A ne tak hned ztratí nový dům svůj vlastní dech; tak jako nové šaty je cítit textilem a nové boty koželužnou, voní dům ještě dlouho staveništěm. Pane, to potrvá, než se v něm budou lidé cítit doma; teď ještě je dům obklopuje jako nějaké provizórium, nenarostl na ně jako ulita na hlemýždě, tady je přečnívá a tu je škrtí jako nové šaty. Musí do sebe nabrat něco málo zániku, aby se lidem přizpůsobil; mohlo by se říci, že několik let zraje. Stane se doopravdy a naplno domovem teprve tehdy, když přestane být novým domovem; pak už není jen dílem stavitele, ale i lidí, kteří v něm žijí. Od sklepů a prádelen až po čadící komíny je cítit člověčinou a teplem; a až jednou přijdou lidé s krumpáči, zavoní naposled trochu jako mlýnice, moukou, zralostí a zvláštní suchostí, jež připomíná vůni slámy a trouchnivějícího dřeva.

Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím tu na nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; a pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo je-li novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk.

Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost; a pokud se týče vlivu měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a baktérií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky. Ale o tyto vlivy mi nejde; jde mi o fakt, že zvedne-li obyvatel ulice oči od země, nevidí jiskřit hvězdy na nebi a nespatří tvář měsíce. Vyjde-li na práh svého domu, nepotká jako nejbližšího souseda Venuši nebo Jupitera. Není mu souzeno, aby řídil své kroky podle měsíce. Neví ani, je-li noc černá nebo bílá. Žije v bezhvězdné sluji jako macarát jeskynní, ale neuvědomuje si to. Macarát jeskynní si to také asi neuvědomuje.

Obyvatel ulic žije ve městě a někdy dokonce ve velmi velikém městě; ale nežije ve vesmíru, protože nežije pod hvězdami. Bydlí mezi miliónem lidí, ale nikoliv mezi miliónem hvězd. Jeho svět se končí za Vysočany nebo Bubenčí, místo aby se končil za Arkturem nebo za Mléčnou drahou; je to vskutku velmi maličký svět, neboť se neotvírá rovnou do nekonečna. Nezáleží tak na tom, studovat dráhy hvězd nebo rozeznat Altair od Albirea; důležitější je moci se kdykoliv přesvědčit, že jsou nad námi hvězdy a že existuje kosmos. Člověk z ulic musí jet aspoň do Zbraslavi, aby spatřil vesmír; ale člověk z periférie je rovnou ve vesmíru, jakmile se postaví na práh svého domu a zamíří nosem k nebi. Kdyby se lidé večer setkávali pod hvězdami místo pod lampou, mám za to, že by nemohli dobře mluvit o politice nebo o zatracených poměrech; pod hvězdami se lépe mluví o lásce, o zítřejším dnu a o jiných tichých a vážných věcech. Člověk se pod hvězdami může zbláznit nebo zamilovat, ale nemůže se rozčilovat. Skutečně existují tajemné astrální vlivy; hvězdy mají mocný vliv na člověka, který se na ně dívá; ale nemají jaksi vlivu na člověka, který pozoruje světelnou reklamu Lyonského závodu nebo čte v kavárně divadelní referáty. Člověk pod hvězdami je účasten na veliké slávě světa; je korunován hvězdami.

Ještě hlubší pak je působení měsíční. Nemyslím jenom na nadpřirozenou krásu měsíčních nocí, ani na osmanský půlměsíc, ani na stříbrné zámky na měsíci; mám na mysli měsíční oběhy a čtvrti. Člověk, který žije v ulicích, se řídí podle kalendáře; ví, že je prvního nebo patnáctého nebo sedmadvacátého, čímž je vyčerpáno vše, co mu připomíná koloběh času. Jeho čas není slavně a světle napsán v měsíčních čtvrtích. Jeho život není rozdělen na nebeské oběhy a neskládá se ze světlých a tmavých dob. Když bere na prvního svou gáži, není to tak věčný návrat času, jako když je zase úplněk. Doba, jež uplyne mezi dvěma úplňky, je hlubší a vážnější než doba, která uplyne mezi prvním a posledním. Čas městského člověka je pouhé datum; je to jen číslo, a nikoliv nebeský úkaz; neplyne z věčnosti, jež je časem vesmíru. Člověk, jenž vidí tvář měsíce, nežije už jen podle tikajících hodin na stěně, nýbrž podle mlčelivých hodin planetárních; následkem toho měří život, abych tak řekl, na velmi dlouhé lokte.

Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál: až k měsíci a do sousedství hvězd.

Pravda, ono se to bez konce mění: někdy se to leskne v dešti a jindy to zrovna řičí sluncem; někdy je na tom jinovatka, podruhé mlha a jindy sníh, a někdy jsou nad tím tak divná a krásná oblaka, že je to až neuvěřitelné; ale celkem jsou to stále tytéž střechy a komíny (někdy s kominíkem) a táž okna, tytéž služky (občas se měnící) vyprašující z oken utěrky, táž zápraží a táž děcka sousedů – zkrátka, jak už vyhlídka z oken bývá. Však u vás to je také tak.

A vedle této každodenní vyhlídky je také vyhlídka, řekl bych, sluchová. Denně se vám hrnou do oken tytéž zvuky; ani je už málem nevnímáte, protože je znáte, ba něco by vám chybělo a počali byste usilovně naslouchat, kdyby jednoho dne ve svou dobu nepřišly. Proto jsou neděle a svátky jaksi tísnivé, protože o nich ta denní zvuková kulisa je jiná, ztlumená a jakoby prořídlá; zkrátka svět není v ty dny tak plný a tak skutečný. Jakpak bych vás neznal, zvuky městského okraje! Znám vás tak, že už o vás ani nevím. Bouchejte si, tesaři roubící krov nového bloku domů, mně to nevadí; rachoťte, vozy s uhlím, ryčte a řvěte, těžké motory drandící do kopečka, a ty, letadlo, rozsypávej shůry své burácení – mne to nehne. Jaký nový a nebývalý zvuk by musel přijít, aby mne vyvábil k oknu? Ano, takhle křídlovka a basa venkovské muziky: to bych vyskočil a šel se podívat na strejce dujícího do horny. Nebo zvonce krav, zvonky jalůvek a cinkavé zvonečky telátek, ty pěkné, křaplavé, horlivé tercie .a kvinty horských pastvin. Nebo písnička sedmihláska. To bych tedy vyskočil od své práce a vrhnul se do okna vyhlížet, kde – kde –

Vtom zaduněla rána. Je deset hodin dvacet. Nu, co záleží na nějaké ráně? To asi cvičí vojáci dole na cvičišti; snad je to raketa nebo rozbuška či jak se tomu říká; avšak až vojáci docvičí, potáhnou domů a budou zpívat: “... však ty budeš, moje milá, však ty budeš litovat.” – Nebo ne, to spíš bouchly trámy a prkna na té novostavbě; snad už bourají lešení či co. Nějaká rána: už dávno zapadla do toho denního, milého lomozu na okraji města. Hu, hu, to je mocné supění posunující lokomotivy; slyš kovový třesk nárazníků. A tohle náklaďák přehazuje rychlost, aby s řevem vyjel kopeček. Hyjé, hyjé, mohou se ukřičet vozkové – holomci, proč tolik nakládáte? A tohle znám, to pištění: to jdou děti ze školy. Štěkot psiska. Řinčení parního válce. Zvonivé úhozy skládaných cihel. Člověk nemusí ani zvednout hlavu od své práce: je mu v tom povyku jako v prostoru – tím líp, že je tak rozlehlý a tak živý.

V deset hodin dvacet roztrhl výbuch plynu činžák o několik bloků dál. Byla to důkladná šupa, ale nežlis ji mohl ocenit, zapadla do té živé, bušící, lomozící polyfonie na okraji města, jako by do ní patřila, jako by v nějakých velikých partesech bylo už předem napsáno: Bum. Jeden úder bubnu, aby tvrdil muziku.

Nevím, je-li to úkaz atmosférický nebo akustický nebo jaký jiný; ale už to tak je, že (ačkoliv jakživ nevím, který je den a kolikátého je, a zjišťuji to denně podle hlavičky novin) v neděli ráno, sotva se probudím, cítím jakýsi zvláštní tlak, omrzelost života, nechuť vstávat, celkovou chabost vůle a naprostý nedostatek entuziasmu pro jakýkoliv úkol nebo druh práce; také by se tomu mohlo říkat nuda, chandra, spleen čili votrava. Obyčejně se trápím zkoumáním této náhlé deprese tak dlouho, až si nakonec řeknu: Aha, ona je asi neděle. A vskutku je neděle.