Na křižovatce spadala silnice, po které jsme jeli, krásnou spirálou doprostřed náměstí, lemovaného široce rozhozeným sloupořadím. Velkolepé stavby, z výše horního patra ještě monumentálnější než budovy dřívější, skýtaly zblízka strašný pohled, protože byly rozbrázděny tmavou sítí trhlin. Tu a tam se zbortily celé stěny jako desky vosku vystaveného žáru a s jejich boků visely dolů tlusté pletence skloviny. Když jsme přijeli šikmo přes náměstí, dostali jsme se do úzkého průjezdu mezi dvěma křídly ohromné stavby, sahající — jak se zdálo — až do oblak. Před námi svítily chorovody vysokých a nízkých světel a kolem nás ubíhaly budovy s konturami stále křivějšími, jedny podivně přičaplé, jakoby rozedmuté, jiné s odtrženými a trubkovitě stočenými pláty světélkující hmoty, která ještě zářila, i když byla rozdrcena na jemný prášek. Začínaly jím dokonce svítit i rychle se otáčející pásy našeho auta.

Během této nekonečné jízdy měl jsem chvílemi dojem, že útvary, které cestou vidíme, jsou jen nepřirozeným nakupením bujně utvářených forem minerálů, že jsou to jakási ložiska gigantických krystalů, vyrostlých a navršených v průběhu celých epoch, krystalů navrstvených přes sebe, stavených sopečným ohněm, rozpukaných a větrajících v uragánech pouště… ale pak se někde pod ssutinami vynořil cípek dlažby hladké jako sklo nebo se na nároží mihl pahýl trubice se zřetelnými stopami drážek na vypouklé ploše, nepopiratelný důkaz práce nějakých bytostí… Tu jsem napínal zrak a tiskl přilbu k okénku, abych zahlédl aspoň jediného obyvatele tohoto tak mlčenlivého, třeba tak silně osvětleného města.

Zatím se tvary, kolem nichž jsme jeli, stávaly čím dál tím obludnějšími a grotesknějšími. Tu a tam se černaly mezi zářícími deskami kotouče jakýchsi roztrhaných chapadel, hadů nebo kabelů… Potom, když nad našimi hlavami překročila cestu temná silueta viaduktu, zdálo se mi, že pod pilíři leží rozházené obrovské zvířecí trupy, od nichž se odráží světlo stříbrným třpytem, jako by to byly hřbety velkých ryb… Zblízka jsem uviděl trosky vzdušné konstrukce a pod ní na hromadu smetené, zprohýbané a přerážené dlouhé doutníkovité útvary, připomínající tělesa raket nebo letadel, ovinuté spirálovitými límci. Projeli jsme pod troskami tohoto mostu, octli jsme se na okamžik v naprosté tmě, v níž reflektory vyryly dvě žluté brázdy, a vynořili jsme se na druhé straně. Tady už nebylo po dlažbě ani stopy a ssutiny se zde spekly v jakousi napolo sklovitou, napolo struskovitou ztvrdlou masu, po které pásy klouzaly, drtily tenký škraloup, zapadaly do prázdna a začínaly se točit s pekelným vytím.

V dálce svítily masivy obrovských hladkých náspů, kolem dokola se prostírala pahorkovitá pustina, na níž stály pokroucené a spletené bloky, které jako by ztuhly v okamžiku tání, připomínající tisíckrát zvětšené prstence, převisy a girlandy, jaké se tvoří na svíčce, z níž odkapává vosk.

Tu a tam trčely zbytky konstrukce, rozkošacené nad rumištěm, zprohýbané, černé kostry, s nichž stekla sklovitá stavební hmota. Když na ně dopadly paprsky reflektorů, odrážely světlo rezavými skvrnami. Noční tma, kterou v ulicích nadzvedala vysoká světla, sahala tady až k zemi. Najednou, když vůz objížděl mělký trychtýř a sjel na stranu, pohnuly se v kuželech našich světel přikrčené postavy. Prudce jsem zabrzdil, šlápl na pedály a vrátil jsem se. Zároveň jsem tím směrem vrhl paprsek světla. Na modravém poli stěny vystupovaly stíny dvou zkroucených postav. Zesílil jsem světlo. Byly to dva přeražené sloupy napolo vyčnívající ze ssutin.

Ještě o kus dál stavby zmizely, jako by byly vymýceny. Bylo vidět, že v dálce lemují velkým prstencem širé prostranství a nehybně svítí. V prostoru, kde jsme právě jeli, mihotala se celá půda matnou, jako přes bílek filtrovanou září, protože fosforeskující sklovina byla promíšena s pískem a s rudohnědými zbytky něčeho, co mohl být stejně dobře kámen jako kov. Jelo se nám čím dál hůř. Rovina přecházela do nevelkého, ale strmého svahu. Motor zběsile řval, napjaté pásy pronikavě řinčely, protože se chvílemi bořily až skoro po osy. Najednou zavyl motor na plné obrátky. Vyjeli jsme na vrchol návrší. Zabrzdil jsem. Pod námi se šklebil mělký kráter. Vycházelo z něho kalné, neurčité světlo, plné špinavě fialových, nažloutlých a jako práchnivina zelených skvrn. Dno bylo hladké, vyhloubené, prázdné, ale ve sklovité hmotě, která je pokrývala, rýsovaly se neurčitě tvary zalité jako v jantaru, jakési žilkované, pokroucené stíny, pahýly, obrysy…

