„Jawohl,“ přisvědčil Čahoun. „Já to chápu a rád bych i věřil tomu, co říkáte.“

„Máte snad důvod nevěřit?“

To už jsem se odpoutal od čokoládové krasavice a přenesl pohled na něho. Zavrzalo to.

„Slyšel jsem,“ řekl Čahoun, „že máte za krámkem padělatelskou dílnu a v ní ty falešné starožitnosti vyrábíte.“

„Některá starožitnosti jsou poškozené a potřebují opravu,“ řekl jsem, ale v hrdle už jsem měl sucho. Zase to začíná! Brzy se krám bude modrat policejními uniformami.

„Uvědomujete si, že můj přístroj bezpečně prokáže, který díl je původní a který — jak říkáte — 'opravený'?“

„Hu,“ ozval se Dědek Čuchák a za uchem to zadrnčelo: „Proč masíruje nás? Arkádie je plná falešnejch starožitností. Kdo si myslí, že v roce pětadevadesát koupí u vetešníka pravou antikvitu a je mu víc než pět let, patří do blázince!“

„Co ode mne chcete?“ houknul jsem na něho.

Krasavice, která se až dosud jenom usmívala, se rozesmála a znělo to jako loretánská zvonkohra. Vy ji neznáte, tu loretánskou zvonkohru? Někdy ke mně přijďte na návštěvu, já vám ji přehraju, mám skvělou nahrávku.

„Tak konečně se začalo mluvit rozumně!“ zvolala. „On je totiž Gaspar to, čemu se říká chlapák. Žije v přesvědčení, že před každým jednáním je potřeba pustit trochu hrůzy.“

„Nech toho, Geneviěve,“ okřikl ji, ale nedala se a pokračovala: „Kdyby nechal jednat mě, už jsme mohli podepisovat smlouvu.“

„Jakou smlouvu?“ podivil jsem se.

„Gaspar vám neřekl, že zastupujeme firmu Pan-Universal Ilusin? Gaspar už není jen vědec a sběratel: je z něho pan režisér!“

Nasadila kukuč číslo osmnáct, který vyjadřoval naprostý úžas: oči rozevřené tak, že za nimi bylo škvírkou vidět na přední lalok mozkový, ústní koutky poněkud svěšené a rty pootevřené, aby perleť zoubků mohla udělat blik, blik.

Já se nijak pitvořit nemusel: úžas v mé tváři byl nelíčený a vypadal jsem asi jako pitomec.

Pan-Universal Ilusin, to byla firma, která dodávala největší počet programů do sítě Iluzinů na Luně, na Lagrangu, v Kole i na Plesnivce a v koloniích Soustavy.

Ohlédl jsem se na Dědka Čucháka; ten se ovšem tvářil tak jako vždycky, to jest jako Frankensteinovo monstrum.

Českopolskou se jim podařilo postavit v rekordní době jednoho týdne v nádherné pustině, ovšem na odvratu. Už tenkrát byste na přivrácené straně nenašli pustou plochu větší než rozložený kapesník.

Když jsem dekoraci spatřil poprvé (letěli jsme sem Čahounovým privátním gravem, on řídil, on Čuchák, bál se strašlivě, ustavičně vyrážel to svoje Hu!, a kdybych nebyl vypnul ten bzučák, co jsem měl za uchem, asi by mne přivedl k šílenství svými radami, připomínkami a výstrahami; ještě nikdy nikdo v životě nepotkal tak ukecanýho němýho, jako je Dědek Čuchák), sevřelo se mi osrdí a já si znovu připomínal chvilku, kdy jsem stál na tom strašném jevišti, hvězdy tiše přihlížely a Kat mi páral hermetické tričko.

„Prvotřídní, co říkáte?“ otočil se na mne Čahoun. „Mistrovská práce. Přesně podle záznamů.“

Všechno tu souhlasilo se skutečností: plastikem krytá ramena dělní chobotnice, na konci tykadel vějířovitě rozložené povrchové doly, o něco stranou vysokánské kopce hlušiny se svahy tak strmými, že se snad co chvíli zřítí; ani po tolika desetiletích strávených na šutru jsem si nedokázal zvyknout na ten divný jev.

„Všimněte si těch radiátorů,“ upozornil mě Čahoun. „To je iluze!“

Trochu to ovšem pan architekt přehnal, radiátory vypadaly jako pře-žhavené, což jsem taky Čahounovi Dumulínovi řekl. Na čele mu naskočilo starostlivé vrásnění.

„Okamžitě zjednám nápravu,“ řekl. „Iluze musí být dokonalá. V dějinách Iluzinu ještě nevznikl tak historicky dokonalý spacern, jako budou Tři stateční!“

Tak se jmenoval náš spacern, Tři stateční. Ten jeden statečný jsem měl být já a Pan-Universal najal ještě dva další křapíky, kteří se tvářili jako pamětníci a snad dokonce něco i pamatovali.

Hlavní zdroj emoce jsem ale byl já, tak to stálo ve smlouvě.

