Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit; jak by k tomu přišel, ne? Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví; musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat. A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí; mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhví odkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce – to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne? A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek! Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout. Ať tedy platí daně jako my, chce-li provozovat pekařství! Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek? Zadarmo to máte dávat jako on – a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl. – Už jsme museli snížit cenu pečiva; na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy; ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava. Prý na jiném místě nasytil čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí sedmi chleby a několika rybičkami, ale tam sebrali jenom čtyři koše drobtů; taky mu už asi ten jeho podnik tak dobře nejde, ale nás pekaře zničí nadobro. A já vám tadyhle říkám, že to dělá jenom z nepřátelství k nám pekařům. Obchodníci s rybami sic taky křičí, ale to víte, ti nevědí, co za své ryby chtít; to dávno není tak poctivá živnost jako pekařský stav.

Koukejte se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu ani děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám. Mně tady nejde o můj prospěch; namouduši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně to je líto, ale to mu nedaruju. To nejde.

Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování; ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!

Lidové noviny 28. 3. 1937

Ananiáš

Ptáte se, Benchanane, je-li vinen. To máte tak: já jsem ho neodsoudil na smrt, poslal jsem ho jenom ke Kaifášovi. Ať vám řekne Kaifáš, jakou vinu na něm našel. Já osobně s tím nemám co dělat.

Jsem starý praktik, Benchanane, a řeknu vám to docela otevřeně. Myslím, že jeho učení mělo tu a tam dobré jádro. Ten člověk měl mnoho pravdy, Benchanane, a myslel to poctivě; ale jeho taktika byla špatná. Takhle to nemohl nikdy vyhrát. Měl to raději napsat a vydat v knize. Lidé by tu knihu četli a řekli by, to je slabá kniha, není v ní nic nového a kdesi cosi, jak už se tak o knihách mluví. Ale po čase by to nebo ono začali psát jiní a po nich zase jiní, nu, a aspoň něco by se ujalo. Ne všecko, ne celé učení, ale to přece rozumný člověk ani nežádá. Stačí, když prosadí aspoň jednu nebo dvě své myšlenky. Tak se to dělá, milý Benchanane, a jinak to nejde, chceme-li napravovat svět. S tím se musí trpělivě a polehoučku. Říkám, musí být správná taktika; jakápak pravda, když ji neumíme prosadit?

To právě byla jeho chyba, že neměl tu trpělivost. Chtěl spasit svět jedna dvě, i proti jeho vůli. A to nejde, Benchanane. Neměl na to jít tak rovnou a překotně. Pravda se musí propašovat, musí se trousit po troškách, tu drobet, tady drobet, aby si lidé na ni zvykali. A ne najednou: rozdej všechno, co máš, a takové řeči. To je špatná taktika. A měl si dát víc pozor na to, co dělá. Například jak šel s řemenem na ty penězoměnce v chrámě – vždyť to jsou taky dobří Židé, člověče, a chtějí být z něčeho živi! Já vím, že směnárny nepatří do chrámu, ale byly tam odjakživa, tož jaképak krámy. Měl na ně podat stížnost k synedriu, a bylo to. Synedrium by jim možná nařídilo, aby postavili své stoly o kousek dál, a bylo by vše v pořádku. Vždycky záleží na tom, jak se co udělá. Člověk, který chce něco ve světě vykonat, nesmí nikdy ztratit hlavu a musí se ovládat, musí vždycky zachovati chladnou a střízlivou mysl. A ty jeho tábory lidu – to víte, Benchanane, to žádný úřad nevidí rád. Nebo že se tak nechal vítat, když přijel do Jeruzaléma; nemáte ponětí, co to nadělalo zlé krve. Měl přiklusat pěšky a pozdravit tady, pozdravit tam – tak se na to musí jít, chceme-li mít svůj vliv. Slyšel jsem dokonce, že se nechal hostit od římského celníka, ale tomu ani nevěřím, takovou nešikovnost by přece neudělal, to už máte takové zlomyslné klepy. A neměl dělat ty své zázraky; s tím musel narazit. Prosím vás, všem pomoci nemůže, a ti, kterým žádný zázrak neudělal, mají potom vztek. Nebo to s tou ženou cizoložnicí – to prý se opravdu stalo, Benchanane, a byla to hrozná chyba. Říkat lidem na soudě, že ani oni nejsou bez viny, – copak by potom mohla být na světě nějaká justice? Říkám vám, samé chyby. Měl jenom učit a neměl dělat skutky, neměl brát své učení tak strašně doslova, neměl to chtít honem uskutečňovat. Šel na to špatně, milý Benchanane; mezi námi řečeno, v mnoha věcech mohl mít pravdu, ale jeho taktika byla pochybená; inu, pak to nemohlo dopadnout jinak.

Nelamte si s tím hlavu, Benchanane; je to v pořádku. Byl to spravedlivý muž, ale chtěl-li spasit svět, měl na to jít opatrněji a taktičtěji. Cože, byl-li odsouzen právem? To je otázka! Vždyť vám říkám, že to fakticky musil prohrát!

Kaifáš

Posaďte se, milý Benchanane, jsem vám naprosto k službám. Tak vy byste chtěl vědět, byl-li podle mého mínění ten muž právem ukřižován. To je jednoduchá věc, drahý pane. Předně nám po tom nic není, my jsme ho neodsoudili na smrt, my jsme ho jenom vydali panu římskému prokurátorovi, že? Nač bychom my měli brát na sebe nějakou odpovědnost, ne? Byl-li odsouzen právem, je dobře; stala-li se na něm křivda, tak je to vina Římanů a my jim to jednou můžeme přičíst na vrub. Tak je to, milý Benchanane; na takovou věc se musíme dívat politicky. Já aspoň jako velekněz musím brát zřetel na to, jak se co má politicky hodnotit. Jen to uvažte, kamaráde: Římané nás zbavili osoby, která – jak bych to řekl? – která nám nebyla z určitých důvodů žádoucí; a přitom odpovědnost padá na ně – –

Cože? Říkáte, které jsou ty důvody? Benchanane, Benchanane, tak se mi zdá, že ta dnešní generace není vlastenecky dost uvědomělá. Copak nechápete, jak nám to škodí, když někdo útočí na naše uznávané autority, jako jsou farizeové a zákoníci? Co si o nás takhle budou myslet Římané? Vždyť to je podlamování národního sebevědomí! My naopak musíme z důvodů vlasteneckých podporovat jejich prestiži, chceme-li zabránit tomu, aby náš národ nepropadl cizím vlivům! Kdo bere Izraeli víru ve farizeje, pracuje do rukou Římanům. A my jsme to zaonačili tak, že ho vyřídili sami Římané; tomu se říká politika, Benchanane. A teď se najdou popletové, kteří se starají, byl-li popraven právem, nebo ne! Pamatujte si, mladý muži, zájem vlasti je nad každé právo. Já vím nejlíp, že naši farizeové mají své chyby; mezi námi, je to samý žvanil a taškář – ale my si přece nemůžeme dovolit, aby někdo podrýval jejich autoritu! Já vím, Benchanane, vy jste byl jeho žákem; líbilo se vám jeho učení, že máme milovat své bližní a nepřátele a takové ty řeči; ale řekněte sám, co to pomůže nám Židům?