Dědek Čuchák vstal, když jsem vešel, a byl trochu v rozpacích.

Jeho kyberneťák hučel v karbonitové lebce a nakonec zformuloval větu, která mě měla naladit do přívětiva: „Su přinesla plný kartón piva!“

Nu, nepracuje špatně, ten Čuchákův kyberneťák.

Za chvilku, až Su vystrnadím, dám tvému kyberneťákovi jinačí námět k přemýšlení. Rozhodl jsem se totiž, že pěkně Dědkovi vyklopím všechno, o čem šla řeč u Luigiho Mantelly III. Jde do tuhého a už nemám právo před Dědkem něco skrývat.

„Dnes večer žádný večírek?“ zeptal jsem se Su.

Dědek mi podával otevřenou plechovku vychlazeného piva.

„Pořád ještě žárlíš?“ usmála se na mne.

„Není to žárlivost. Prostě… nelíbí se mi to.“

„Škoda, že jsi takový suchar. Mohl by sis pěkně užít poslední roky na Luně.“

To bylo jejich: poslední roky na Luně, Poslední generace. Nahoře na Zemi se kdysi říkalo: po nás potopa. A Země? Netechnologická civilizace. Duchovno s Velkým D. Meditace. Služba Obecnému Dobru. Splynutí s přírodou. S čím ale máme splynout my na Luně? S těmi kameny kolem?

„Přišla ses pohádat?“

Mnul jsem si poraněnou nohu. Sáhl jsem na ni bezděčně, rozhodně ne proto, aby mě Su politovala. Všimla si toho a zeptala se, co se mi přihodilo. Vyprávěl jsem jí, ale hlavně Dědkovi, koho jsem na ulici potkal.

„Říkal jsem ti, abys večer nevycházel. Nikdo to už nedělá,“ káral mě Dědek. Hezky to syklo, když otevřel druhou plechovku piva. Ta první se už na podlaze rozkládala na prvočinitele.

„Je jich čím dál víc,“ poznamenala Su. „A mají čím dál větší moc.“

„Řvou po ulicích a troufají si, když jich je sedm na jednoho.“

„Brzo jich bude víc, až poslední Lagrang půjde do pece,“ poznamenala Su.

„Třeba nepůjde,“ nadhodil jsem a vyložil jim, co mi říkal Mantella III.

Su zavrtěla svou krásnou hlavou, pomalu, a usmívala se při tom smutně jako dobře informovaná královna.

„Vím z vysokých kruhů,“ řekla trochu povýšeným tónem, který mě dráždil už v době, kdy jsem ji ještě miloval, „že Lagrang padne co nejdřív. Magistráty všech habitatů z toho mají zamotanou hlavu. Část obyvatel Lagrangu se vrátí na Zemi, ale většina odejde na Lunu. Kdo by se chtěl vrátit do toho vlhka… střídavé počasí, nemoci, dejte pokoj!“

„Narodila ses na Zemi,“ připomněl jsem ji. Stiskla rty a pohlédla na Čucháka. Dědek horlivě zamžikal. „Kvůli tomu přišla,“ řekl.

Ti dva tu něco pekli a teď to z nich leze jako z chlupaté deky.

Su se rozhodla vyložit karty na stůl.

„Slyšela jsem, že jsou v Arkádii lékaři zařízení na přestavbu osobnosti.“

„Dědek Čuchák je toho hmatatelný důkaz,“ podotkl jsem. Su si přece musela pamatovat na Dědka připomínajícího Frankensteinovo monstrum, kyborga, který se dorozumíval pouze vysílačkou a nedovedl říct více než nějaké to „hu“.

„Tys nikdy nepomyslel na to, že by sis dal změnit kostru?“

„Proč bych to dělal, proboha?“

„Protože na tobě každý na první pohled vidí, že pocházíš ze Země. A na mně taky.“

„Co na tom?“

„Co? Před chvilkou jsi nám vyprávěl, jak ses porval na ulici. Málem ti přerazili nohu. Opravdu je ti to jedno?“

„Mě kopli do nohy a já jim rozbil nos v počtu jeden. Noha a nos, jsme si kvit.“

„Teď snad ano, ale za pár měsíců? Co se stane, až se lidi z Lagrangu vrhnou na Lunu? Copak nevíš, že prakticky všichni podporují Novou Hranici? A že přesídlení občanů pozemského původu na Zem patří do jejich programu?“

„Já se usmrkanců nebojím,“ zabručel jsem a natáhl ruku pro další pivo. Su mě ale měla přečteného.

