Hrudování nebo koulování je různé podle povahy sněhu; při vodnatém sněhu se musí koule v dlaních hodně zmáčknout, čímž nabývá malého kalibru, ale značné průbojnosti; při normálním tvárném sněhu lze s prospěchem užívat koulí největší ráže; kdežto při suchém a prachovém sněhu je záhodno útočit rozprášenými sněhovými oblaky.

Střásání sněhu nebo jíní z větví stromů poskytuje cenné zkušenosti o tom, jak rychle sníh proniká límcem za košili a kam až se dostane.

Sněhuláci jsou důležitým a u většiny lidí jediným pokusem ve figurálním sochařství,

kdežto otiskování panáků v čerstvě napadlém sněhu prozrazuje spíš zájem o svou vlastní podobu a velikost.

Šlépěje ve sněhu umožňují vtisknout světu iniciálku svého jména;

totéž lze zkoušet i kropením. o němž se nebudeme šířiti.

Dělání lavin lze zkoumat zejména na střechách stodol, když se nahoru hodí sněhová koule.

Nebudiž zapomenuto ani na kopání kousku ledu před sebou, když se vozí led do hospod; ale do této poutavé činnosti vidíme někdy ponořeny i docela vážné a dospělé lidi, když se z úřadu vracejí domů a myslí si, že se na ně nikdo nedívá.

Jak vidět, kam se hrabou zimní sporty na bohatost toho, co zima poskytuje vědychtivému a technickému mozku normálního kluka!

Pravda, říká se čarovné jaro, a nedá se proti tomu nic namítat, pokud tím chceme pochválit takové dubnové jitro nebo májový večer, kdy kvete šeřík a pustoryl. Ale bereme-li pojem čarování poněkud svědomitěji, tu, jak je doloženo ve všech odborných pramenech, jako jsou pohádky, záleží pravé čarování v tom, že někdo za tím účelem, aby přivodil změnu v dohledném okolí, zamává čarovným proutkem nebo zamumlá čarodějné heslo; a v tu ránu je tu zářivý zámek nebo nepřekročitelné jezero nebo jiný nápadný úkaz, po kterém tu dříve nebylo ani potuchy. Pravé čarování není nikdy pomalá a trpělivá páračka; pracuje naopak s náhlým a překvapujícím efektem. Udělat pomalu, trpělivě, s vynaložením mnoha času a práce něco, co tu ještě nebylo, tomu se říká tvoření; ale pravé a poctivé čarování jen luskne jazykem nebo mávne nějakým proutkem, a je to.

Není pochyby, že v tomto přesném smyslu slova jaro nečaruje; pravda, nikdy nejsme při tom, když se rozevře první kvítek forzýtie nebo se rozbalí první pupen březový, ale květ i list si dává celkem hodně na čase a musíme s ním mít andělskou trpělivost. Trávník se nezazelená přes noc a bříza se nerozjiskří od večera do rána světlounkým lupením; dá to přemnoho práce, než se její jemné proutí stane ševelící korunou. Všechno má své dlouhé dny a týdny, kdy se tiše připravuje a neznatelně bobtná a nabíhá barvami; a teprve po dlouhém váhání a kutění se z toho znenáhla udělá čarovné jaro.

To zima pracuje jinak; a dělá to podle všech klasických předpisů o čarování. Člověk se ráno probudí a jde se podívat z okna; a najednou to, co včera bylo černou a tvrdou zemí, je ohromně bílé a kypré sněhem; jedním rázem se přemění z gruntu celý svět, má jinou modelaci, jiné ticho a jinou strukturu, – kdyby mne někdo ve vánočním spánku přenesl třeba na Velikonoční ostrovy, nebyla by to taková nesmírná změna, jako když napadne čerstvý sníh.

Nebo přes noc přituhne, a tam, kde byl člověk po léta zvyklý vidět střechu sousedovu, ježí se stříbrné kapradí, jiskrné jehličí a bílý mech a vějířovité chaluhy ledových květů na okenní tabuli. Říkám, ať to někdo přes noc udělá, abyste se probudili ve skleníku tak zajímavé vegetace! Když čarovat, tedy pořádně; a vymyslit přitom zbrusu nový svět.

