»Legionáři!« zakrákoral hlasem, z něhož Gajovi běhal mráz po zádech. »Čeká nás práce… Provedeme ji, jak se sluší a patří… Rrroto, pozor! K vozidlům! Kaprále Gaale, ke mně!«

Když k němu Gaj doběhl a předpisově se vypjal, pan rytmistr mu tiše oznámil:

»Vaše sekce dostane zvláštní úkol. Až dorazíte na místo, zůstanete ve voze. Velet budu já osobně.«

Náklaďák měl prachmizerné tlumiče a na prachmizerné dlažbě to bylo zatraceně znát. Kandidát Mak Sim se samopalem sevřeným mezi koleny starostlivě přidržoval Gaje za opasek, protože usoudil, že kaprálovi, který tolik pečuje o svou autoritu, by se neslušelo kymácet se nad lavičkami, jako to dělá třeba takový docela obyčejný kandidát Zojzu. Gaj nic nenamítal a úslužnou pozornost svého podřízeného ani neregistroval. Po rozmluvě s rytmistrem Gajovi cosi dělalo velkou starost a Maxim byl rád, že podle rozpisu budou spolu — když bude zapotřebí, může Gajovi pomoct.

Náklaďáky minuly Ústřední divadlo, dlouho se vlekly podél zapáchajícího Říšského kanálu, pak odbočily do dlouhé, v tuto hodinu již prázdné Obuvnické ulice a začaly kroužit křivolakými uličkami předměstí, kde Maxim ještě nikdy nebyl. Poslední dobou se podíval na hodně míst a město prostudoval s důkladností pravého hospodáře. Za těch zhruba čtyřicet dní se toho vůbec dověděl poměrně dost a konečně se dokázal v situaci zorientovat. Připadala mu mnohem méně uspokojivá a o to bizarnější, než se původně domníval.

Ještě dřepěl nad slabikářem, a Gaj už naléhal s otázkou, kde se tu Maxim vzal. Obrázky nepomáhaly: Gaj je vnímal s jakýmsi potutelným úsměvem a dál opakoval stále stejnou otázku: »Odkud jsi?« Nakonec Maxim podrážděně píchl nad hlavu a řekl: »Z nebe!« K jeho velkému údivu to Gaj považoval za zcela přirozené a začal na něj chrlit nějaká tajemně znějící slova, která Maxim dříve považoval za názvy oběžnic místní planetární soustavy. Gaj však položil na stůl mapu světa na způsob pozemského Mercatorova válcového zobrazení a rázem bylo jasné, že nejde o žádné planety, ale o znepřátelené státy. Maxim pokrčil rameny, použil všech výrazů nevole, jichž byl zatím mocen, sklonil se nad mapu, aby si ji prostudoval, a tím tento rozhovor na čas uzavřel.

Asi o dva dny později večer se Maxim s Radou dívali na televizi. Běželo tam opravdu zvláštní vysílání, něco jako film bez začátku a konce, bez pevné fabule, zato se spoustou jednajících postav — dosti úděsných postav — jednajících dosti divoce, alespoň z hlediska normálního humanoida. Rada to sledovala se zájmem, každou chvilku vypískla, chytala Maxima za rukáv, asi dvakrát si krátce zaslzela, zatímco Maxima to poměrně brzy přestalo bavit, a tak si za doprovodu unyle výhružné hudby zdříml, jenže vtom se na obrazovce mihlo cosi známého. Nevěřícně si promnul oči. Na obrazovce se objevila Pandora: džunglemi se vleče ponurý tachorg, drtí stromy, a vida, tady je Peter s vábničkou v ruce, couvá s vážnou, soustředěnou tváří, teď klopýtl o kořen a padl zády přímo do bažiny. Maxim s obrovským údivem poznal vlastní mentogram, a pak ještě jeden, a ještě — to vše bez jakéhokoli komentáře, stále jen táž hudba, a Pandora zmizela, aby uvolnila místo slepému muži, který lezl po stropě jakoby potaženém uprášenou pavučinou. »Co je to?« zeptal se Maxim a ukázal na obrazovku. »Přenos,« řekla netrpělivě Rada. »A zajímavý. Dívej se.« Smyslu se nedobral a v jeho mozku se zrodila vize desítek návštěvníků z vesmíru, kteří poctivě vzpomínají na své světy. Své myšlenky se však rychle vzdal, tohle bylo příliš strašné a jednotvárné — pusté dusné místnůstky, nekonečné chodby zavalené nábytkem, který z ničeho nic porůstal obrovitými trny; spirálová schodiště, která se zavrtávala do neproniknutelné černoty úzkých studní; zamřížované sklepy, v nichž se tupě a bezúčelně převalovala nějaká těla, mezi nimiž se tu a tam daly zahlédnout chorobně strnulé tváře jako na obrazech Hieronyma Bosche — podobalo se to spíš šíleným fantasmagoriím než reálným světům. Ve srovnání s těmito plody choré mysli z Maximových mentogramů jasně vyzařoval programový realismus, který díky jeho mladistvému temperamentu přerůstal v romantický naturalismus. Takové pořady televize vysílala skoro každý den, jmenovalo se to Čarovné putování, ale Maxim nikdy nedokázal do důsledku pochopit, v čem má spočívat jejich divácké kouzlo. Když se na to zeptal, Gaj s Radou nechápavě krčili rameny a říkali: »No to je přenos. Aby to bylo zajímavé. Čarovné putování. Taková pohádka. Jen se dívej, dívej se. Někdy je to k smíchu, jindy se bojíš…« A v Maximově nitru vyklíčily ty nejvážnější pochybnosti, zda smyslem práce profesora Hrocha byl skutečně kontakt a zda při jeho výzkumech šlo opravdu o výzkum.

