“A jaká je druhá třída?”

“Žíněné vousy, nůše na zádech a bílý plášť lemovaný králíkem. Anděl s vkusnými papírovými křídly, čert běžné kvality. Taxa padesát korun. Třetí třída: vousy z vaty a mitra, jinak v civilu. Anděl má dlouhou košili přes zimník a čert má jen začerněný obličej, řetěz a metlu. Stojí dvacet korun. Mikuláš bez průvodu, lidové provedení, deset korun. Máme také punčochy na mikulášskou nadílku, po třech korunách. Dáváme i dárky za okno, cena podle výšky patra...”

To bych se divil, kdyby tenhle podnik nešel; přitom by zaměstnal větší počet herců penzistů, invalidů, mravných dívek a chudých čertů, podporoval by výchovu dětiček a vůbec zvýšil poezii života. A když už by tady takový podnik byl, mohl by provozovat celou řadu užitečných věcí:

Mohl by na objednávku dodávat do domu Ježíška v podobě nebeského dítěte nebo bradatého otce Noëla.

Mohl by na Silvestra dodávat do veřejných místností Starý rok v podobě kulhavého dědka stiženého rýmou.

Na objednávku by posílal kominíka nebo hezkou holku k domu, odkud má vykročit člověk jdoucí maturovat nebo žádat o místo, aby měl štěstí.

Půjčoval by babky s nůšemi, které by jednou měsíčně zazvonily u dveří a huhlaly, že jdou kupovat neposlušné děti.

Dále zchátralá individua, která by sloužila za výstrahu dorůstající mládeži.

Propůjčil by své zkušenosti i svůj personál pro různé rodinné oslavy, jubilea a projevy sympatií.

Kdyby se věc zavedla ve větším měřítku, mohl by i uspořádat veřejné demonstrace, spontánní projevy na schůzích a nádražích, ovace a zastaveníčka, mohl by aranžovat slavnosti a průvody, dodávat reprezentativní zjevy pro deputace, půjčovat při vhodných příležitostech nejstarší pamětníky, babičky nad hrobem, děti, dudáky, poškozence, příbuzné, sirotky pro tombolu, čtrnáctého hosta k tabuli, shon lidu, cizince a tanečníky, mohl by obstarat veřejné mínění, hlas lidu, hlasy tisku a vůbec cokoliv byste chtěli, a to vše prostě na telefonickou objednávku, levně, přesně a v největším výběru.

Když jsou ústavy na obstarávání pohřbů, proč by nemohl být ústav pro obstarávání různých funkcí života?

Já vím, že by mělo ležet na dva decimetry sněhu; já vím, že je to dobré polím a zdravé pro nás lidi a jedna radost pro ty oči; ale nic platno, černá zima městu sluší. Sníh je nějak příliš venkovský, nějak starodávně maloměstský; náleží k němu babička v salupu, sáně s rolničkami, nízké střechy a zasněžený Nepomuk na můstku přes potok a koňské hromádky a vrabci a bílé pole s koroptvemi a zaječími ťapkami a klouzačka na návsi a mnoho jiných pěkných věcí, které teprve dělají ze sněhu ten pravý sníh. Avšak k autům se sníh jaksi nehodí. Ani k tramvajím. Ani k neónovým reklamám. Ve sněhu vypadá to všechno jaksi malicherně, ucouraně a – nu, nehodí se to. Naproti tomu černá zima městu svědčí; v takové černé, blátivé zimě se městu září nejkrásněji. Každá světelná reklama, každé planoucí okno, každá lucerna jiskří jako šperky z černého sametu; reflektory vozidel klouzají po lesklé dlažbě, světelné semafory kmitají, neónové linky a nápisy čmárají svá znamení jako ohnivý prst po černých stěnách tmy, – někdy to je najednou taková krása, že člověk vydechne Jezus nebo něco takového. Nechte být, lidský tvor i z té černé a zasmušilé zimy udělal něco jako zázrak. Třeba jednou i z jiných černých a mizerných věcí vyčaruje něco, co bude hlásat lidskou slávu. Jen neztrácet trpělivost se zimou a s lidmi.

Vlastně je ta zima příliš dlouhá; prosím vás, celé čtyři měsíce, to je co přežít. Ale když se na to podíváte pozorněji, není vlastně žádné opravdové zimy; je jen takové nenápadné a pomalé překlouznutí. Až do vánoc to vlastně není pravá zima; ještě dokvítá pod chvojí zkřehlé poupě růžové a na mezi se nedá zmrazit žlutá mochna; ještě se ve vzduchu drží podzimní tlení, ještě to páchne podzimním kouřem a zvlhlým lupením. A pak to najednou zmrtví, to už není podzim. A se samotným začátkem zimy se už vrací světlo. To se ví, ještě to není jaro, ale přece jen je to o kousek života víc. Člověku je hned nějak rozjařeněji a lehčeji. Koukejme, tak už zase bude světlo až do pěti; to už je, panečku, cítit přímo tělesně jako návrat života. Tak vida, říká se tomu zima; a on to vlastně už je obrat k lepšímu.