Nebo je to jen jinovatka; napadla v třeskuté noci měsíční, a teď celý svět trne ve strašlivé a křehké kráse bělostného jíní. Co včera byl černý a uzlovitý strom, je nyní obrovský trs mramorově jiskřícího korálu; co bylo včera pusté a strašidelné houští, je ze stříbra tepaná mříže, pavučiny na staré besídce se obrátily ve stříbrné krajkoví, suché listy na zemi jsou krumplovány stříbrem a namrzlé hvězdice trávy se třpytí jako utkané ze skla. Každá jehlice na smrku nebo jedli je obrýsována třpytivým proužkem; černé listy břečtanu vroubí stříbrný filigrán, suchý stvol řebříčku je celý naježen přejemnou kraječkou jinovatky, – a co vám o tom budu říkat, vždyť to znáte sami; vy také jste zkusili olíznout bělostnou větvičku a sáhnout prstem na ty překrásně stavěné trsíky jinovatky. Vy také jste viděli ve vánočním jitru kvést sady jinovatkou tak bláznivě a bohatě, že to nedovede žádný máj se všemi svými třešňovými květy a vonnými střemchami; a vy jste také byli svědky, jak do toho zasvítilo slunce, jak to v korunách stromů slabounce zaševelilo, a bylo po celé bělostné parádě; co dělat, co dělat, je to právě jen čarování, které netrvá. Pravda, tvořit je páračka, a nikdy se toho tolik nenadělá jako mávnutím čarovného proutku; ale je to, abychom tak řekli, přece jenom solidnější a trvalejší práce.

Říká se tomu “květy”, a ve starších líčeních přírody jsme bývali ujišťováni, že nám “umělec Mráz vykouzluje na oknech bujné a čarovné květy”. Dobrá, díval jsem se na ně pozorně; shledal jsem, že umělec mráz má zpravidla fantazii poněkud klempířskou a že se zvláštní zálibou vykouzluje na našich oknech cosi podobného ostnatým drátům. Pokud se týče živlu vegetativního, omezuje se na útvary příbuzné bodlákům, cesmínám, trní a pichlavým větvičkám; nebo je to jakési bodlinaté kapradí, ostnaté listy, lupení vroubené strašně zahrocenými trny, zoubkovaný mech, tenká jehličí, žahadlové bodce, zkrátka vždycky něco velmi břitkého, pichlavého a hodně vzdáleného květům. Okno porostlé ledovými květy se nikterak nepodobá besídce zarostlé květy; spíše se podobá záseku, strašnému ostnatému pletivu, jímž jsme obehnáni jako v obléhané tvrzi. Okno je díra ve zdi; když přijde mráz, zatarasí se tato díra fantastickou barikádou z ledových kopí, dýk a jehel. Není to kvetoucí a bujný libosad, nýbrž kvetoucí a bujná blokáda s hrozně jiskřícími meči a bajonety.

Ale když napadne čerstvý sníh, stane se něco zázračného: ulice najednou vypadají širší, než bývaly, a domy jsou dál od sebe než jindy, a co se zdálo ve světě stěsnané a úzké, rozestoupí se od sebe do šíra tím bílým a neporušeným porostem. Všechny rozlohy jsou daleko volnější; svět má najednou větší světlost, tak jako mluvíme o světlosti rour. Kdybych to chtěl pěkně vylíčit, musel bych to vypsat v řádcích.

široce od sebe rozestouplých, nechávaje mezi nimi pěkný bílý

papír; ale vy, kdo toto čtete, byste se museli očima brouzdat

v uličce, kterou jsem vám nechal mezi řádky, jako když s rozkoší klusáte po čerstvě napadaném sněhu;

To není náhoda, že na teploměrech pořád užíváme obou stupnic: Réaumurovy i Celsiovy. Chce-li člověk protestovat, že má v pokoji špatně zatopeno a sakra chladno, prohlásí (podle Réaumura), že tam má “jenom dvanáct stupňů”; kdyby řekl, že tam má (podle Celsia) patnáct stupňů, oslabil by tím důraz svého protestu. Chce-li však konstatovat, že má v pokoji bláznivě přetopeno, řekne ovšem, že tam je dvacet stupňů (Celsiových), a nikoliv patnáct (Réaumurových). Chce-li dokázat, že je strašný mráz, měří jej ovšem Celsiovými stupni; chce-li naopak dokázat, že se oteplilo, udá temperaturu podle Réaumura. Proto je docela v pořádku, že se (s humánním ohledem k lidské potřebě vždycky drobet přehánět) vyrábějí teploměry se dvěma různými stupnicemi.

Avšak když je na zemi sníh, mohl by se mráz měřit ještě jinak, a sice akusticky. Je-li jen drobet pod nulou, chřupe sníh pod nohama pěkně a hluboce; je-li pět pod nulou, začne vrzat dosti vysokým hlasem; je-li deset, skřípe a zvoní tónem vysokým a čistým; ale je-li už patnáct pod nulou (ovšem podle Celsia), piští a kvičí zvukem tak strašně vysokým, jako když se hraje na kobylku housliček. Mohlo by se říkat: “Dnes je tam mráz na šestkrát čárkované C.” Tuze velký mráz je vůbec pisklavý a pronikavý, jako když sklouzne nůž po talíři.