Též měl by muž hleděti, aby byl mytický i při důvěrnosti a neproniknutelný i v noci; aby podržel jistou tragickou velikost a cosi temně skrývaného; tak žena v jeho náruči bude spojovati pocity strachu a lásky a úcty.

A konečně,” pravili jsme, “nic neimponuje ženě více než síla. Mužova krása může býti zdvojnásobena krásou vítěze; a slabost ženy miluje, aby byla na hlavu poražena. Proto by měl manžel vždy zvečera rozvinout před ženou brutální přepych své síly: mohl by třeba smýkati svou ženou za vlasy po ložnici a svazovati ji v kozelec, aby ji oslnil.

Též by mohl,” dokládali jsme, “vyčíhati svou ženu, když sníc, prochází se sama zahradou, a učiniti jí hrubé násilí; tak ztratila by manželská náruč svou nechuť obligatornosti.”

JARO

Jaro v pokoji! Květy na koberci a květy v rukou; a hle, ony jsou živé, animální květy, malá chlípná zvířátka, jež sedla na bezhříšnost vegetace. Konečně i nuda se stane zcela ženskou, a my, ležíce na jejích ňadrech, nasloucháme tluku jejího vteřinového srdce.

Jaro v pokoji! Květy na koberci oživují a květy na vzoru stěn vskutku kvetou, hle, a cítíme voněti vetkané květy záclon a květinový ornament přehozů.

A potom (jaké uvítání!) žena v pokoji, ověnčená květy klobouku a pěnným lemem spodniček, jenž voní. Její tváře nazýváme květinami a její ruce jsou motýli. Ta milá vůně mille fleurs, jíž voní žena! Jsme na odpolední procházce a usmíváme se pro slunce. Sukně šustí, což je vítr? Kvetoucí háj, konečně, jsme v kvetoucím háji.

Avšak ona mluví a směje se a blýská očima. Jsme v kvetoucím háji, i žena je háj, a pokoj a koberec, rozkvetlá vegetace a navršené květy; ale za nimi se skrývá a směje se a žvatlá ( – vidíme jen její oči – ) nahá nymfa s jiskřícíma, živýma očima, s vlhkýma očima mladé faunky.

BENÁTSKÝ KARNEVAL

“Kupodivu,” řekl Pincinello, “četl jsem již všechny pornografie, a nevyznám se ještě v duši ženy.”

“Milý Pincinello,” řekl pan mluvčí, “to proto, že duše ženy je nezměřitelně hluboká: vejde se do ní všechno, co do ní muž vloží. Milý Pincinello, žena má jediný charakter: fantazii svého milence.”

“Tedy,” řekl Pincinello, skákaje o jedné noze, “mohlo by se říci, že žena má velikou duši, která bydlí v jejím milenci.”

“Žena je sfinga,” řekl pan mluvčí, “jejímž tajemstvím je mužovo srdce. Žena je anděl, k němuž křídla má mužova duše. Žena je démon, jehož zatracení je v mužově nitru. Hopsa! Žena má jediný charakter: fantazii svého milence. Žena je sfingou, jejímž tajemstvím je mužovo srdce.”

Je to ve vlašských Benátkách, kde se právě dokončuje dramatická scéna madam Tarnovské; mrtvý monsieur žaluje živou ženu; a ještě dva živí, Naumov, slaboch, a Priljukov, ošklivec, vznášejí z lavice obžalovaných obžalobu proti vinici.

A nyní žaluje mrtvý a žalují živí. Ona to byla, že řezala nožem měkké maso ramen Naumovych; pro ni Priljukov ruinoval klienty; ona to byla, jež zhášela cigarety o prosebné dlaně Naumova; jí k vůli a k radosti se Priljukov měl zastřeliti; jí musil Naumov přísahati v noci na hřbitově; ona to byla, jež dala zabíti Komarovského; pod jejími kroky teče krev a tekou slzy; rodiny klesají ve zkázu, z mužů stávají se pomatenci a smyk její sukně je jedovatý. Přede dveřmi její vazby střídají se karabiniéři, aby nepodlehli okouzlení. Což je tak krásná? Prý nepříliš. Je to žena vysoké postavy, vzpřímená, s atitudou hrdosti; její vzezření prý je důstojné a sympatické. Nyní se hájí, klidně, chladně a s grandezzou; a justice cítí galantní pohnutky. Což je tak krásná? Není, ale je démonická.

