Hlavní aktér popravy nás pomalu obešel. V ruce držel půlmetrový úlomek taveniny, která vzniká při dopadu asteroidu na měsíční povrch. Nepochyboval jsem, že okraje úlomku jsou ostré jako břitva. Ukázal na mne. Jako vždycky, já měl všechno odskákat nejdřív a asi nejhůř.

Křičel jsem na Kata a křičel jsem i na Mléčnou dráhu, která mu visela za zády na černé stěně jako laciná tapeta. Myslím, že Mléčná dráha se mnou měla alespoň trochu soucitu, třebaže to nedala nijak najevo.

Pacholci mě přistrčili až k němu. Nasadil mi ostří úlomku na hruď. První hrot pronikl tkaninou. Uslyšel jsem sykot unikajícího vzduchu a k nohám se mi chumelily modravé kyslíkové vločky.

Brzy jich bylo tolik, že miniaturní kráterek pro malou ségru Alenku by byl napůl zasněžený.

Kolem havířské soudržnosti se nadělalo hodně humbuku hlavně tam nahoře na Zemi.

Velká rodina tvrdých chlapů, co dennodenně riskujou život, aby vyrvali z hlubin mlčenlivého souputníka Modré planety jeho poklady; sdružuje je společný zájem a také tlak nepřátelského prostředí; jeden spoléhá na druhého, protože za tenkou stěnou čeká smrt ve vzduchoprázdnu; lunární důl, toť výspa člověčenství v nekonečném moři kosmické nicoty; právě zde člověk neohroženě čelí nebytí, a proto musí stát druh druhu po boku, kdykoli připraven podat a taky přijmout pomocnou ruku. Jeden by až zaslzel nad takovou záplavou krásných slov. A nebyla to tak úplně nepravdivá slova.

S havířskou soudržností jste se setkali na každém kroku, v Českopolské i v desítkách dalších dolů, které v těch letech vyrůstaly na přívratu, naskakovaly na měsíční tváři jako vimrlata, a to bylo v pořádku, protože Měsíc tehdy opravdu prožíval jinošský věk. Soudržnost byla všude, a ne jedna, ale hned spousta soudržností. Chlapi, co sloužili první půlrok, byli jedna ruka s chlapama, co taky sloužili první půlrok; ročáci drželi basu s ročákama a s kým jiným by pekli mazáci, co to měli za pár, než s mazákama, co to měli za pár.

Pak taky záleželo na tom, proč sem kdo přišel.

Já například chtěl vydělat prachy, a to znamenalo, že mi šlo o plnou sumu, o sto hadrů. Na tu měl nárok jenom ten, kdo nekoupil ani jeden minusovej bod: od toho sta hadrů se odpočítávalo a navíc nemohl přibejt ani brďol. Sto talířů maximum — víc ani ťuk — a do minusu to mohlo jít až k nule, kdyby, čistě teoreticky, někdo dal ruce od práce tak důkladně, že by si na šachtě ani nevrznul.

To samozřejmě nebylo prakticky možné, protože nováčkové byli zařazený do pracovních týmů, a přestože — teď naopak čistě teoreticky — každýho hodnotili zvlášť, v praxi to vypadalo tak, že družinář sledoval výkon týmu a nechal na fýrovi, aby dohlídl na svoje maníky. Z toho samozřejmě vyplynula soudržnost docela zvláštního druhu: fýra hlídal maníky a maníci hlídali jeden druhýho navzájem, aby se nikdo nevezl po zádech kamarádů, neflákal se a nenechal se hodnotit podle špičkových výkonů týmu.

Vedení mělo dost moudrosti na to, aby dovolilo přestupy z týmu do týmu. To mělo za následek, že v prvním půlroce se osazenstvo týmů jaksepatří promíchalo, a než se půlročáci stali ročákama, bylo jasný, k čemu je kterej tým nejlíp použitelnej.

Největší makáči zůstali samozřejmě v týmech pro hlubinné nasazení. Tam jsem dělal od samýho začátku i já, protože mi bylo jasný, ostatně jako každýmu, že na hlubině tutově dostanu plnejch sto talířů. Byli makáči, ale taky hazardéři.

Podle předpisu se totiž i na hlubině rube ve sněhulákovi, tedy, já už opravdové sněhuláky nezažil, když jsem já přišel na Lunu, hermetizovaný pracáky byly už ve standardním vybavení prakticky všude a patřila k nim celohlavová přílba, docela lehoučká, i makovicí jste mohli točit ze strany na stranu, takže taková přílba nebyla o nic horší, než bývaly ty motocyklistický přílby nahoře na Zemi, jestli víte, o čem mluvím; havíři ale říkali pracákům sněhulák, to byla taková hantýrka. Ten předpis má svoje oprávnění. Lunární hornina je sice jednolitá a v hlubině máte minimální pravděpodobnost, že při ražbě narazíte na průrvu, která je spojená s povrchem. Stoprocentní jistotu ale mít nemůžete. Nikdy nevíte, kdy to udělá „fffft“ a tlakovej vzduch pronikne do průrvy. Všude je najednou plno prachu, světlo sice nezhasne, ale skrz ten prach se nedostane ani paprsíček, takže výsledek je ten samej, jako kdyby někdo lampy vypnul. No a tohle trvá pár minut nebo pár vteřin.