Tento intuitivní závěr se zprostředkovaně potvrdil o deset dní později, když Gaj úspěšně absolvoval konkurs na dálkové studium uchazečů o nejnižší důstojnickou hodnost a začal biflovat matematiku a mechaniku. Schémata a vzorce ze základního kursu balistiky Maxima dokonale zmátly. Teď už Gajovi nedal pokoj. Gaj nejdřív ničemu nerozuměl, ale pak se shovívavě ušklíbl a vysvětlil mu kosmografii svého světa. Teprve teď se Maxim dověděl, že obydlený ostrov vůbec není koule, že to není žádný geoid a už v žádném případě planeta.

Obydlený ostrov je Svět, jediný svět ve vesmíru. Pod nohama domorodců se nachází pevný povrch Sféry Světa. Nad jejích hlavami se vznáší obrovská, ale v zásadě změřitelná plynová koule doposud neznámého složení a s prozatím ne zcela jasnými fyzikálními vlastnostmi. Teorie praví, že hustota plynu směrem k jádru koule rychle stoupá a tam pak dochází k jistým tajemným procesům, vyvolávajícím pravidelné změny jasnosti tohoto takzvaného Světového Světla, jimiž se vysvětluje střídání dne a noci. Kromě krátkodobých každodenních změn stavu Světového Světla působí i změny dlouhodobé, které vyvolávají sezónní výkyvy teplot a střídání ročních období. Přitažlivost působí ze středu Sféry Světa kolmo na její povrch. Obydlený ostrov se tedy nalézá na vnitřním povrchu obrovské bubliny v nekonečné pevné substanci, která zaplňuje zbytek vesmíru.

Maxim, dokonale zpitomělý tak nečekaným rozuzlením, se užuž chtěl pustit do sporu, ale velice rychle se ukázalo, že on i Gaj mluví každý jinou řečí, že pochopit se navzájem je pro ně mnohem složitější, než když má přesvědčený kopernikovec porozumět přesvědčenému vyznavači učení Ptolemaiova. Zakopaný pes přitom byl výhradně v pozoruhodných vlastnostech atmosféry této planety. Za prvé tu byla nezvykle silná refrakce, která nápadně zvedala obzor a od věků domorodcům vnukala představu, že jejich země není plochá a v žádném případě vypouklá, ale vydutá. »Postavte se na mořský, břeh,« doporučovaly školní učebnice, »a sledujte pohyb lodi vyplouvající z přístavu. Nejdřív se bude zdát, že jede po rovině, ale čím bude dál, tím bude stoupat výš, dokud nezmizí v atmosférickém oparu, halícím zbytek světa.« Za druhé byla atmosféra velice hustá a dnem i nocí fosforeskovala, takže hvězdnou oblohu tu nikdy nikdo neviděl, a dny, kdy se dalo zahlédnout místní slunce, se zaznamenávaly do kronik a tyto záznamy posloužily jako báze pro nesčetné pokusy o vytvoření univerzální teorie Světového Světla.

Maxim pochopil, že se ocitl v obří pasti, že skutečný kontakt bude možný jedině za předpokladu, že se mu podaří bez přehánění obrátit naruby tradiční představy, které se formovaly po tisíciletí. Soudě podle snad nejrozšířenější kletby massarakš, což přesně přeloženo znamená svět naruby, už se o to zřejmě někdo pokoušel, a Gaj mimoto vykládal něco o čistě abstraktní vědecké hypotéze, která Svět interpretovala jinak. Tato hypotéza vznikla kdysi ve středověku, svého času ji pronásledovalo i oficiální náboženství, měla své mučedníky, díky pracím geniálních badatelů minulého století se jí dostalo i vznosného matematického vyjádření, ale nakonec zůstala oním abstraktem, přestože i ona, jako ostatně většina abstraktních teorií, došla svého praktického uplatnění — stalo se tak docela nedávno, když byly vynalezeny superdalekonosné dělostřelecké granáty.