Někdy kolem padesátky jsem začal soustavněji uvažovat o svém životě. Základní otázka zní: jsou v životě nějaké náhody? Odpovíme teprve po vyjasnění jiného problému, co totiž znamená, že něco v životě je, čili, že něco do života patří. Kolem nás se odvíjejí miliony dějů, vznikají a zanikají, prolínají se, vzájemně se vylučují a maří a každý z nich je v tom smyslu náhodný, že jsme nikterak nepřispěli ani k jeho vzniku, ani k jeho prolnutí s jiným dějem, ani k zániku, že jsme neosahali ani jeden z článků řetězce jeho příčinnosti. Takové děje jsou nesporně náhodné. Jen náhodou jsme minuli černovlasé děvče s mašlí u krku, věta, již jsme zaslechli („Přinesla mu ho, ale sotva se otočila, byl pryč,“ tak nějak zněla), byla zcela náhodná, náhodou oslepl lumiplast na průčelí Iluzina vedle Modré laguny, náhodou mělo kolem plynoucí gravo v poznávacím čísle dvě šestky a jen náhodou jsme si toho všimli.

To všechno jsou náhody, pokud jsme od nich izolováni lhostejností. Náhodnost začne být problematická, sotva vstoupíme do děje. Zastavme to děvče, pochvalme mu jeho mašli, pozvěme ho do Iluzinu na nejnovější hit Tři stateční: bylo to náhodné setkání? Anebo jsme bezděčně čekali na černovlasé děvče s mašlí, byli na ně připraveni a podle zákonů statistiky je museli jednou potkat?

S takto absolutním uvažováním se však nikdo nikdy daleko nedostal (leda do učebnic dějin filozofie, a to není žádná slast). V životě praktickém se odehrávají náhodné děje a některé jsou příznivé a jiné naopak neblahé. Potkáváme přítele a ten nám nabídne banán, toť náhoda příznivá. Týž přítel (za jiných okolností) kráčí před námi, odhodí slupku, my po ni uklouzneme a zlomíme si nohu — klasický příklad neblahé náhody. Příklady jsou to jasné, nahlíženy prizmatem okamžiku. Jinak se budou jevit z odstupu. Přítel s banánem se za čtrnáct dní objeví znovu se žádostí o půjčku: nelze odříci muži rozdávajícímu pochoutky, leč běda, on nikdy půjčku nevrátí. Budiž proklet onen banánový okamžik! V druhém případě, kdy jsme uklouzli po slupce, jsme v nemocnici potkali dívku oslnivé krásy, černovlásku s mašlí u krku, a byla to Ona… Do zlata odlít tu slupku, která nás dala dohromady! Nu a s odstupem let měřítka mizí úplně a už v těch svých padesáti letech jsem nebyl schopen říci, zda mne k Luně natrvalo připoutala náhoda dobrá nebo zlá.

Snadno se uvažuje s odstupem a v klidu a kéž by mi byl dán klid alespoň v těch chvílích, kdy jsem se ocitl v situaci nanejvýš prekérní, v dómu přepouštěcí komory někdejší Českopolské zasypaném přebytečnou horninou, která vadila stavbě šesté panlunární! O klidu však nemohlo být ani řeči. Jednal jsem jako zběsilec, ztratil jsem zbytky sebevlády a podobal se spíš zvířeti než racionálně uvažujícímu člověku.

Moje mysl byla temná, ale i v těch temných okamžicích jsem měl světlé chvilky, které mi umožnily uvědomit si některé příznivé okolnosti, dejme tomu náhody.

Tak například onen rozbitý android byl model určený k práci v kyslíkové atmosféře. Měl proto podobný hermetický oděv jako já, stejnou masku a dokonce i láhev s kyslíkem na zádech, ovšem označenou písmenem „A“. Měl jsem štěstí, že Katův sluha nepatřil do kategorie vakuových androidů. Šťastná náhoda?

Šťastnou náhodou jsem v komoře objevil láhve s petrifikační pěnou. Ale ani to vlastně nebyla náhoda. Tyto láhve patřily k povinné výbavě komory a bylo by proto divnější, kdyby tu nebyly. Pěna, jak jsem si ověřil, neztratila nic ze svých zázračných schopností, ani nemohla ztratit, protože polymerace nastala až po opuštění trysky.

Nu a to, že jsem u sebe měl cepín a nůž, to už vůbec nebyla náhoda, jak víte z předešlého vyprávění.

Takové a podobné úvahy probleskovaly mou rozbouřenou myslí jen v mžikově krátkých chvilkách. Po většinu doby jsem neuvažoval vůbec, pracoval jsem jako bobr či ondatra.

Laserová pistole měla svůj akumulátor z pětadvaceti procent vybitý, ale těch pětasedmdesát mohlo stačit k tomu, abych ve stěně vyřízl otvor. Na jakém místě řezat? To byla osudově důležitá otázka. Zbytky dolu byly zasypané valem kilometry dlouhým. Zachráním se jen tehdy, podaříli se mi vykopat tunel tak, že se prokopu bokem valu. Běda mi, jestli se vydám podél. Jak ale poznám na dně dómu, na jakém místě mám kopat?