Každá doba posud vytvořila svou legendu o ženě. Vždy muž, hledaje vysvětlení své citové složitosti v ženě, činil z ní jistý mytologický nebo legendární typ; vždy muž stavěl ženu na piedestal svých mravních zásad a vždy on vybásnil věčné ženství, a vždy žena byla vyňata z boku mužova a vytvořena z jeho mravních potřeb. Proto byla útlá ve středověku a majestátní v renesanci, serafská za romantiky a démonická dnes; proto kulturní historie ženy jsou jen dějiny poměru muže k ženě.

Madam Tarnovská nyní reprezentuje moderní ženu vysokého stylu, tajemnou, nebezpečnou, strašnou a svůdnou, sfingu, jež praví: Uhodni mne, nebo tě pohltím; neboť sfinga je nebezpečna jen potud, pokud není uhodnuta. Dobře, nelze-li jí však uhodnouti, je možno se tak aspoň tvářiti a podávati si veliký problém v malých poznámkách, jež jsou:

Krev hraběnky Tarnovské je kombinována z krve ruské, irské a vlašské. Je přirozeno, že z čistých a nesmíšených rasových znaků nemůže vzniknouti klasický typ démoničnosti. Teprve přísada cizích krví dává fyziologickému typu ráz neznámosti, nepravidelnosti a sdružení nesourodých protikladných rysů, jak žádá vnější charakteristika zla. Dále démonický obličej musí býti pouze maskou, a maska může existovati jen tehdy, skrývá-li nejednotnou letoru, složenou z neslučitelných letor a krajních ostří, z protiv, jež jsou spojeny jen zesílenou vitalitou, vlastní právě míšencům.

Takto tedy může vzniknout fyzický typ démonické ženy. Ale rodí se tak zároveň její satanská duše? Doufejme, že nerodí; neboť hlavním charakterovým znakem démonické povahy jest krajní krutost, jež nemůže býti vrozena, jsouc přirozeným rozvojem vědomé moci, která není vrozena. Každá vědomá moc, není-li řízena určitou mravní metodou, se co nejsnáze stává krutostí. Žena, stejně jako římští césarové, je vždy v metodě své vlády nevědomá a nejistá, a proto nakloněná ke krutosti.

A proto je to vždy slabý Naumov nebo ošklivý Priljukov, kteří v ženě probouzejí krutost. Je však tato krutost zcela vážná? Patrně není. Zdá se, že démonická žena ve svém zlu ukrývá zálibu v pikantnosti, smysl pro vysoký šik, celkovou povahu zábavné hry, teatrální a renomující rysy, dokonce jistou slabost k vlastním pózám. Proč jinak by si dávala skládati přísahy o půlnoci na hřbitově? Nestýká se zde aplomb komedie s vážně myšleným démonismem? Směje se při tom paní Tarnovská, či je opravdu uchvácena? Je to romantika či prostá afektovanost? V obojím případu však zlo pozbývá své hluboké seriózní povahy a stává se pouhým posuňkem, stejně jako se drží vějíř nebo nadzdvihuje sukně.

Jednou z ženiných životních rozkoší jsou nemožnosti, podivuhodné osnovy skutků a intrik, složité záměry zvědavě prováděné a záhy zase odkládané. Osud tomu chtěl, že plán s monsieur Komarovským se skutečně podařil. A nyní mrtvý se dvěma živými obviňují před spravedlností vysokou ženu, bledou, klidnou a hájící se vážně a s grandezzou.

“Žena je anděl,” řekl tedy pan mluvčí, “k němuž křídla má mužova duše. Žena je démon, jehož zatracení je v mužově nitru. Žena je sfinga, jejímž tajemstvím je mužovo srdce.”

“Slyš to, drahá,” obrátila se maska, jež to slyšela, k své milence, “tady pan mluvčí říká, že žena je anděl, démon, sfinga; nuže nyní chápeš, proč tě tak miluji!”

AFORISMY I

Na jedné noze

Slzy žen jsou Léthé, z níž pijí zapomenutí; číše, ze které se opíjejí; lázeň, ve které se očišťují; příkop plný vody, jímž se opevňují proti nepřátelům; studánka, v níž ješitně zrcadlí svou ctnost; konečně voda, jež teče.

Ženy milují nešťastně z pustého rozkošnictví.

Ženy mají větší schopnost litovati hříchu, a tudíž větší schopnost k hříchu samotnému.

Morálka žen končí dvěma cípy: zvědavostí a strachem.

Ctnost je naučitelná, mluvil Sokrates; avšak ona je více než naučitelná, neboť jest nakažlivá.

Nerovný boj: Nepoddá-li se žena, vítězí; poddá-li se, diktuje podmínky vítěze; v obojím případě získává.

Kejklíř je podoben umělci, neboť překonává hmotu. Je podoben ženě, neboť miluje své tělo a žije z něho.

Na druhé noze

Ženy v divadle: Divadlo je školou divadla.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: