„Jestli zaznamenáváte jména informátorů,“ pokračoval jsem, „tak ti asi něco řekne jméno Dumoulins.“

Usmál se a pokýval hlavou.

„Je to stará záležitost,“ podotkl. „Kde je asi panu Dumoulinsovi konec.“

„Jeden čas o něm bylo hodně slyšet. Udělal kariéru v Pan-Universalu jako režisér. Těsně před tím, než systém iluzinu zkrachoval. Pak se Dumoulins propadl do země. Doslova, protože on odešel zpátky tam nahoru,“ ukázal jsem prstem tím směrem, kde se na plastikový poklop Arkádie šklíbil šmouhatý obličej matičky Země.

„Když už jsme u toho,“ dodal jsem jakoby nic, „kdo si tentokrát zažaloval na Dědka Čucháka?“

„Řekl bych ti to, kdybych to věděl,“ řekl Mantella a byl upřímnost sama. „Sám bych to rád věděl. Sakra, Kubo, tohle není jen tak. To udání přišlo anonymně, prefektovi rovnou na stůl.“

To je tedy rána mezi oči.

„Odkdy se prefekt zabývá prkotinami?“

„On se tím nezabývá, však na mne celou věc přehrál. Ale vrtá mu v hlavě otázka, proč ten horlivec pro očistu Luny poslal udání rovnou jemu. Uložil mi ten případ a nařídil, že ho mám okamžitě informovat, jak jsem celou věc vyřídil.“

„Co kdyby…,“ zapřemýšlel jsem znova, „co kdybys panu prefektovi vzkázal, že šlo o omyl. Že jsi Dědka Čucháka osobně ohledal. Že to není android, ale obyčejný kyborg, obyčejný proťák, jakých běhají po Luně tisíce.“

„Ty pořád ještě nic nechápeš a chceš, abych ti to podal po lopatě. Copak ti není jasné, že o Dědkovi víme opravdu všechno?“

Ruce mi nějak ztěžkly a sesuly se mi z opěradel do klína.

„Vy tedy víte, že…“

„Ovšem. Víme, že spáchal na Českopolské několik vražd. Víme, že pracoval pro tajnou havířskou organizaci jako Kat.“

„Před sto lety!“ vykřikl jsem. „Někdo ho za to sejmul čtrnáct padesátkou, rozsekal ho na kusy, před chvilkou jsi viděl výsledek té řezničiny. Doktoři na Lagrangu ho dali dohromady, oni ho znovu vyrobili, byl to zázrak, že se jim to tenkrát s tou primitivní technikou povedlo! Luigi, Dědek netuší vůbec nic o své minulosti. Jeho život začíná na Lagrangu, to je pro něho rok nula. Jeho dnešní vědomí nemá s vraždami sto let starými vůbec nic společného. Mezi Kazimirem Prusem a Dědkem Čuchákem není žádná souvislost.“

„Je,“ řekl Luigi Mantella III. a bylo vidět, že sám příliš nevěří tomu, co říká. „Jeho individuální genekód je dnes stejný jako před sto lety. Z právního hlediska jde o jednu a touž osobu. Vůbec nezáleží na tom, jestli si ona osoba pamatuje na svoje činy spáchané před sto lety, jestli se k nim hlásí a cítí za ně odpovědnost. Podle litery zákona je Dědek Čuchák vinen vraždami a pokusy o vraždu, spáchanými v létech 2044 až 2045 na dole Českopolská Kazimirem Prusem!“

Měl jsem pocit, že se mi něco zdá. Ze stěn na mne přísně hleděly tri-di portréty Velkého otce Mantelly a Velkého děda téhož jména. Oba muži měli tytéž průkopnické oči jako třetí nositel rodového jména Mantella III. je už jistě dávno zvyklý na ustavičný dohled obou Velkých, ale možná, že je mu někdy z něho nevolno. Musí si uvědomovat, že má daleko do otcovy a dědovy tvrdosti. Je to šutrák třetí generace. V umělé atmosféře habitatu jeho policejní geny změkly a zvláčněly, stejně jako všem ostatním příslušníkům Poslední generace. Chcete důkaz?

Kdyby nebyl změklý, vůbec by se mnou nevedl hovory.

„To je ale kolosální nesmysl! Tohle je zákon? Tohle je spravedlnost?“

„Podívej se na to z druhé strany, Kubo,“ řekl Mantella III. „Představ si, že jsi vrah. Zabil jsi, dejme tomu, matku a její tři děti. Umyješ si ruce, osušíš je ručníkem a odejdeš k nejbližšímu pokoutnímu lékaři a řekneš mu: „Pane doktore, udělejte ze mne úplně nového člověka. Moji osobnost vygumujte, nechci si v sobě podržet ani jedinou vzpomínečku. Chci nové tělo, chci novou psychiku, chci nové jméno.“

„Tohle by nikdo neudělal.“

„Kdyby mu hrozilo trestní stíhání za vraždu?“

„Nikdo se nevzdá dobrovolně své osobnosti.“

„Vzdáváš se jí každý večer před usnutím.“

„Jenže vím, že se ráno probudím. Nebo v to aspoň doufám.“

„I v tomhle případě víš, že se probudíš. Nebude ale z tebe Kuba Nedomý, ale, dejme tomu, Suzan O'Neillová. Že nebudeš mít minulost, vzpomínky? Co na tom! Dostaneš nové a krásné tělo a za čtrnáct dní budeš mít vzpomínek habaděj!“

Přiznám se, že jsem nikdy nedokázal uvažovat o Dědkovi Čuchákovi jako o pachateli nelegálních poprav. Když mi tehdy před lety pan Kriegsmann prozradil tajemství Dědkova původu, vzal jsem je na vědomí, ale jenom rozumem, nikdy ne citem. Nedokázal jsem tomu plně uvěřit. Koneckonců, znal jsem Dědka už hezkých pár roků před tím, než jsem se setkal se společnosti Pan-Universal a jejím generálním ředitelem!