Snažil jsem se rozpomenout na tu chvíli, kdy jsem se spouštěl po laně dolů; jenže za tu dobu jsem se tolikrát otočil kolem své osy, že jsem naprosto nemohl důvěřovat vtíravému pocitu, že to správné místo je vpravo od propusti.

Uvažoval jsem také o tvaru dolu a snažil se odhadnout, jak asi mohl být val nasypán. Jenže i to byly scestné úvahy. Terén se za těch padesát let tak změnil, že ještě před výstavbou šesté panlunární nad povrch čouhaly jen ty nejvyšší objekty, takové, jako byl tento dóm přepouštěcí komory.

Pohlédl jsem vzhůru. Hvězdy!

V otvoru jsem spatřil hvězdy. Jedině ty mi mohou pomoci určit směr. Jako každý zkušený šutrák se vyznám ve hvězdném místopisu docela slušně a podle hvězd určím bezpečně směr bez dlouhého uvažování. Jenže tentokrát to bylo horší. Třímetrový otvor v patnáctimetrové výšce, to je, vážení přátelé, úhel dvanácti stupňů. Když tedy jsem pohlédl vzhůru, spatřil jsem jen několik hvězd, které mohly patřit ke kterémukoli souhvězdí, na které si vzpomenete. Když jsem si to uvědomil, padla na mne černá beznaděj, ale tu vzápětí vystřídala úleva: já hlupák, vždyť se mohu po dně dómu pohybovat, a budu-li hledět vzhůru, postupně zahlédnu velice slušný díl hvězdné oblohy!

Tenhle postup ovšem nebyl tak snadný, jak by se zdálo na první pohled, protože nejsem Dědek Čuchák a nemám v kotrbě elektronickou paměť a nedokážu si proto zapamatovat přesnou polohu každého z těch zářících bodů tam nahoře, abych si z jednotlivých dílčích údajů prostou syntézou vytvořil mozaikový obrázek hvězdně oblohy. Dalo mi to hodně spekulace, trvalo to dlouho a vydýchal jsem hodně kyslíku, než se mi podařilo bezpečně určit stařičkou dobrou Kasiopeju. Pak už mi bylo všechno jasné. Štolu musím opravdu začít hloubit vpravo od propusti, nějaké čtyři kroky.

Pečlivě jsem namířil a stiskl spoušť. Naštěstí tu nebyla atmosféra, takže plastiku nezbylo než se tavit bez ohnivých a čmudivých efektů; paprsek protavil plastik i karbonitovou tkaninu i tlustou vrstvu siliplastu. Trpělivě, centimetr po centimetru jsem řezal stěnu dómu a s velkým znepokojením sledoval indikátor stavu akumulátoru. Kdyby tak bylo možné vypočítat, jak rychle vyčerpám energii. Jenže akumulátory byly v tomhle nevyzpytatelné. Držely náboj, škudlily jím, odsýpaly po trošičkách, a najednou hup a místo šestky byla na indikátoru trojka a už se na její místo cpala dvojka. Hrotem nože jsem si nakreslil na stěnu kružnici, docela malou, a prosil jsem všechna božstva vesmíru, i ty zapomenuté funďácké pámbičky, kvůli kterým ještě před půlstoletím teklo tolik krve, aby mi zachovali přízeň a abych se tou dírou dokázal protáhnout.

Nebudu zdržovat. Práce šla dobře od ruky, až na to, že akumulátor vysadil, a paprsek tudíž zhasnul, když zbýval k vyříznutí jeden jediný centimetr.

Jen jediný centimetr? Už jste někdy zkusili zlomit centimetr silnou siliplastovou tyč vyztuženou karbonitovými vlákny? A ten kousek, jen“ centimetr široký měl do hloubky dobrých patnáct centimetrů.

Veškerá námaha pro nic za nic a co horšího, pistoli už nikdy nenamířím na Kata, ale ani na sebe, abych si ukrátil trápení. Ledaže by…

Dodnes se divím, kde se tenkrát vzalo v mém mozku tolik vynalézavosti. Cepínem a nožem jsem se probil do hrudi rozbitého androida. Šlo to špatně, protože rosoly už začaly tuhnout, ale k mé úlevě jsem panákovo srdce (čili zdroj) našel nepoškozené. Od této chvíle jsem musel pracovat opatrně, protože maličká chyba by srdce přivedla k výbuchu. Nezapomeňte ale, že jsem specialista na fušování do tuctu řemesel a že v malé dílně za krámkem jsme s Dědkem Čuchákem vyrobili několik tuctů zaručeně pravých starožitných androidů. Ne, opravdu jsem neměl srdce panáka poprvé v ruce.