Historická přesnost, to bylo ústřední heslo, kolem kterého se všechny přípravy točily jako kolem dobře namazané hřídele. Čahoun pročmuchal kdejaký archiv, aby se dozvěděl, jaký tvar lžíce jsme měli v jídelně, jestli erární pokrývka měla barvu hnědozrzavou nebo zrzavo-hnědou a jestli kuplunk skrejpru byl na levou nebo na pravou ruku.

„Bude to přesná rekonstrukce vašeho osobního příběhu,“ tak mi to řekl Čahoun už při našem prvním setkání v mém vetešnictví.

Přesná rekonstrukce…

„S malými úpravami, ovšem,“ dodala Geneviève. „Přece jenom bude to spacern pro miliardy diváků.“

Čahoun se rozhodl, že při přípravách scénáře bude se mnou úzce spolupracovat.

„Jste jeden z mála skutečných veteránů tady na Luně. Každá vaše vzpomínka má cenu hory kobaltu. Vyprávějte, prosím, vyprávějte!

„Ano, ano,“ tleskala Geneviěve ručkama, „vyprávějte, prosím, prosím!“

Tak jsem jim ve stručnosti vyprávěl asi to, co jsem už vyzvonil i vám: o paragrafu šest a o tom, jak nás vedení Českopolské chtělo vyšplouch-nout, celej turnus havířů, jak se Brunza nedal a jak já, mladík pitomej, a tudíž zbrklej, chtěl vymáznout ze šachty na vlastní pěst, abych se dostal na Jedničku, kde platil zákon peněz a na nic jiného se tolik nehledělo, a jak to všechno bylo, nevynechal jsem nic: ani Kata, ani mý dva vypečený kamarády, jednoho funďáka a druhýho policajta.

„Neměl bys jim povídat všechno,“ štěbetal mi Dědek Čuchák za uchem, ale já nepolevil a hustil jsem to do nich ostošest a nešetřil jsem paprikou a pepřem tím spíš, že jsem viděl, jak se jim moje povídání zajídá.

Geneviève znejistěla a pokukovala po svém milánkovi. Ten se snažil nedat nic najevo a ani nemohl být překvapený mým vyprávěním. Jako historik určitě znal fakta a věděl, jak to před tím půl stoletím na Luně chodilo.

„To je ohromně zajímavé, pane Nedomý,“ řekl, když jsem konečně skončil. „O-hrom-ně. Vaše vyprávění jsem si nahrál, pokud proti tomu nic nemáte. Je to historický dokument prvotřídní ceny.“

„Ale pejsánku,“ ozvala se Geneviěve.

„Nesmíme ale zapomenout, že točíme spacern, pane Nedomý. Spacern.“

„Spejserny se točej už třicet roků, pokud vím. Jedna hovadina větší než druhá. Já měl za to, že chcete natočit první, který nebude hovadina.“

„Samozřejmě, to je můj cíl! Takovým úkolem mě pověřil sám pan Kriegsmann, generální ředitel Pan-Universalu!“

„O co vám tedy jde?“

„Musíme přece jenom ctít pravidla žánru. A počítejme s mentalitou diváka. Na naše společné dílo čekají miliardy. A všichni tihle lidé mají určitou, abych tak řekl, mentální výbavu, a tu nelze než respektovat.“

„Jsou to hlupáci,“ podotkl jsem.

„Nepodceňujte inteligenci průměrného diváka,“ pravil Čahoun měkce. „Je vysoká. Ovšem úroveň znalostí je limitovaná. Některá historická fakta dnešní divák nepochopí. Tak třeba paragraf šest: jak bychom divákovi vysvětlovali zákon, který reguloval délku pobytu na Luně? Dnes se všichni na Lunu jenom hrnou, stěhují se sem celá města; celé velké kraje, kdo by netoužil po dlouhověkosti, že? Myslíte, že by se divák dokázal ztotožnit s hrdinou, který riskoval život jenom proto, aby se vrátil na Zemi? Taková myšlenka je mu směšná!“

„Já nebyl žádnej hrdina,“ namítl jsem. „Byl jsem obyčej havíř, kterýho podfoukli a kterej se nechtěl dát. Šel jsem na to špatnou cestou, to je pravda; však taky jsem na Luně zkejsnul, kdežto všichni ostatní se spokojeně vrátili na Zemi.“

„Vrátili se do fundamentalistických válek, vstříc epidemii Super-AIDS. Kolik jich ještě dnes žije, pane Nedomý?“

„Moc asi ne, podle toho, co jsem slyšel,“ pokrčil jsem rameny.

„Pane Nedomý, smiřte se s tím, že v tomhle spacernu budete hrdinou. Bez hrdiny není spacern myslitelný, pochopte to!“

„Já to chápu, pane Dumulín. Myslel jsem ale, že vám jde o historickou pravdu.“

„V rámci zákonitostí klasického spacernu.“

„Že budete rozumný?“ pravila Geneviěve.