Ano, moudrost je tesknota jakási. Rozum svůj může člověk cele vložit do svého díla, může jej uskutečnit svou prací. Avšak moudrost vždy zůstane nad každým dílem. Moudrý člověk je jako zahradník, který mrví záhon nebo přivazuje růže k tyčím a přitom myslí třeba na boha. Jeho dílo nikdy neobsáhne ani neztělesní jeho moudrost. Rozum je v činu, ale moudrost je v prožití.

Avšak moudří básníci a umělci dovedou i toto prožití vložit do svého díla; nepodávají svou moudrost ve skutcích, nýbrž přímo v prožití. To pak jest obzvláštní cena umění, a nic ve světě se jí nevyrovná.

Hleďte, odchýlil jsem se již docela od svého programu. Ale co mohu ještě říci? Je-li moudrost v prožití, a nikoli v myšlenkách, je zbytečno, abych předčítal svůj svitek.”

Lípa 1. 4. 1920

Aristotelovi ze Stagyru,

řediteli lycea v Athénách

Můj veliký a milovaný učiteli, drahý Aristotele!

Dlouho, velmi dlouho jsem vám nepsal; ale jak víte, byl jsem příliš zaměstnán věcmi válečnými, a když jsme táhli Hyrkánií, Drangianou a Gedrosií, když jsme dobývali Baktrie a postupovali za Indus, nebylo pokdy ani chuti sáhnout k peru. Nyní jsem už několik měsíců zpátky v Susách; ale zase bylo nad hlavu starostí s administrativou, s jmenováním úředníků a s likvidováním všelikých pletich a povstání, že jsem se dodnes nedostal k tomu, abych vám něco o sobě napsal. Pravda, víte zhruba z úředních zpráv, co se událo; ale jak má oddanost k vám, tak má důvěra ve váš vliv na vzdělané kruhy helénské mne ponoukají, abych vám opět jednou otevřel své srdce jako svému uctívanému učiteli a duchovnímu vůdci.

Vzpomínám si, jak jsem vám před lety (jak dávno mi to už připadá!) psal pošetilý a nadšený dopis nad hrobem Achilleovým; bylo to na prahu mé perské výpravy a já jsem tehdy přisahal, že mým vzorem pro život bude statečný Péleovec. Snil jsem jen o hrdinství a velikosti; měl jsem už za sebou vítězství nad Thrákií a myslel jsem, že táhnu v čele svých Makedonců a Helénů proti Dariovi jen proto, abychom se ozdobili vavřínem, hodni svých předků, jež opěval božský Homér. Mohu říci, že jsem svému ideálu nezůstal nic dlužen ani u Chaironeie, ani u Granika; ale dnes posuzuji hodně jinak politický význam svých tehdejších akcí. Střízlivá pravda je, že naše Makedonie, jakžtakž spojená s Řeckem, byla tehdy od severu stále ohrožována těmi barbary Thráky; mohli by nás napadnout v nevhodné chvíli, jíž by pak Řekové využili k tomu, aby zrušili své smlouvy a odtrhli se od Makedonie. Prostě bylo nutno pokořit Thrákii, aby Makedonie měla krytý bok v případě řecké zrady. Byla to holá politická nutnost, milý Aristotele; ale tomu váš žák tehdy ještě dost nerozuměl a oddával se snům o achillovských činech.

Dobytím Thrákie se naše situace změnila: ovládali jsme celé západní pobřeží Egejského moře až po Bospor; ale naši vládu nad Egejským mořem ohrožovala námořní moc perská; zejména stanuvše nad Helespontem a Bosporem, octli jsme se v povážlivé blízkosti mocenské sféry perské. Dříve nebo později musilo mezi námi a Persií dojít k boji o Egejské moře a volnou plavbu pontickými úžinami. Naštěstí jsem udeřil dříve, než se Darius mohl připravit. Myslel jsem, že jdu ve šlépějích Achilleových a budu pro řeckou slávu dobývat nového Ilia; ve skutečnosti, jak vidím dnes, šlo o naprostou nutnost odrazit Persii od Egejského moře; a já ji odrazil, drahý učiteli, tak důkladně, že jsem obsadil celou Bithynii, Frygii a Kapadocii, vyplenil Cilicii a zastavil se až v Tarsu. Malá Asie byla naše. Nejenom stará Egejská louže, ale celý severní břeh moře Středozemního čili, jak my říkáme, Egyptského byl v našem držení.

