„Vy jste tedy byl doma… Předpokládám, že vás vzbudil otřes. Jistě jste se lekl, ale pak vás zlákala postel, znovu jste usnul, ale časně ráno jste si řekl, že se raději půjdete podívat, co se vlastně stalo.“

Po očku se podíval na skrytou obrazovku oráklu. V hlavě mi zabrnkal varovný signál. Velmi nejistě jsem pokračoval v rozvíjení báchorky.

„To ne, spát jsem nešel. Dlouho mi trvalo, než jsem našel tlakový oděv. Regulační ventil byl rozbitý, musel jsem ho opravit… Měl jsem prázdné láhve…“

„Zajímavé,“ podotkl Mantella III. Opřel se o židli a ruce založil na prsou. „Zajímavé. Rádi bychom vám věřili. Jenže nemůžeme. Tři svědkové vás totiž viděli na ulici v jednu čtyřicet! A navíc od tří hodin od rána před vaším domem stojí hlídka úderníků Nové Hranice. Od počátku jste byl na seznamu podezřelých, pane Nedomý… Původem ze Země… bezpočtukrát trestaný za podvody nejrůznějšího druhu… zůstal na Luně bez zřejmého důvodu… My ho tušíme, ten důvod. Jste jeden z vůdčích činitelů páté kolony! Jste podvratný živel! Tohle spiknutí je jako pavouči síť a vy sedíte zatraceně blízko středu té sítě, pokud nejste Pavouk sám! My se vám podíváme na zoubek, my vás protřepeme, my vás obrátíme naruby, Nedomý. Vy ještě rád zazpíváte. Vy nás do pavoučího hnízda zavedete a budete nám líbat ruce za to, že jsme vás na tu vycházku pustili. Odvést! A nakládačku! A pořádnou, dokud neuvidí andělské kůry, a potom znovu. Nedomý, my vás teď držíme, a už vás nepustíme.“

A začal kolotoč, který trval šest týdnů. Přišel jsem o zuby a jedno oko, kůže mi visela na žebrech a na první pohled by nikdo nepoznal, jestli jsem černoch, nebo běloch, a snad by i zapochyboval o mé příslušnosti k lidskému rodu. Úderníci Nové Hranice to s cestou ke Středu Galaxie do Náruče Vesmírné Matky mysleli hodně vážně, když si dali se mnou (a nejen se mnou) tolik práce!

A jak dopadla Su?

Tu jsem zradil ještě ten první den, už při druhém výslechu.

Ano, udal jsem chudinku Su.

V mřížce větráku se zabělal růžek piktoru.

Ležel jsem na zádech, ruce rozpažené, a vstřebával jsem do rozbitých zad léčivý chlad podlahy. Snažil jsem se zaostřit oko na zaprášený luminor zapuštěný do stropu. Nešlo to. Světelný ovál uhýbal, kýval se ze strany na stranu a dělaly se kolem něho duhové elipsy.

Piktor se v mřížce jemňoučce chvěl, jako by mě chtěl zlákat: vstaň, natáhni ruku, když se postavíš na špičky, dosáhneš na mne, chvilku kruté bolesti vydržíš, přežil jsi horší věci.

Všiml jsem si ho až po hodné chvíli. Tedy, všiml: cosi cizího vniklo do okruhu mého vnímání. Když jsem pozoroval luminor, nějaký bělavý trojúhelníček se třepotal v temném pohraničí mého zorného pole. Jakmile jsem ale pohnul okem, luminor se snad o něco více rozzářil a já neviděl už nic jiného než duhové elipsy.

Vězeň má dost času. Je to snad to jediné, co mu nechají, — čas. Domnívají se, že s nimi spolupracuje, že funguje jako duši leptající louh. Snad je to i pravda v případě nováčků. Já jsem měl po čtyřech týdnech věznění a výslechů duši už tak rozleptanou, že pro nějaký louh už z ní mnoho nezbylo. A tak tedy čas pracoval fakticky pro mne: léčil mé rány klidně a nevtíravě jako chlad podlahy.

Mohlo to trvat snad hodinu nebo dvě, než můj zrak vzal na vědomí neklidný trojúhelníček, roztetelený v zubech silikitové mřížky. V samo-vazbě je každá změna větší událost, než kdyby do Arkádie přijel na pohostinské vystoupení baletní soubor Velkého divadla. Změna, toť pojem relativní, proměnlivý. Člověk svobodný chápe přechod ze stavu klidu do stavu bolesti jako převelice prudkou změnu — ne tak já nebo moji spoluvězni. Po týdnech věznění už mi bylo celkem jedno, jestli mě tlučou nebo ne, protože bolest se stala trvalým stavem mé existence. Ale růžek piktoru ve větráku? To bylo něco.

Teď už nechápu, jak jsem si mohl tak rychle uvědomit, že ve větráku vězí piktor. Nepřicházel jsem s piktory tak často do styku, aby mi byly důvěrně známé, od té doby, kdy jsem se přestal zabývat orákly. Dříve, za starých časů, patřily piktory k mému dennímu životu. A ještě dříve, přátelé… Já znal dokonce ještě papír a jako kluk jsem čítal opravdové papírové knihy.

