne. Domnívám se, že právě proto jednal Arseňjev tak… jako já v Mrtvém lese.“

„Myslíte?“

„Ano. Kdybych byl měl jistotu, že se nám podaří dorazit do Kosmokratoru, jestliže jeskyni nenavštívíme, první bych se byl postavil proti profesorovu jednání. Tuto jistotu však jsem neměl, v tom to vězí.“

„Myslíte?“ řekl tiše Čandrasékhar. Sklopil hlavu a díval se na temně se lesknoucí desku prediktoru, jako by na ní hledal svůj vlastní odraz. Napjatě jsem čekal, co řekne. Ale v tu chvíli přišel do centrály Soltyk a rozmluva se přenesla na jiné pole.

„To podzemní potrubí, svazek kovových trubic, které objevil Smith, a konečně Bílá koule nutně nějak souvisí. A to měnlivé magnetické pole!“ říkal inženýr. „Kdybych věděl, jak vyrábějí elektřinu, věděl bych všechno!“

„Mýlíte se,“ namítl Čandrasékhar. „Kdyby se do nějaké koncertní síně na Zemi dostal Marťan, k čemu by mu bylo sebepřesnější zkoumání geometrických prvků stavby, chemická analysa cihel, malty, zlacení a poznání fysikálních vlastností houslí a klavírů? Pro další bádání by neměl ani nejmenší představu o účelu, pro nějž byla budova vystavěna. Chyběla by mu znalost nejdůležitější věci.“

„Hudby, že?“ řekl Soltyk.

„Ne. Dějin lidstva. Důležitější než pochopit konstrukci strojů je poznat bytosti, které stroje postavily.“

„Jsem přesvědčen, že pány planety jsou kovoví broučci,“ řekl jsem. „Zprvu mi připadalo divné, že by tvorové tak malí mohli zbudovat obrovskou energetickou síť. Ale což nejsou zemské stavby stokrát a tisíckrát větší než my sami? Na příklad oceánské přehrady nebo subpolární atomový prsten.“

„Nevím, čím jsou ti — jak vy říkáte — kovoví broučci,“ namítl matematik. „Jsem však přesvědčen, že zde musí být bytosti, které se daleko víc podobají nám.“

„Jak to můžete vědět?“

„Z toho, co jste mi sám vyprávěl,“ odpověděl klidně Čandrasékhar. „Objevili jste v té jeskyni nápis, přesněji řečeno kresbu na stěně, viďte?“

„Jistě, ale…“

„A proč by ji měli nakreslit právě tito tak zvaní broučci, kteří — jak jsem si všiml — nemají vůbec oči?“

„Hrome, máte pravdu!“ zvolal Soltyk.

Byl jsem v úzkých.

„Skutečně, ale… počkejte, profesore, je možné, že tu kresbu udělali náhodou… totiž, že to nebyla kresba, ale…“

„Ale co?“

„Teď mě zrovna nic nenapadá, ale třeba mají nějaký elektrický smysl…“

Čandrasékhar se usmíval:

„Pozor! Pozor! Vidím, že chcete stůj co stůj zachránit svou slávu objevitele kovových broučků. Nenapínejte fakta na skřipec hypothes. To je to nejhorší.“

Najednou svraštil obočí:

„Omluvte mě, prosím. Něco mě napadlo.“

Prošel mezi mnou a Soltykem tak rychle, že jsme oba nějakou chvíli upírali oči na dveře, za nimiž zmizel.

Do oběda jsem vlastně neměl nic na práci. Plán nepočítal s žádnou činností mimo raketu. Vědci se zavřeli v laboratoři, odkud se ozýval pronikavý bzukot transformátoru. Osvatič seděl v centrále u prediktoru. Raketa se přestala kolébat, protože ji spoutal led, který pokrýval jezero čím dál tím silnější vrstvou. Mráz přituhoval. Nahlédl jsem do knihy, kterou Osvatič četl; byly to Eukleidovy „Elementy“. V zoufalství jsem vyšel na chodbu. Dveře laboratoře se otevřely.

„Konec legendy o myslících kovových broučcích!“ zvolal Arseňjev, když mě uviděl. Byl v dlouhém pracovním plášti s vykasanými rukávy, na čele měl binokulární lupu, kterou sňal s očí. „Je mi vás jakožto jejího autora líto, pilote, ale fakta rozhodují — ostatně skutečnost je snad ještě záhadnější.“