„Máš zrovna takový strach jako já,“ řekla přísně. „Dědek taky. My všichni, co jsme zbyli, se bojíme.“

„Jenže, Su, jestli má někdo na Luně právo říkat si průkopník, jsme to sakra my!“

„Jdi,“ usmála se, „a řekni to na schůzi Nové Hranice. Ty nejsi průkopník, protože jsi se nenarodil ani na Kole, ani na Lagrangu, ani na Luně. Pocházíš odněkud z Evropy, nebo jak se to město jmenuje, a máš směšně vysokou postavu, která překáží, zabírá moc místa, spotřebuje spoustu kyslíku a vyměšuje hromadu odpadu denně.“

„Ty navrhuješ,“ řekl jsem pomalu a zřetelně, „abych šel k doktorovi a nechal se předělat na šutráckýho trpajzlíka, nechal si vyrobit mladistvou tvářičku a atletické tělíčko, a až bude doktor hotov, tak abych to tělíčko oblík do blankytný uniformy s iniciálama en há na rameni?“

„Ovšem,“ řekla Su a dívala se mi přitom do očí.

„Tak to tedy velký hovno,“ řekl jsem. Ani nevím jak, vzpomněl jsem si na drsný slovník havířů z Českopolské; snad to bylo tou nervozitou, která tu v místnosti vládla.

„Pro mne bys to udělal? Ze starého přátelství? Když tě o to moc poprosím?“

„Su, měj rozum! Nebude to nic platné! V policejních záznamech zůstanou genetické kódy, a jestli naháči převezmou v Arkádii moc, padnou jim do ruky i záznamy, a oni ten hon na čarodějnice rozjedou důkladně, to si dovedu představit.“

„Co máme dělat?“ zašeptala a měla slzy na krajíčku. „To je přece věc magistrátu! Přestaňte si hrát na poslední generaci, přestaňte pořádat večírky, přestaňte chlastat a fetovat a zatočte s křiklounama z Nový Hranice, dokud jich je tu jenom málo a nemají žádnou moc! A potom zcela prostě zakažte přistěhovalectví, nikoho z Lagrangu do Arkádie nepusťte a bude pokoj. Ať si en há postaví vlastní habitaty a hlavně ať už hodně rychle vybudujou tu galaktickou flotilu a odstěhujou se hodně daleko. To bych si přál nejvíc.“

„Kdybys ty byl starosta…,“ řekla Su, ale odmlčela se.

„Nejsem. Najdeš mě v boudě v portu. Zejtra to bude od dvou do deseti, pozejtří mám šestnáctku. Je to tak, Su. Já nikdy netáh s nějakou partou za jeden provaz.“

„To byla tvoje životní chyba.“

„Chyba? Snad štěstí, myslím si já,“ řekl jsem.

Vstala a já ji vyprovodil před dům. Už tam na ni čekalo cosi, čemu se říkalo auto. Rozloučili jsme se, ona plačky, já rozpačitě. Pak jsem se vrátil nahoru za Dědkem a řekl jsem mu všechno do detailu. Čekal jsem, že mi bude vyčítat, proč jsem mu to neřekl už dávno.

Dlouho mlčel a pak podotkl: „Hu!“

V životě platí zásada Velikého Jinak.

Optimisté věří, že všechno dopadne dobře, a pesimisté, pevní ve své víře v neblahé vyústění všech dějů, se jim smějí. Asi jsem realista, protože věřím, že všechno dopadne jinak, než si člověk představuje, ať už lépe nebo hůře.

Uvedu dva příklady, Dědka Čucháka a Lagrang Jedničku. Nejdříve ovšem Dědka, protože toho jsem měl skoro sto let v kuchyni, kdežto Lagrang visel v uctivé výšce nad povrchem Luny.

Bezmála půl století jsem v sobě nosil tajemství Dědkovy minulosti. Dlouhá léta jsem věděl o jeho totožnosti s vykonavatelem nelegálních poprav na Českopolské. Často jsem si říkal, že bych si to tajemství neměl nechávat pro sebe (často… no, asi tak jednou za pět let, při periodicky se navracejících záchvatech svatosti, kdy jsem přestával pít a běhat za ženskými a věnoval se jógovému cvičení, meditaci a autogennímu tréninku přesně v tom stylu, v jakém se tyhle nesmysly praktikují na Zemi), ale nakonec vždycky zvítězil praktický rozum nad moralitou.

Bude Dědek šťastnější?

Dokáže se vyrovnat s vědomím, že zabil spoustu (sám nevím kolik) lidí? Třeba se z toho pomátne na rozumu, nebo si dokonce sáhne na život. Je to přece jenom citlivý člověk.

Nu, a když jsem musel s pravdou ven, Dědek zareagoval úplně jinak, než jsem čekal.

„Hrome,“ pravil, „to tedy mám nárok na penzi!“

Já jako bývalý havíř jsem skutečně dostával jakési přilepšení, zatímco Dědek, muž bez minulosti, neměl nárok na víc než na sociální podporu. Dědku jeden, já ti prozradím tajemství tvého života a ty na mě s penzí! Kybernet v jeho makovici ale pracoval dál.

„Tak on se do mne trefil nějaký můj bývalý klient,“ podotkl po delším usilovném přemýšlení. Trvalo asi tři dny.

„Tvoji bývalí klienti,“ odpověděl jsem mu, „sní svůj věčný spánek na Poli rozptylu.“

„Ty jsi taky můj bývalý klient,“ namítl Dědek Čuchák. „Moc života v tobě sice nezbývá, ale na Pole rozptylu máš ještě daleko.“