Musel jsem se ale smát, když jsem si vzpomněl na toho blázna inspektora. To jsou prostě ty policejní mozky, za každou maličkostí čmuchají dalekosáhlé spiknutí. Já sice věděl, že by pan Kriegsmann s přítelem Dumulínem udělali ledacos, aby mou psychiku nabrousili do ostra, protože razantní typy mají v Iluzinech největší úspěch. Pan polda měl ale o výrobě takového iluzinového programu značně zkreslené představy, když si myslel, že iluzinový představitel se napije někde v hotýlku narkotika a vyrazí do akce jako zběsilý. Naivka!

„Ještě dva kilometry,“ děl rozumbrada a já už pomalu vyhlížel, kdy se objeví něco, co by bylo k vidění.

Jak jsem řekl, budovy Českopolské byly zasypané při stavbě šesté panlunární dálnice, ale podle toho, co pan Kriegsmann říkal, Pan-Univer-sal podnikl nějaké archeologické vykopávky, takže asi uvidím nějakou boudu nebo baráky, těžní věž nebo… Co já vím, co vlastně uvidím.

Když jsem se dostal na místo, opravdu toho nebylo mnoho ke spatření. Za obzorem se vynořil se strašidelnou náhlostí, která tak leká nováčky, táhlý val dlouhý mnoho kilometrů. Jak byl dlouhý? Nikdy jsem se to nedozvěděl. Začínal za jedním obzorem a končil za druhým. Někde za ním byla dálnice, ale mapa doporučovala tu cestu, kterou jsem právě absolvoval, zcela prostě proto, že panlunární dálnici jste mohli opustit jen v terminálech. Na jednom místě byla zaražená žlutá tyč se žlutočerveným pruhovaným praporkem a iniciálami P-U.

Tak tohle je známka velkolepého podnikání největší iluzinové firmy Sluneční soustavy, já z toho prasknu, pomyslel jsem si.

Svým džípem jsem zajel asi do poloviny svahu. Tam jsem zastavil. Gravo by mi pomohlo až nahoru, ale nechtěl jsem ho nechat běžet dlouho, protože zásoby šťávy přece jenom nebyly nevyčerpatelné a já, mazák ze staré školy, jsem se vždycky raději vracel domů s baterkou napůl nabitou než jakkoli jinak, v krajním případě vůbec ne -, což se stávalo častěji, než turistické kanceláře byly ochotny přiznávat.

Džíp byl samozřejmě otevřený, takže jsem měl na sobě hermáky a důkladnou masku, žádné parádičky, solidní model, jaký nosili průvodci turistů, horolezci, dobrodruzi a taky zelení ptáci, kteří chtěli vypadat jako mazáci: to byl ten paradox, na první pohled nikdo nerozeznal skutečného mazáka od skutečného zelenáče, leda po delším pozorováni v akci. Přes rameno jsem si hodil pytel s náhradními lahvemi, zdroj, nějakou tu lampu a železnou zásobu potravin. Znovu paradox. Zásobě potravin by se vysmál každý, kdo na Luně žil déle než dva roky. Zásoba potravin? Proč? Vždyť k nejbližšímu restu je to pět, nejvýš deset kilometrů přímou cestou a mapa tě zavede s neomylnou jistotou. Jenže já byl už tenkrát mazák ze staré školy a navíc mě trochu těšilo počínat si jako mazák ze staré školy. Rest nerest, já se spoléhám na sebe a na železnou zásobu a nikomu svůj styl nevnucuju.

Takže vás asi nepřekvapí, když na sebe ještě prozradím, že jsem si s sebou vzal ještě cepín, pětadvacítku dobrého lana a nožíček, nu, pořádná kudla to byla.

Vylezl jsem až nahoru. V téhle otevřené krajině, když na sobě máte dobrou masku s pořádně čirým plastikem, máte dojem, že stojíte někde nahoře na Zemi. Krajina už dávno nebyla tak ježatá, jako bývala v době, kdy jsem ji spatřil poprvé. Jako eroze tu nepůsobil vítr a voda, nýbrž lidé a jejich rypadla a skrejpry. Ať ochranáři a památkáři protestovali, seč mohli, jeden kráter za druhým mizel z povrchu Luny, pohoří přicházela o svoje zuby a průrvy se rychle plnily odpadky. Ještě padesát let a bude to tu vypadat jako někde v Polabí, pomyslel jsem si. Díky gravitechnice celá Luna dostane atmosféru — to jsme si tenkrát mysleli všichni.

Na protějším svahu rychle ujížděly tři džípy. Řidiči to brali hezky zostra, takže se za nimi zvedal vysokánský a dlouhatánský oblak prachu, a dovedu si představit, jak holky ječely a vejskaly. Určitě měli s sebou holky, proč by jinak jeli tak rychle? Zamával jsem na ně a oni mi odpověděli.