„Proč Dědka nestíháte?“ zeptal jsem se trochu vyzývavě. Poručík pokrčil rameny. „Před sto lety byly na Luně úplně jiné poměry než dnes.“

Trochu jsem poposedl. Ty mi budeš něco vykládat o tom, jaké to bylo na Luně před sto lety, mlíčňáku!

„Havíři si vyřizovali účty mezi sebou a policie se jim do toho nepletla. Na Českopolské — a na ostatních šachtách taky — našli sem tam nějakého mrtvého. Pašeráci těžkých narkotik, násilníci, zloději, blázni, vrazi. Tenkrát se z toho nikdy nedělal předmět policejního zájmu. V análech naší mordparty neleží fascikl označený Vraždy na Českopolské. Jenom v archivu je maličká zmínečka o tom, že Ladislav Peška zvaný Dědek Čuchák je totožný s Kazimirem Prusem, vykonavatelem nelegálních poprav na dole Českopolská v létech 2044-2045, tečka.“

„Jak dlouho to víš!“

„Jak dlouho?“ opakoval po mně sarkasticky. „Od včerejška. Vím to od chvíle, kdy jsem od prefekta dostal příkaz, abych vyřídil aféru s androidem. Ano, neškleb se, přesně tak to prefekt řekl. Položil jsem pár všetečných otázek oráklu — a tu to máme, Dědek Čuchák a Kazimir Prus jedno tělo jsou.“

„Tak to je teda moc pěkný,“ řekl jsem. „Dědek nesmí být androidem, protože androidům je vstup na Lunu zakázán. Jako android se nesmí přestěhovat na Lagrang, protože jednička je před zrušením. Nemůže se registrovat jako člověk, protože by se rozvířilo bahno těch starých záležitostí a někoho by mohlo napadnout, že vraždy netrestané roku 2045 mohou být docela dobře potrestané v roce 2145. Co tedy zbývá, smím se zeptat?“

„Návrat na Zemi,“ řekl, poručík. „Ať to obracím na jakoukoli stranu, vždycky mi jako výsledek rovnice vyjde návrat na Zemi.“

„Dědek by raději umřel,“ vybafl jsem. „A já Dědka na Plesnivku nepustím.“

Vypochodoval jsem bez formalit srdečného loučení, ale v zádech jsem ještě dlouho cítil teplo v místech, kam se upíral poručíkův průkopnický zrak.

Kdyby se na mě díval o pár vteřin déle, vypálil by mi do zad díru.

Vyšel jsem na ulici. Klimatizace naštěstí fungovala, takže jsem si mohl sklopit vysoký límec pršipláště na ramena, zato někde hořelo. Ve vzduchu byl cítit kouř a zdálky se ozývalo výstražné houkání. V poslední době pořád někde hoří. Jak by ne! Základní síť je stará nejmíň padesát let. Dosluhuje.

Jako celá Arkádie. Jako my všichni.

Ne, my nedosluhujeme. My přece nikomu a ničemu nesloužíme.

Podíval jsem se vzhůru. Už dávno se tomu, co bylo nad našimi hlavami, říkalo strop. Magistrát měl kdysi plno řečí o výhodách plastikové kopule, když se rušila umělá gravitace a spolu s ní i atmosférický dům. Že prý se kopule bude čistit každé tři měsíce a my budeme mít nerušený výhled na Zemi a na hvězdy a na Slunce a na Lagrang a na všechny atrakce, které se v prostoru vznášejí. Dopadlo to jako vždycky, skutek utek. Za pár let byla kopule pokrytá vrstvou prachu půl metru silnou a magistrát se přestal k někdejším slibům hlásit. Mluvilo se o tom jenom při střídání stráží na radnici: nový starosta při rituálním házení špíny na právě odstraněnou sestavu hřímal o trestuhodné nedbalosti, která vedla k zaneřádění kopule. Očista je prvořadý úkol nového vedení, a on, starosta, se osobně postará o to, aby to netrvalo dlouho.

Skutek utek.

Standardní osvětlení… Ještě před pár lety se střídal simulovaný den s nocí. Ve dne se svítilo víc, v noci méně. Pak už jen prodlužovali noc (vždycky oznámili, že je to pro obyvatelstvo výhodné), a pak nějaký anonymní génius přišel na to, že den a noc je zdraví škodlivý nesmysl, který — jak prohlásila radnicí inspirovaná propaganda — vede k matení biorytmů lidského organismu, a zavedli standardní, jednou provždy stanovené osvětlení, při kterém si naše biorytmy pořádně odfrknou.