„Vážená soudružko,“ řekl jsem. „Aby bylo jasno: nejsem ani feťák, ani funďák, nemíním spasit svět a nechám na jinejch, aby vynalezli žárovku. Chci vydělat prachy, aby kamarádi viděli, že nejsem žádný máslo, že dovedu makat a že taky umím vydělaný peníze pěkně roztočit. Proto chci na Měsíc, frštendo? S paragrafem šest nebudu mít nejmenší potíže, to vás můžu ujistit.“

Takhle pošetile jsem mluvil a i po těch strašných letech je mi trochu stydno, když si na to vzpomenu. Samozřejmě, byla to setsakra jiná doba, tenkrát a dnes.

„A to, že pékáel sází funďáky do basy, to jenom schvaluju. Kdyby bylo po mým, zavřel bych je všechny. Je jich, bohužel, moc.“

Nebyl to tak moc náš problém. U nás v novosocialistickejch státech se fundamentalisti nikdy neprosadili. Někdo chodil do kostela a někdo ne, ale ten, co tam chodil, si nemyslel, že musí podříznout souseda za to, že se nemodlí.

Já jsem ještě na střední škole hodně cestoval a byl jsem i ve Východoamerický konfederaci a odtud jsme jeli do Svobodného císařství Texas a byli jsme i dole na jihu podívat se do těch míst, kde je na starých mapách zaznamenána šíje mezi Severní a Jižní Amerikou: cestoval jsem a vždycky mě udivovala podivná divokost lidí, které jsem potkával. Každý křičel: Já! Já! a myslel, že se kolem něho točí svět, a byl ochoten poprat se s každým, kdo byl trochu jinej než on. V Evropě jsem se s ničím takovým nesetkal, a navštívil jsem Bretaňskou socialistickou republiku, Bavorské království a samozřejmě Zelený pruh, od Gdaňska až po Dubrovník. Lidi byli — a dodnes jsou — k sobě vlídnější a ohleduplnější, asi proto, že mají v krvi nechuť vůči všem těm válkám, co v Evropě byly, a že se jich do pětačtyřicátého roku předminulého století semlelo nepočítané. Proto se asi ten fundamentalismus ujal hlavně mimo Evropu, v době, kdy jsem v té malé kanceláři v železné ulici vyjednával se starou zelenovlasou paní o pracovní smlouvě. Dnes už je to všechno zapomenutá záležitost, ale když já byl kluk, tak se první atomové bomby dostaly do rukou fanatikům z náboženských sekt, polohorká polostudená válka Rusáků a Američanů o lhostejnou Evropu skončila pro nedostatek zájmu a to teprve začalo být na světě dusno.

Tak tohle jsem asi měl na mysli, když jsem zelenovlásce říkal, že bych všechny funďáky pozavíral.

Asi ji to uspokojilo, ani se nepodivila, že jsem užil slůvka pékáel pro Průmyslový komplex Luna, a řekla mi, abych si všechno dobře rozmyslel a přišel za týden podepsat pracovní smlouvu.

„Podepíšu ji třeba hned,“ nabídl jsem, ale zavrtěla hlavou.

„Podle předpisu musíte mít týden na rozmyšlenou. To je pro vaše dobro, soudruh Nedomý. Nemuseli bychom to dělat. Žádné právní ustanovení nás k tomu nenutí.“

„Vy jste holt lidumilná organizace.“

Poprvé se usmála. „Tak to ne,“ řekla. „To opravdu ne. Však to poznáte, jestli se na Měsíc dostanete.“

Za týden jsem smlouvu podepsal. Máma, když se to dozvěděla, mohla prolítnout stropem a oba fotříni se pohádali, protože jeden byl strašně pro a druhej strašně proti. Malá ségra Alenka to přijala klidně a jenom se mě zeptala, co jí z Měsíce přivezu.

„Přivezu ti kráter,“ řekl jsem.

„Dobře,“ vzala to vážně. „Ale chci takhle malinkej.“ A ukázala prstíčkama kroužek asi tak o průměru tří centimetrů.

Nastal trénink, pěkně tuhý, a školení a musel jsem se opravdu naučit číst a paragraf šest nám omílali o hubu pětkrát denně po celých šest týdnů, co výcvik trval. Ne aby vás napadlo dělat nějaké fígle, házet se marod, porvat se s kamarádem a zůstat v base — pět set šedesát dní a pak od vás Českopolská dává ruce pryč, zpáteční tiket propadá a nazdar, je z vás občan pékáel, pozemské doruble vám vymění na Lunární kredity Ústřední banka v Arkádii. Za ně si můžete koupit karbanátek v sušině, vatu do uší a pět minut telefonního spojení s tetou Amálkou v Kardašově Rečici.

Náležitě vycvičeni a také vyděšeni strašidlem zvaným paragraf šest odletěli jsme všichni na Lunu, tenkrát ještě ne přes Lagrang, ale přes nějakou všivou stanici, která — pokud se pamatuju — byla v soukromém držení nějaké holandské společnosti. Nebo honolulské? Já už si ten místopis pletu. Osmnáct měsíců uteklo jako voda a najednou se všechno zvrtlo a já seděl v díře se dvěma chlapy a věřte, že bych se obtížně rozhodoval, který z nich mi jde víc na nervy.