V prvním případě je nějaká šance na záchranu, v druhém máte čas akorát tak na to pomyslet si: „sbohem a šáteček“ a pak se začnete dusit a za kratičkou dobu zakokrháte.

Proto je ten předpis, že odkládání ochranných oděvů je přísně zakázáno. Kdo by ale tenhle předpis kontroloval?

Jakmile tým dorazí na plac, musí se za sebou hermetizovat a s vnějškem ho spojuje už jenom kepka, tak se na Českopolské říká průchodce pro potrubí. Jakmile jste jednou hermetizovaný, náčelníci vás můžou kontrolovat jenom kamerama, ale to už je takovej nepsaný zákon, že kamery jsou strašně poruchový a že nikdy nefungujou dýl než pět minut, takže ani nestojí za to opravovat.

Pod dohledem slepý kamery se maníci svlíknou a dál už dělaj svlečený. Samosebou, flašku s kytem má každej po ruce, a jakmile někde něco sykne, každej šahá po flašce a kouká, kde se víří prach; tam může být mikroskopický kanálek, ten je dlouhý třeba desítky metrů, nebo jenom několik centimetrů a ústí do průrvy, a ta je buď decimetrová, nebo metrová. Důlní sonary by měl tyhle průrvy zavčas hlásit, ale to je taky teorie. Praxe je taková, že to na dole jednou, dvakrát, a když je smůla tak, víckrát do roka foukne. Tolik na vysvětlenou, proč týmy hlubinnýho dolování jsou vyhledávaný hlavně maníkama, co mají hazard v krvi.

Jinej typ chlapů dělá na povrchu, kde se pracuj v těžkejch sněhulákách: tam většinu práce odvedou mašiny, skrejpry, nakladače a náklaďáky. Důl z vejšky připomíná chobotnici. Z ústřední budovy jdou paprskovitě povrchový koridóry a na konci je povrchová těžba otevřená do půlkruhu. Tam byste z vejšky mohli pozorovat ty skrejpry a náklaďáky, vypadaly by jako škatulky, chlápek ve sněhobílým skafandru by nebyl větší než tečka, měli byste pocit, že ty stroje se pohybujou pomalu, ale omyl, na povrchu to jenom lítá, proto chlap z povrchovejch týmů potřebujou postřeh a hlavně přehled. Ono je to totiž tak: zejména půlročáci podlehnou dojmu, že šestinová gravitace je lahoda a že se nikomu nemůže nic stát.

Skáčete jako klokan, sletíte po hlavě ze schodů — a nic, v šestinové gravitaci jste jako v peřině. Pak si sednete do náklaďáku, popadnete kliky a máte pocit, že dřepíte v autíčku někde v lunaparku. Jenže setrvačnost je mrcha, a když to naperete plně naloženým náklaďákem do jinýho plně naloženýho náklaďáku, dopadne to stejně špatně jako na Zemi, ještě hůř, protože údajně nerozbitný přílby těžkých sněhuláků jsou jako na potvoru nerozbitný při úředních zkouškách v laboratoriu, ale při havárii pukaj jako ořechy vlašáky.

Vrchňáci a dolňáci si tedy nemají co vyčítat, pokud jde o dřinu a riziko, jenže i tady platí totéž, co jsem prve řekl o nerozbitnejch přílbách: jinak jde život a jinak jde sen. Vyčítat si nemaj co, ale ve skutečnosti si vyčítaj kdeco, hlavně (vrchňáci dolňákům), že jsou dole, nebo (dolňáci vrchňákům), že jsou nahoře. A z toho vyčítání se semele občas pěkná pranice.

Pravda je, že vrchňáci i dolňáci se považují vzájemně za havíře a správný chlapy, kdežto montéři, údržbáři a kluci z provozu jsou podle nich sroulové, kteří nemají o pravé dřině ani tůšo. No a ty sroulové vykládají o havířích, že to jsou blázni, který nehrabou titanovou rudu, ale prachy, kdežto oni že jsou rozumný, po sto talířích nebažej, že jim ten balík nestojí za riskování kejháků a že padesát šedesát táců rozumnýmu člověku musí stačit.

Takhle nějak vypadá havířská soudržnost v hrubých obrysech, pokud ji doplníme ještě nevraživostí vůči vedení a samozřejmě citrónům, kterých je ve službě dnem i nocí do stovky pro případ, že by se ta soudržnost vyhrotila až do facek, eventuálně kudliček.