Tyčka s praporkem Pan-Universalu byla zaražená u okrouhlého otvoru širokého asi tři metry. Opatrně jsem přistoupil blíže. Byl jsem trochu nervózní, protože ten otvor mohl být jícen nějaké šachty, a kdyby okraj díry nebyl petrifikovaný, utrhl by se a pád do šachty není žádná lahoda. Brzy jsem se přesvědčil, že okraj petrifikovaný je, a proto jsem se bez dalších obav přiblížil. Tam jsem se zastavil, vytáhl z vaku lampu a posvítil si dovnitř.

Pan-Universalem najatí maníci se trefili rovnou na dóm propouštěcí komory, snad právě té, ve které jsem kdysi prožil svoje ošklivé dobrodružství.

Popadl jsem oběma rukama tyč s praporkem a zalomcoval jí. Ani se nehnula. Byla důkladně a hluboko zaražená. Přivázal jsem k ní lano a spustil se dovnitř. S lanem jsem dovedl pracovat docela slušně, jeden čas jsem se živil taky jako průvodce horolezeckých výprav.

V několika vteřinách jsem dopadl podrážkami na podlahu. Prudké světlo reflektoru se odráželo od klenutých stěn, které dosud neztratily svou barvu světloučké šedi. Proč by ji taky měly ztratit, v dómu už dávno nebyl kyslík a ve vakuu a ve tmě se barvy prakticky nemění. Kdybych to nevěděl, nemohl bych vyrábět falešné starožitnosti — a já dělal prvotřídní kousky.

Co jsem tu hledal? Tuhle otázku jsem si položil až v okamžiku, kdy jsem udělal první kroky, abych prozkoumal okolí.

Musím přiznat, že jsem byl trochu zklamaný a že jsem neztratil náladu jenom díky medikamentům, které do mne doktoři vpravili. Čekal jsem totiž, že tu najdu tým pana Kriegsmanna v pilné práci. Museli vědět, že jsem byl nejdříve na policii a pak v rehabilitačním středisku a že je asi budu hledat.

Ovšem už to, že mi nenechali v hotelu vzkaz, znamenalo, že o nějaké shledání nijak zvlášť nestojí ani pan Kriegsmann, ani přítel Dumulín a bohužel ani Geneviève.

Pan Kriegsmann a jeho lidé se výletu k troskám Českopolské zřejmě vzdali.

Dlouho jsem si tím však nelámal hlavu. Byl to totiž prazvláštní pocit, procházet se po půl století v místech, kde jsem si odbýval svá dětská léta šutráka, kde jsem se fakticky šutrákem stal.

Co by se bývalo přihodilo, kdybych tenkrát, před těmi padesáti lety, nepojal ten pošetilý nápad a nepokusil se o útěk? Jistě, vrátil bych se na Zemi jako Brunza, jako Kazik a taky Dutkiewicz a další panáci z vedení, jako všichni kluci, které jsem znal dobře, od vidění nebo vůbec ne. Jenže ti teď už byli všichni mrtvi, snad s několika výjimkami. Zemřeli moji rodiče a kamarádi, umřela malá ségra (dožila se pětadvaceti, ale já ji podnes mám v paměti jako tu malinkou holčičku, které jsem slíbil kráter z Měsíce) a není důvod myslet si, že zrovna já bych měl to štěstí a unikl bych tomu strašnému viru AIDS, který se v druhé vlně svého ušlechtilého působení naučil používat docela obyčejných bakterií jako motocyklu a pohyboval se z organismu do organismu a likvidoval to nejcennější, čím je každý organismus vybaven, odolnost vůči chorobám.

Najednou byla dobrá nálada ta tam, jako kdyby na mě z koutů zasyčeli hadi. Dolehla na mne tíseň. Znervózněl jsem a zazdálo se mi, že se navrátil opět ten neklid a dokonce i ta nepochopitelná zuřivost, která vedla k tomu, že jsem se nesmyslně rozhádal s každým, i s tou malou Su.

To není možné, opakoval jsem si, doktoři ze mne vymetli drogu železným koštětem! Není to možné, ale je tomu tak, uvědomil jsem si.

Přejel jsem světelným kuželem po stěnách. Přímo proti mně byla propust, samozřejmě zasypaná stovkami tun lunární horniny. Na protější straně musí být vchod do chodby. Otočil jsem se. Ano, vchod tam byl a měl pootevřené dveře, které mě lákaly ke vstupu.

Co tam uvidím? Chodbu. Projdu chodbou a navštívím opět ta místa kdysi tak důvěrně známá… Blbost. Sentimentalita. Kdyby tu byl Kriegsmann a celá parta, průzkum by měl nějaký smysl. Ale takhle?

Zalitoval jsem toho nápadu, který mě sem vytáhl. Udělal bych lépe, kdybych byl zůstal v Arkádii. Ale tahle chyba se přece dá snadno napravit, uvědomil jsem si. Za pár hodin jsem doma, zavolám několika kamarádům a ti mi pana Kriegsmanna najdou.