Řekl byste, můj milý Aristotele, že nyní bylo plně dosaženo hlavního politického a strategického cíle, totiž konečného vyřazení Persie z helénských vod. Avšak dobytím Malé Asie nastala nová situace: naše nové břehy by mohly být ohroženy od jihu, to jest od Fénicie nebo Egypta; odtud by Persie mohla dostávat posily a materiál k dalšímu válčení proti nám. Bylo tedy nevyhnutelno obsadit břehy tyrské a ovládnout Egypt; stali jsme se tím pány celého pomoří, ale zároveň s tím vyrostlo nové nebezpečí: že by se Darius, opřen o svou bohatou Mezopotámii, vrhl do Sýrie, a tím by odtrhl naši egyptskou državu od naší maloasijské základny. Musil jsem tedy zdrtit Daria stůj co stůj; podařilo se mi to u Gaugamel; jak víte, padly nám do klína Babylón i Susa, Persepolis i Pasargady. Tím jsme ovládli Perský záliv; abychom však tuto novou državu ochránili proti možným nájezdům ze severu, bylo nutno vypraviti se nahoru, proti Médům a Hyrkánům. Nyní naše území sahalo od Kaspického moře až po Perský záliv, ale zůstávalo otevřeno na východ; i táhl jsem se svými Makedonci do krajů Areie a Drangiany, zpustošil jsem Gedrosii a vybil Arachosii, načež jsem vítězně obsadil Baktrii; a abych toto vojenské vítězství zpečetil stálým svazkem, pojal jsem za choť baktrickou princeznu Roxanu. Byla to prostá politická nutnost; dobyl jsem pro své Makedonce a Řeky tolik východních zemí, že chtěj nechtěj jsem musel získat své barbarské východní poddané i svým vystupováním a nádherou, bez níž si ti ubozí pastevci nedovedou představit mocného panovníka. Pravda je, že to má stará makedonská garda těžce nesla; zdálo se jí snad, že se její velitel odcizuje svým válečným kamarádům. Bohužel musel jsem dát tehdy popravit svého starého Filotu i Kallisthena; také můj Parmenion přišel o život. Litoval jsem toho velmi; ale nebylo vyhnutí, neměla-li rebelie mých Makedonců ohrozit můj další krok. Chystal jsem totiž v té době vojenskou výpravu do Indie. Abyste věděl, Gedrosie a Arachosie jsou uzavřeny ve vysokých horách jako v hradbách; ale aby byly nedobytnou hradbou, potřebují předpolí, ze kterého lze podniknout výpad nebo ustoupit do hradeb. Tím strategickým předpolím je Indie až po řeku Indus. Bylo vojensky nutno obsadit toto území a s ním i předmostí na druhém břehu Indu; žádný odpovědný voják nebo politik by nejednal jinak; ale když jsme byli u řeky Hyfasis, počali se moji Makedonci zpěčovat, že už nepůjdou dál pro únavu, nemoce a touhu po vlasti. Musel jsem se vrátit; byla to hrozná cesta pro mé veterány, ale ještě horší pro mne; měl jsem v úmyslu dojít až po záliv Bengálský, abych získal na východě přirozené hranice pro svou Makedonii, a nyní jsem byl nucen načas upustit od tohoto úkolu.

Vrátil jsem se do Sus. Mohl jsem být spokojen, vydobyv pro své Makedonce a Helény takovou říši. Ale abych se už nemusel spoléhat jenom na své vyčerpané lidi, zařadil jsem do své armády třicet tisíc Peršanů; jsou to dobří vojáci a nutně jich potřebuji na ochranu východních hranic. A vidíte, moji staří vojáci jsou tím krajně roztrpčeni. Nedovedou pochopit ani to, že získav pro svůj národ orientální území stokrát tak veliké, jako je naše vlast, stávám se velkým králem Východu; že musím jmenovat své úředníky a rádce z orientálců a obklopit se orientálním dvorem; to všechno jsou samozřejmé politické nutnosti, jež plním v zájmu Veliké Makedonie. Okolnosti vyžadují ode mne dalších a dalších osobních obětí; nesu je bez reptání, neboť myslím na velikost a sílu své milované vlasti. Musím si nechat líbit barbarský přepych své moci a skvělosti; pojal jsem za ženy tři princezny východních království; a nyní, milý Aristotele, jsem se stal dokonce bohem.

Ano, drahý můj učiteli: dal jsem se vyhlásit za boha; moji dobří východní poddaní se mi klaní a přinášejí mi oběti. Je to politická nutnost, mám-li mít náležitou autoritu nad těmi horskými pastýři a honci velbloudů. Jak daleko jsou doby, kdy jste mne učil užívat rozumu a logiky! Avšak sám rozum káže přizpůsobit své prostředky lidskému nerozumu. Na první pohled se leckomu má dráha může zdát fantastická; ale když se teď na ni ohlížím v nočním klidu své božské pracovny, vidím, že jsem nikdy nepodnikal nic, co by nebylo nutně podmíněno mým krokem předchozím.