„Má šalláh,“ opakoval polský mohamedán vážně. „A s pomocí Alláhovou se dostaneme odsud pryč.“ Rozhlížel jsem se kolem sebe.

„Vypadá to tady jako ve skladu zdravotnických potřeb,“ podotkl jsem.

Jerzy přikývl. „Velmi správně. Stejnokroje příslušníků záchranné služby. Nosítka — a hlavně — tísňová vysílačka. Ta přivolá z jedničky záchranku.“

„Záchranku může přivolat jenom personál zdravotní služby,“ ozval se Bejček.

„Ano,“ přikývl Jerzy, „ale také policista. K útěku je třeba tří lidí: dva nesou nosítka a třetí na nich leží. A jeden z těch tří musí být policista.“

„Na nosítkách budu ležet já,“ pravil Bejček, ohmatávaje si hlavu. „Mám frakturu lebeční kosti.“

„To nepůjde,“ namítl Jerzy. „Alláh si nepřeje, aby muslim nesl na nosítkách nevěřícího psa.“

„Kromě toho bys na těch nosítkách vypadal směšně. Ani bysme je pod tebou nenašli,“ přisadil jsem si. „Ale bacha. Chci mít jasno, protože tu padlo pár ošklivých slov. Jedem v tom všichni tři, bez podrazů.“

Díval jsem se přitom na Bejčka. Po úderu do lebky značně zkrotnul a kupodivu možná i přišel k rozumu.

„Jo,“ pravil, ale nadšení bylo v tom prohlášení obsaženo v nezvažitelném množství. Proto jsem považoval za potřebné přitlačit na pilu.

„Jak jsem řekl, kdybys nás chtěl shodit, polepíme ti to s Jerzym tak důkladně, že kvůli těm flastrům ti bude každý sako malý.“

„Tohle je snad jasné,“ řekl Jerzy. „Teď si oblékněte stejnokroje.“

„Jestlipak jsi vybral dost velké číslo pro kolegu?“ zapochyboval jsem a hned se ukázalo, jak opodstatněné moje pochybnosti byly.

Bejček ze sebe stáhnul policejní stejnokroj. Sykal přitom a supěl, protože pád ho zřejmě pošramotil asi tak jako mne jeho pěsti. Námaha byla ale korunována úspěchem a brzy tu stál, pitvorně pokroucený ve stísněném prostoru, v tričku a ne zcela aseptických trenýrkách.

„Zkus si tuhle kazajku,“ podal jsem mu bílé sáčko „vypadá, že je větší.“ Nejsem ani dnes houžvička a tenkrát jsem byl skoro vazba, ale byl bych přísahal, že mi to kvádro padne a že v něm budu dokonce trochu kloktat. Strážmistr s dosti značnou námahou vecpal paži do rukávu, ale když chtěl zabydlit i druhý rukáv, začal se točit do kolečka jako pes, který si honí vlastní oháňku.

„Chlapi, ale vážně, já tohle neoblíknu.“

„Trpělivost pomáhá velbloudovi přežít,“ pravil Jerzy Zasada. „Pokus se znovu.“

„Počkej, já ti pomůžu,“ nabídl jsem se, ale brzy jsem poznal, jak marné jsou všechny snahy. „Nedá se nic dělat, Jerzy. Musíme si obrátit role. Na nosítka se položí tenhle hroch a z tebe se stane saniterák.“

„Alláh si nepřeje, abych…“

„Tohle je vážná věc, Jerzy.“

„Já to ale myslím vážně,“ a podíval se na mě tak vážně, že já vážně pochopil, jak vážně to myslí.

Bejček ze sebe vztekle rval rukáv bílé kazajky.

„Tak on ten celej slavnej útěk ztroskotá nakonec na tom, že jeden cholera pitomá vybral v magacínu sako pro trpajzlíky!“

„Ne pro trpajzlíky,“ řekl jsem, „ale pro normální lidi. Poslouchej, Jerzy, nemůžeš na to svoje mohamedánství na chvilku zapomenout?“

„Lituju, ale nejde to. Nehodlám strávit v džahannam ani hodinu déle, než je nutno.“

„Přijdeš tam tak jako tak,“ rozpomínal jsem se na svoje informace o článcích mohamedánské víry. „Sem tam nějaká ta hodinka tě nevytrhne.“

„Hodinka? Tisíc let navíc! To se raději vrátím do basy.“

„A podle paragrafu šest zkejsneš na Měsíci.“

„Má šalláh,“ odvětil Jerzy. „Tak se stane, je-li to vůle Alláhova.“

„A co kdyby,“ trápil jsem mozkovou kůru, „co kdyby Bejček přestoupil na tvoji víru? To by ti nebylo proti mysli, že by si muslim Bejček lehnul na nosítka?“