Na to datum si vzpomínám přesně: 26. června 2045. Čekal jsem na to datum. O půlnoci z pětadvacátého na šestadvacátého jsem seděl ve svém šuplíku. Docela sám. Na stole přede mnou čtyři věci: krabice označená jako malinový sirup, plná pašovaného rumu, z poloviny dopitá, sklenička vrchovatě plná, ostře nabroušený nůž a maličký obdélníček s číslicí jedna.

Maličký obdélníček.

To všechno zbylo z půldruhého metru dlouhé krejčovské míry. Už ne stopadesátka, už ne stovka, padesátka, desítka. Jenom jednička.

Pětadvacítka na kalendáři se změnila v šestadvacítku. Docela malá změna — v obrazci přibyla jenom jedna maličká čárečka. Z pětky se stala šestka. Pětka je složená z pěti úseček, šestka z šesti. Dvacetiprocentní zisk.

Pro mě to byl zisk stoprocentní. Tisíciprocentní. To proto, že touhle jednou čárčičkou se zítřek změnil v dnešek.

Uchopil jsem sklínku, usmál se na kalendář, pozdravil ho prastarým pijáckým gestem a pak jsem vyklopil obsah rovnou do chřtánu.

Na zdraví, ať slouží. Nalil jsem si novou sklínku, uchopil nůž a jal jsem se obdélníček cupovat na vlákénka. Když jsem byl hotov, jednotlivá vlákénka jsem sekal na miničástečky.

Trvalo mi to hodinu, ale práci jsem odvedl dokonale: z obdélníčku se stala hromádka žlutavého prášku. Opici jsem už měl pořádnou.

Byla to hodná opice. Uložila mě na kavalec a uspala líp než maminčina ukolébavka. Nazítří ráno jsem ale byl na nohou, sotva zazněla siréna. Na nohou, a šup ke dveřím, vak s živobytím v jedné ruce, nedopitou krabici v druhé. Jaképak oblékání a mytí. Copak jsem se svlékal, než jsem spadnul na kavalec? A rum je lepší než deset zubních kartáčků.

Zajímavý. Vstal jsem hned, co to houklo, ale v koridoru už bylo plno. Chlapi tekli chodbou jako kapři při výlovu. Byla to částečně sranda, ale sem tam taky padla nějaká ta facka a kravál tu byl horší než dole v šachtě. Každej by nejraději běžel — letěl by, kdyby mohl. Jenže bylo nás pět stovek a nezbylo nám než týct rourou jako ta zatracená hlušina. K vzteku. Tělo na tělo, pro nohy místa jen tolik, aby se dalo dělat šup, šup, šup, šup, posunovali jsme se po decimetrech, ty vzadu křičeli, proč to předek zdržuje, a zepředu křičeli dozadu, ať jdou ty vzadu do hajzlu, že tam někde úplně vpředu nějaký blbci udělali špunt, a když ty vzadu křičeli dopředu, že půjdou těm úplně vpředu nakopat, tak ty uprostřed řvali, tak to zkuste, jen pojte, na co čekáte.

Marný řeči. Nezbylo než dělat šup, šup, šup, šup nohama, vydržet těch pár desítek metrů úzký chodby. Mně to bylo jasný, já nekřičel, jenom to mě mrzelo, že jsem se nechal uskřípnout s rukama svisle podle těla, takže jsem nemohl tu rumovou ruku vytáhnout nahoru, abych si opravil chuť. Šup, šup, šup.

A dvorana. Tam bylo národa! Přišli se před odchodem na šichtu podívat i ti chlapi, co to měli za stovku, za dvě, nescházeli ani nováčkové, ale ti se chovali tiše. Zato mazáci! Řečí jak vopice chcanek, a hlavně spousta nápadů stran ženskejch, které na nás nahoře čekaj, a kdyby našinec měl splnit každý to “jednou za mě“, měl by dva roky dopředu plný ruce práce, pokud se to tak dá říct. Křičeli na nás, my zase na ně, tu a tam člověk zahlíd na ochozu známou tvář, a to na vás sáhnul smutek, přece jenom osmnáct měsíců je osmnáct měsíců, žili jsme tu tělo na tělo. Tam někde nahoře byl i Kazik Prus, můj jedinej kamarád. Chtěl bych mu zamávat, ale nešlo to.

Klid! Klid!

Zrovna naproti, na balkoně třetí etáže, se objevil hlavní inženýr Dutkiewicz a vedle něho provozní náměstek Petrák, oba v dělnickým, i gumovky měli na nohách, šaškové, div že si nenasadili přílby, soudruh ředitel se nevobjevil, ten má asi jiný starosti, extra příděl kafe anebo příprava na gremiálku, aspoň že provozního poslal. Když už jsme tu dřeli osmnáct měsíců, zasloužíme si, aby se s námi slušně rozloučili.

Klid!