Ale pro nás, městský lid, se koloběh přírody nezastaví ani v zimě. Prosinec, to je doba azalek a bramboříků; jsou jimi zaplavena okna květinářů, je to jako rozkošnická růžová pěna, z níž tryskají rudé rakety poinsettií a plamínky cyklamín. V lednu nastupují hyacinty a tulipány, stojí v oknech pěkně rovné jako vojáčkové, pozor, my jsme první hlídka; to už se mobilizuje jaro. V únoru přijdou větvičky mimóz a čínské petrklíče. A v březnu, to už budou pruty kočiček. Nu, a pak už si utrhneme první modrou podléšku na kraji lesa. Krásný a spolehlivý je pořádek věcí.

Už jsme si na to celkem zvykli, že “hoj ten Štědrý večer, tajuplný svátek” je důkladně zmerkantilizován a znamená spíš důležitou položku hospodářskou než cokoliv jiného; ale někdy se člověk přece jenom podiví, když shledá, jak se starodávný Ježíšek zmodernizoval a nabyl obchodní podnikavosti. Například vás přece jenom zarazí, když potkáte na ulici celý vozový náklad jmelí, přivážený někde ze sázavských končin. Čarodějné jmelí, posvátná bylina pohanská, vypadá totiž jako nepodařené seno, když toho je celá fůra; spíš by člověk řekl, že to je stlaní pro nějaká boží hovádka než čaromocné a tajemné bejlí, jehož magickým posláním je přinášet štěstí a hojit veškeré neduhy, najmě pak nemoc padoucí. Snad se už v příštích letech (dá-li nám bůh zdraví) dočteme v hospodářské rubrice svých novin: “Stav na trhu jmelí uspokojivý; dovezeno šedesát vagónů. Nejčilejší poptávce se těší jmelí listnáčové, které znamená 84,50 Kč; jmelí jedlové 83,20, borové 82,70. Jmelí dubové (Loranthus quercinus) trvale bez zájmu, jelikož v zimě opadá. Slovenské jmelí 84,10, křivoklátské až 85,30 Kč.”

Na míň než na celé vagóny to už dnešní Ježíšek ani nedělá. Dvě maminky nesou domů plné náruče dárků. “A budou ty kočárky včas?” stará se jedna. “Budou,” ujišťuje druhá, “mně říkal ten prodavač, že jich zítra dostanou celý vagón.” Vagón dětských kočárků, to je představa skoro monumentální.

Další zpráva: “Olovo k čarování: měkké olovo 26,8, cizozemské 25,4, likvidační cena 25,7. Očekává se další vzestup cen, jelikož světová těžba olova nestačí krýt vánoční poptávku. Vojenské správy ve většině států se uvolily uvolnit polovinu svých zásob olova, aby si každý mohl něco na Štědrý večer ulít. V Německu byl povolen jen omezený příděl olova, 10 dkg na hlavu.”

Pořád hledám v novinách inzerát: “Nejvhodnější vánoční dárek je plynová maska.” Kupodivu, dosud jsem ten inzerát nenašel; asi je v té výrobní branži nedostatek podnikavosti.

Je podvečer; utrmácený obchodní sluha veze někomu v tramvaji balík nakoupených dárků. Jedna výkladní skříň v ulici je ozářena z nevímjakých lamp sladkým modravým světlem, v němž se třpytí stříbrné a zlaté pozlátko.

“To je krásné světlo,” vydechl konduktér.

“Takové... božské světlo,” řekl znalecky obchodní sluha.

“Máte pravdu, božské světlo,” děl konduktér a zatáhl za řemen zvonku. “Jedeme!”

Kdyby dal spisovatel lidu do úst slova jako “božské světlo”, nikdo by mu to nevěřil; a přece je to pravda, a já to zaznamenávám jen proto, aby se spisovatelé nebáli mluvit o božském světle.

Normální průběh rodinného života, když se schyluje k vánocům, je přibližně takový: Začátkem prosince se rozumní členové rodiny (krom dětí) s nesmírnou úlevou domluví, že letos si nebudou navzájem dávat žádné dárky; beztoho jsou to samé zbytečnosti, a člověk nemá pokdy, aby se s tím sháněl, a ostatně vůbec nic nepotřebuje, a ono je těch jiných výloh nad hlavu, tož jaképak copak. A je to. Jen se domluvit, a věci se dají ohromně zjednodušit.