Jak říkám, není toho mnoho, co je dáno měsíci únoru; je to takový polovičatý měsíc, ani zima, ani jaro; jsou však úkazy, které jej vyznamenávají mezi všemi měsíci ročními. Předně v únoru se opět urodí soumrak. V zimě není vlastně soumraku; není váhavého přechodu mezi dnem a večerem, nýbrž přivalí se tma, a je to; a člověk rozsvítí a dělá dál svou práci. V únoru se však potichu přikrádá hodinka soumraku; snad že je víc denního záření, snad že jsou všechny věci nějak prosyceny světlem a vydávají je ze sebe, když přijde jejich chvíle: prostě udělá se tajemný a sladký okamžik, kdy se zdá, že věci se pokojně a důvěrně rýsují samy ze sebe, ze svého vlastního tichého světla; a tu člověk na chvilinku upustí od svého marného pachtění, složí ruce v klín a nechá sebe sama uplývat v otálejícím míjení dne; a pak s povzdechem rozsvítí lampu a řekne “Dobrý večer”.

Na tu druhou změnu musíte mít dobré oči: únor má své barvy. Ještě je tráva rzivá, ještě je půda mrazem vybledlá a nezbrunátněla vlahou kyprostí; ale na větvích a haluzkách holých stromů už váhá a prodlévá o něco víc barevného nádechu. To ještě nejsou pupeny, které v březnu utkávají žlutavý, zelenkavý a zardělý opar v košatosti rašících korun a houštin; je to nesmírně diskrétní, stěží postižitelná barevná tucha na veškerém holém proutí. Prostě v únoru už začíná stoupat míza do větviček; zelené lýko bobtná, scvrklá kůra se napíná, uhladí své zimní vrásky a leskne se dužnatým životem; i procitají hnědé, nachové, žlutavé odstíny na vyzáblém větvoví, vrbové proutí zlátne, březina nabývá jemné fialovosti, ovocné sady prokvétají temným nachem; co bylo v zimě černé jako lept, přehrává se nyní do barev sotva jen naznačených: ale už jsou tu, a než se nadějeme, vpadne do nich prška jiskřících pupenů, hedvábná světlost kočiček a svěží zeleň trávy. Já vím, ještě nejsme tak daleko; ale už se ve vesmíru děje něco nového, co náleží jen malému měsíci únoru: počaly se napjatě lesknout nahé větve pracující na nástupu jara.

Každé zimy asi tak od začátku února, kdy se začínají dloužit dny, si pevně a svatosvatě umiňuji: Ne, rozhodně, letos to jen tak nenechám; a až to přijde, posvítím si na to jaksepatří, zblízka, pozorně a detektivně. Vyberu si určitý prut nebo větvičku, vyměřím si svůj kvadrátmetr půdy a dám pozor, jak se dělá jaro. Prostuduju si první nalitou a křehkou bouličku, ze které se teprve udělá pupen; budu pozorovat pupen, abych zjistil jeho malinký růst, jeho kožnatý nebo lepkavý povrch, jeho ponenáhlé bobtnání; musím být při tom, až se na konci (se slabounkým vzdechem) pootevře, až vysune bledý kraj prvního lístečku, až se rozloží v lupínky svrasklé jako novorozeně, až se ty složené vějířky lístků začnou rozvírat a roztahovat, až se z toho udělají listy; a hle, pak tu bude místo holých prutů zelený keř, a já budu vědět dopodrobna, jak se to stalo. Ano, to rozhodně udělám. A mimoto sedě na bobku budu se dívat na svůj metr půdy; najednou se před mýma očima posune malinký kamínek, porozhrne lehká prsť, a já uvidím, jak se z hlíny vyplázne svěží jazejček první travky, takový krátký a veselý prstík, který se prohrábne nahoru a začne se natahovat; budu číhat na jeho bratříčky, budu je počítat, a nebude žádného, jemuž bych neasistoval při jeho pozoruhodném zrození. Snad dokonce, propána, se má hlína nadzvedne podivnou napuchlinkou; ta se pod mým dohledem provalí a vydere se slušný puk; snad z něho bude krokus, podběl nebo nějaká dosud nebývalá květinka, kterou objevím a pokřtím svým jménem. Snad se na můj prut snese párek ptáků a ukáže mi, jak se dělají vajíčka. Zkrátka, letos to rozhodně nenechám jen tak přejít, chytím jaro in flagranti, budu se mu dívat do rukou, přímo do prstů, abych viděl, jak to dělá a není-li v tom všem nějaký švindl, podfuk nebo pochybné hejble; budu je stopovat, kontrolovat, hlídat, revidovat, očumovat, zkoumat a špehovat a nic si letos nedám ujít.