Alarmující zvonek mi zařinčel v mysli. Změna v cele se neodehrává jen tak. Vždycky jde o změnu ve vztahu k vězni. Pootevřou se dveře a něčí bota vsune dovnitř misku s potravou. Změna. V tichu se ozvou lidská slova „žer, dobytku“. Změna. Služba (vězeň se zakukleným obličejem, jen horečnaté oči se mu blýskají v masce) přijde s kyblíkem na potřebu. Změna. Růžek piktoru ve větráku. Změna.

Co mám dělat? Jak mám reagovat? Jistě mě pozorují. Nevím, kde mají své oči, jsou ve zdech, ve stropě nebo dokonce i pod mými zády. Vidí mne, poslouchají můj dech, očichávají mne (tuhle činnost jim nezávidím). Jsou všude. Každá změna nastane, protože oni to chtějí. Musím se zachovat podle jejich vůle. Chtějí, abych žral. Žeru. Chtějí, abych vyměšoval. Vy-měšuju, třebaže není co, a každý stah břišních svalů mi působí bolest. Přesto ale sedím na kbelíku a poslouchám, jak na hladinu odkapává moje krev.

Kdybych to neudělal, zlobili by se.

Že by mne bili? To také, ale toho se nebojím.

Zlobili by se a to já nechci, to já nesmím připustit. Žiju tak, aby se nezlobili. Všechno udělám, jen aby se nezlobili.

Nezlobte se, prosím.

Trojúhelníček na mne mává z mřížky větráku.

Co chcete, abych udělal?

Snad bych měl zůstat ležet. Nemusím přece ten trojúhelníček vidět. Vy přece nechcete, abych viděl. Jedno oko jste mi vyrazili pažbou a druhé poranili, že sotva vidím. Chápu to. Můj ostrý zrak vás zlobil, a proto jste mne ho zbavili. Správně jste udělali, protože už vás nezlobím svým svinským čuměním.

Jenže já ten trojúhelníček vidím!

Měl bych zavolat stráž. Nebude se na mne zlobit? Řeknu, že tam nahoře je trojúhelníček. Ti se budou zlobit! Co je jim do mého trojúhelníčku? Proč je obtěžuju?

Propadal jsem zmatku.

Otočil jsem se na břicho.

Teď to bylo ještě horší. Trojúhelníček jsem už sice neviděl, zato se on díval na mne. Cítil jsem ho v zádech. Jeho špička mne bodala do zátylku. Provrtávala se lebkou jako důlní kombajn, zahryzla se do mozku a postupovala se sveřepou cílevědomostí. Za chvilku si vykutá v mé lebce tunel, vykoukne z čela a zavěsí se mi před oko, abych ji viděl.

Proč, proč je tady ten trojúhelníček?

Je vysoko. Asi na něj nedosáhnu, ledaže bych si stoupl na špičky, ale ty mám rozbité pažbou. Bolelo by mě to, ale je, všechny ty, kteří se na mne dívají, moje bolest baví. Když jim neposkytnu zábavu, budou se zlobit.

Poskytl jsem jim zábavu.

Bolest to byla tak hrozná, že jsem se pomočil. Potěšilo mě to. Moji páni mají radost, když se pomočím bolestí nebo strachem. Dělám všechno proto; aby měli radost.

Dosáhl jsem na trojúhelníček, sevřel ho mezi palcem a ukazovákem. Chyběla mi síla, abych ho stiskl pořádně, ale naštěstí jsem měl stržené nehty a konečky prstů mi trochu hnisaly, takže piktor se na ně přilípl. Stačil jsem ho však trochu poposunout. Síly mě opustily a já klesl na podlahu. V mřížce větráku to šustlo, piktor vylétl ven a pomalu, pomaličku se snášel dolů, až přistál těsně vedle mé tváře.

Viděl jsem ten obrázek.

Byl velice hezky vyveden v barvách a samozřejmě v tri-di. Znázorňoval mne, připoutaného ke křeslu a uškrceného strunou. Páni se rádi bavili tím, že nás škrtili strunou, nás, svinské blaťáky. Mne taky několikrát škrtili strunou, ale nikdy mě neuškrtili. Zato mi vždycky vysvětlili, že příště to bude jiné. Příště drát dotáhnou až do konce. Když je budu zlobit. Nechci je zlobit, ne proto, že se bojím uškrcení, ale proto, že se bojím je zlobit.

Hezký obrázek. Líbí se mi, protože mým pánům se určitě taky líbí.

Kolem dokola je ozdobený ornamentem. Když jsem byl malý kluk, máma měla v pokoji na stole bílou dečku s krajkou na okraji. Na dečce byl vyšitý obrázek Karkulky a vlka. Tohle je taky taková dečka. Uprostřed jsem já s drátem vříznutým do krku a kolem dokola je krajka. Chápu to.