Jak se mohou rozloučit, když mazáci řvou: „Jednou za mě!“ a my, co vodjiždíme, křičíme: „Ani čuchnout!“ a tak podobně. Tak hergot, proč nedržej hubu?

Uvědomil jsem si, jak zbytečně jsem nervózní. Vždyť na tom nezáleží, že chlapi řvou a že soudruh náměstek nám nemůže poděkovat za obětavou práci a takový řečičky. Časovej řád je nade všema, i nad ředitelem a jeho gremiálníma poradama, a až přijde ta správná chvíle, bude tu a to všichni přestanou řvát a řečnit, protože nastala ta správná chvíle.

Kolem mě se uvolnilo. Loknul jsem si.

„Dej mi taky,“ syknul soused.

„Hovno,“ řekl jsem.

„No jo,“ řekl on.

„Tak na,“ povídám. Byl jsem zkrátka naměkko. Napil se a chtěl podat rum sousedovi doleva, ale to jsem ho bafnul za zápěstí. Soused toho využil a vypálil mi pěstí proti obličeji. Tak tak jsem se stačil zaklonit. Jen aby mi tu škatuli nerozmáčkli, blesklo mi hlavou a pěst mi proletěla kolem nosu jako rychlík. Popadl jsem rum pravicí a druhé ráně jsem nastavil temeno. Zabolelo to, ale toho bouchače víc. Klouby mu křuply a on zařval, byl to Polák, a to jsem měl kliku, protože kolem byli kucí z Čech, a jak se provalilo, že je to nějakej čenstochovskej cholera, začali ho dusit a já se přisál ke škatuli, protože mi bylo jasný, co se stane potom: budou chtít napít za tu službu. A tak, když dušení bylo završeno úspěchem, kolem mě narostl trs dlaní s roztaženými prsty a já do něj jemně vložil prázdnou krabici a usmíval jsem se jako jelimánek. Temeno mě bolelo, měl ten cholera pádnou ránu!

„Klid! Klid!“

Náměstek se naklonil k mikrofonu a řekl: „Zdař Bůh!“

A sakra, pomyslel jsem si. To nějak smrdí. Jakmile papaláši začnou po našem, vždycky to smrdí.

Na dvoranu padlo ticho. Všichni si pomysleli: a sakra, to nějak smrdí. Náměstek se odmlčel, asi se polekal toho ticha, kouknul na Dutkiewicze, ten mu něco pošeptal do ucha, náměstek si odkašlal a řekl: „Chlapi, je to těžký, ale berte to tak, jak to je: šatl nepřiletí.“

Čekal vejbuch, ale dvorana zůstala tichá. Nikdo se ani nehnul, snad nějaký povzdech zaševelil pod kupolí.

Petrák nebyl vůl a o iluze přišel už dávno, pokud někdy nějaký měl. Věděl, že to ticho nevěstí nic dobrého, a strach z něho kapal, on z něho tekl čůrkama.

„Chápejte, že to není naše vina. My jsme kolektivní smlouvu vždycky plnili do puntíku. Děláme všechno proto, abychom umožnili vaši přepravu nahoru. Pochopte, že na prodlužování kontraktu nemáme zájem, že…“

„Co se stalo?“

Poznal jsem ten hlas. Byl to Brunza, Polák. Měl funkci v Jednotný odborový, ale složil ji, protože se dnes vracel s náma nahoru, pokud šatl přiletí. Autoritu ale nesložil. Měl ji pořád i bez funkce. Autoritu nemůžete odložit a taky vám ji nikdo nikdy nedá. Buď ji máte, nebo nemáte.

Brunza ji měl.

Že by zase ta Mikronézská krize? O zprávy shora jsem se nikdy moc nezajímal, ale info bylo v poslední době Mikronézský krize plný, takže tomu nešlo utýct. Věděl jsem, že je nějaká Mikronézská krize a že napětí stoupá den ode dne, ale bylo mi to fuk, stříhal jsem metr a myslel jsem jenom na těch sto tisíc evropskej dorublů, jak je nahoře roztočím, posadím se k Flekům a v Konšelský síni tejden nebude platit nikdo jinej než Kuba Nedomý. To jsem já, Kuba Nedomý.

Co je mi do Mikronézský krize? Jen ať se ty žluťasové mezi sebou mydlej, bude na Zemi o jednu poušť víc, Střední východ je pokrytej radioaktivní skleněnou deskou, Afrika přišla o tu špičku dole, kterou vidíte na starejch mapách a Severní Amerika už není s tou Jižní spojená a Novej Sovětskej svaz zavedl v půlce Evropy tu Zónu Prosperujícího Socialismu, povídám, co je mi do nějaký Mikronézie, já chci slušný pivo a klídek a kolem sebe kamarády a chci se cejtit jako chlap!

„Není to tajemství, co se stalo,“ řekl náměstek Petrák. „Rada bezpečnosti vyhlásila žlutý stav. Zastavila veškerý provoz s výjimkou mobilních jednotek Modrých vojsk.“