Ano, s tím pevným a nepodplatným úmyslem prodělávám každou zimu. Pak přijdou dny, kdy začne jaksi svítit slunce; pak odejdou ledy a přiletí rackové, a tu se rozhodnu, že zítra nebo pozítří počnu provádět svůj plán. A poslyšte, lidi, je to krásné, když se pak udělá modrá obloha a to všechno. Babičky na ulicích prodávají fialky a petrklíče, člověk dostává chuť vzít dynovačku a jít naflákat všelijakým ženským osobám; panebože, teď si jen odbudu tuhle prácičku a tamhleten melouch, jednu návštěvu, dvě povinnosti a nějaký ten dopis, a pak už budu sám s jarem a půjdu se podívat, jak to vlastně dělá. A víte co? Já pro dnešek neudělám ani žádnou z těch úloh a povinností; ať mně všecko vleze třeba na záda, ale já se dnes musím podívat, jestli už začne jaro.

A prokristapána, vždyť už je zase po všem! Keře jsou zelené, tamhle v mladé travičce už toho kvete, můžeme si pomalu sednout do stínu, utřít pot a koupit si kornout prvních třešní. Cože, třešně už nejsou? Dejte mi tedy podzimní švestky; konečně, i na podzim je krásně a možno ještě užívat... Ale kdež! Příteli, copak jsi to zaspal? Vždyť je prosinec, topíš si v pokoji, zdá se, že jsi zase o rok starší; musíš si to vynahradit příštího roku, a až přijde začátek února, umiň si pevně, že tentokrát si nic nenecháš ujít. Ale měj pozor, aby tě jaro zase neobešlo nějakým podfukem, neošidilo a nepředběhlo. Měj dobrý, dobrý pozor propříště!

Jsou různá znamení na zemi i na nebi, která provázejí příchod jara, například kosové; jakmile kosové začnou křičet a pískat na flétnu, můžete vzít na to jed, že už je březen, a že to tedy začíná. Nebo řekněme čemeřice: zničehonic to na ni přijde a udělá se jí žlutavé nebo brunátné poupě; ale to už kvete Hamamelis žlutými hvězdičkami a cilická sněženka bimbá těžkým kalichem v drsném západním větru. V tu dobu se již přehánějí oblaka po nebi s náramnou čilostí, země se otevírá a Iris reticulata rozestírá svůj modrý gotický květ. To tedy jsou známky neklamné.

Jsou ovšem i jiné, stejně spolehlivé známky, například když domácí ženské začnou čistit okna. Přijde to na ně jako na tu čemeřici, nejspíš nějakým vnuknutím z vesmíru; v každém patře visí modrá sukně a růžová zástěra, mává utěrkou a zpívá; a strážník na ulici dělá, jako by to neviděl, protože ta Káča, to se ví, není přivázána; ale jak známo, zjara obyčejně holky z oken nepadají.

Nejdůkladnější známkou jara jsou ovšem zedníci. Z každé novostavby, která přes zimu spala zabedněná a pustá, se vynoří děda s fajfkou – nejspíš tam někde vyspával zimním spánkem; ale v březnu z něho procitá a vyjde mezi hromady cihel s dýmající fajfkou, což je znamení, že jaro je tady. V tu chvíli tu je hlouček strejců se zednickými lžicemi a jiným zvonivým nářadím, načež začnou bouchat prkna a klepat cihly, což s prvou písničkou kosovou dává stoprocentní zvukový film jara.

Nebo je kousek světového prostoru, který se do té chvíle jmenoval parcela, což je snad aramejský název pro “místo prokleté” nebo něco podobně pustého a odsouzeného, aby neslo neřád a smetí. Ale i parcela se dočká svého jarního dne, kdy se do ní pustí parta chlapíků s krumpáči a prokopou ten pohaněný povrch. Hle, jak se země otevírá: pod kulturní vrstvou pozemkové špekulace, smetí a ornice se odhaluje mrtvý a následkem toho panenský slín, opuka nebo pískový nános, z něhož dýše chlad a sirá vlhkost. Za velikého hyjé a práskání bičů se dávají na pochod vozy vrchem naložené vykopávkou; a za týden počnou ze země pučet základy a červené zdivo novostavby.

To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otvírá čerstvou a kyprou brázdou na poli; je dokonce veselejší a chlapáčtější. Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám; ale ta ryčná muzika práce, která se v těchto předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí. Potoky jiskří a půda vydává svůj první květ; kos flautuje svou milostnou píseň a zedník volá na zedníka: “Franto, podávej cihly!”