„Co to znamená… kde to jsme?“ chtěl jsem se zeptat, ale sevřené hrdlo nevydalo ani hlásku. Někdo se dotkl mého ramene a dal znamení k návratu. Mlčky jsem přikývl a zapjal motor. Pomalu jsme začali sjíždět s okraje rumiště. Za okny se pohybovaly černé, do země zapadlé zříceniny, připomínající tělesa jakýchsi obrovských strojů, spečená v beztvaré, rampouchovité kusy hmoty. Konečně jsme se vrátili na dolní patro ulice, kde byla jízda snazší.

Automobil, lehce nadskakující na nerovných místech, projížděl na úpatí vysokých budov. Pevně jsem držel volant a díval se vpřed, zaposlouchán do hučení motoru. Ulice se táhly a táhly do nekonečna, z výše vrhaly světlo obrovské hladké stěny, zaoblená nároží, přípory, sloupy, nad námi míjely černé stropy horních pater ulice. Nemohl jsem odtrhnout oči od chorovodu tvarů tak majestátních a nehybných, jako kdyby měly přetrvat věčnost a svítit do noci stále stejným namodralým jasem. Byl jsem jako ubit tím přívalem obrazů, nemohl jsem myslit, chvílemi jsem ztrácel pocit, že moji druhové sedí těsně vedle mne, a zdálo se mi, že tato cesta pološerem trvá nikoli jen hodiny, nýbrž celá léta. Když jsem se jednu chvíli obrátil, uviděl jsem, že Rainer a Arseňjev zapisují údaje přístrojů a srovnávají pohyby ručiček na indikátorech radioaktivního záření. Ohromilo mě, že mohou vůbec ještě myslit na něco jiného než na ta mlčící světla, ubíhající za okny. V poslední čtvrthodině cesty dotýkal se astronom každou chvíli mého ramene a říkal mi, kdy zabočit vpravo, kdy vlevo. Z počátku jsem nemohl pochopit, čím se při volbě cesty řídí; pak jsem si všiml, že sleduje škálu indukčního přístroje.

Když jsme vjeli do jedné širší ulice, poručil astronom zastavit. Motor ztichl. Mechanicky jsme utáhli těsnicí šrouby přileb a vystoupili jsme poklopem. Dlažba byla pokryta jemnými pilinkami, které svítily, jako by do každé sklovité střepinky byla zalita stříbrná jiskřička. Zvuk kroků se v prázdnu hlasitě rozléhal. Občas přehnal vítr čmouhy prachu po kamenných deskách a někde nahoře svištěl zvukem trhaného plechu.

Nad námi, z cimbuří sklovité konstrukce, trčel dolů ohnutý svazek zpřetrhaných kabelů, silných jako paže. O kus dále, za plochým blokem, tyčila se mohutná, uprostřed vydutá stavba, jejíž průčelí zabíralo zákrut ulice. Pak se ulice dělila ve tři větve, dvě stoupaly vzhůru, třetí ústila do tunelu, jehož obrovský osvětlený otvor byl obrácen k nám. Jeho vnitřek se šroubovitě zužoval jako kuželovitá mušle.

Arseňjev chvíli pozoroval indikátor, pak vzal od Rainera indukční přístroj, přehodil si jej přes rameno a svolal nás. Shlukli jsme se okolo něho. Poslední přišel Soltyk. Stál doposud u automobilu a pokoušel se vrhnout světlo reflektoru do šroubovitého tunelu.

„Budeme potřebovat nějaké nářadí,“ řekl Arseňjev. Od okamžiku, kdy jsme vystoupili, plnil sluchátka jemný nesnesitelný praskot. Abychom se mohli dorozumět, museli jsme tisknout přilby k sobě. „Nejdůležitější jsou v této chvíli přenosný jeřáb, sochory a fulgurit,“ pokračoval astronom.

Prohlížel si nás jednoho po druhém, pak prohlásil:

„Smith zůstane se mnou a vy se vrátíte do rakety. Posílám vás oba, protože Osvatič ještě leží a Lao Ču na tom není o mnoho lépe.“

Podíval se na hodinky:

„Cesta tam a zpět i s časem potřebným k naložení věcí nemůže trvat déle než tři hodiny.“

„Mám hned odjet?“ Soltyk udělal krok k autu.

„Ano.“

První nasedl inženýr, za ním se protáhl dovnitř Rainer a zabouchl za sebou poklop. Motor zahučel a auto vyjelo, lehce se kolébajíc. Sledovali jsme je očima — zmizelo v zatáčce, ještě chvíli bylo slyšet hlasitý zvuk motoru — razilo si zřejmě cestu přes písečné přesypy nebo trosky — pak vše utichlo, jen vysoko nad námi svištěl vítr.