Багато років згодом їхав бричкою до Упіц броумівський отець ігумен у гості до знайомого священика. Він уже заздалегідь тішився, що біля рогачки в Залесі побачить чемного Лотранда й розпитає, як йому живеться. Біля шлагбаума й справді підійшов до брички вусатий чолов'яга — а це був Лотрандо — й, щось бурмочучи, простягнув руку.

Отець ігумен сягнув по гаманець, а що був той ігумен товстун, довелося йому притримувати однією рукою черево, щоб другою дістати до кишені штанів. На це потрібен був деякий час, і тут Лотрандо гаркнув грубим голосом:

— Ну, даєш, а чи ні? Скільки я чекатиму на твої паршиві два крейцари?

Отець ігумен порпається в гаманцеві та й каже:

— Нема в мене крейцарів, чоловіче добрий. Розміняйте мені, будь ласка, п'ятака.

— Ідіть до біса! — загорлав Лотрандо. — Коли нема крейцарів, то чого вас чорти носять по дорогах? Або два крейцари, або катай назад!

— Лотрандо, Лотрандо! — сказав із жалем ігумен. — Хіба не впізнаєш мене? Де ж поділася твоя чемність?

Лотрандо засоромився, бо тільки тоді упізнав отця ігумена. Він мало не пробурмотів якусь лайку, та стримався й сказав:

— Не дивуйтеся, ваша всечесносте, що я вже нечемний. Та чи бачив хто коли такого збирача мита на шляху, на мосту або збирача податків чи екзекутора, які не були б воркотунами?

— Ай справді, — відповів отець ігумен. — Ніхто ще такого не бачив.

— Отож! — забурмотів Лотрандо. — А тепер їдьте собі до біса!

Оце й кінець казці про чемного розбійника. Він уже, звісно, помер, але нащадків його ви зустрінете на багатьох-багатьох посадах. Упізнати їх дуже легко — вони-бо залюбки вилають вас ні за що, ні про що. А це ж бо неподобство.

Газета «Lidové noviny», Брно, 24 грудня 1921 року.

Оригінал

Pohádka o zdvořilém loupežníkoví

Je tomu už náramně dávno, tak dávno, že ani nebožtík starý Zelinka, dej mu pánbůh věčnou slávu, se na to nepamatoval, a ten přece se pamatoval i na mého nebožtíka tlustého pradědečka. Tak tedy je tomu už nesmírně dávno, co na horách Brendách panoval slavný a zlý loupežník Lotrando, mordýř ze všech nejukrutnější, se svými jednadvaceti pacholky, padesáti zloději, třiceti zlodějíčky a dvěma sty pomocníky, pašeráky a přechovávači. Tak ten Lotrando vám číhal u silnice třeba k Poříčí nebo ke Kostelci nebo i k Hronovu, až kolem pojede nějaký ten forman, kupec, žid nebo rytíř na koni; pak na něj vystoup, zařval a obral ho o všecko, a to ještě ten potrefený mohl být rád, že ho Lotrando nezapíchnul, nezastřelil nebo nepověsil na stromě. Takový vrahoun a nelida byl ten Lotrando.

Jede si takový kupeček cestou, povídá koňům hyje a čehy a těší se, zač prodá v Trutnově to své zboží. A když jede lesem, má trochu strach před loupežníky, ale aby to nedal na sobě znát, píská si pěknou písničku. A najednou vystoupí z lesa chlap jako hora, širší než pan Šmejkal nebo pan Jahelka, ale ještě o dvě hlavy větší a k tomu fousatý, že si pro samé fousy do huby nevidí; tedy takové chlapisko se vám postaví před koně a zařve: “Peníze nebo život,” a zamíří na kupce pistolí širokou jako hmoždíř. To se ví, kupec dá peníze, a Lotrando mu sebere ještě k tomu i vůz i zboží i koně, ale i kabát, katě a holinky mu stáhne a ještě mu přidá pár bičem, aby se mu, chudákovi, lehčeji běželo domů. Jak říkám, nebyl ten Lotrando nic jiného nežli šibeničník.

Ale protože široko daleko nebylo jiného loupežníka (teprve až u Maršova byl druhý, a to byl jen žabař proti Lotrandovi), dařilo se Lotrandově loupežnické živnosti tuze dobře, takže brzo byl bohatší než leckterý rytíř, ano i továrník. A protože měl malého synáčka, řekl si starý loupežník: A co, dám ho někam na študije, ať už to stojí pár tisícovek, já si to můžu dovolit; ať se naučí německy a francouzsky, ať umí pěkně říkat pitšen a ževuzém, a na piáno hrát, a tancovat šotyš nebo kvadrilu, a jíst z talíře, a smrkat do kapesníku, jak se sluší a patří. Sic jsem jen loupežník, ale můj syn ať je jako ňákej hrabě. A už jsem to řek, a basta!

Řek to, vzal malého Lotranda před sebe na koně a už uháněl do Broumova. Tam sesadil synáčka z koně před klášterem páterů benediktýnů a hrozně řinče ostruhami šel rovnou k páteru převorovi. “Velebnosti,” řekl tlustým hlasem, “tady vám nechám tohohle kloučka na vychování, abyste ho naučili jíst, smrkat a tancovat a říkat pitšen a ževuzém a všechno, co se sluší, když je člověk holt kavalírem; a tady,” řekl, “je na to pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů a holandských zlatek a pistolů a sovrýnů, aby se u vás měl jako princátko.”

To řek, otočil se na patě a hajdy do lesů, nechávaje otcům benediktýnům malého Lotranda na starosti.

Tak se tedy malý Lotrando učil s mnoha princátky, hrabátky a jinými bohatými mládenečky v takovém tom konviktě u pánů páterů; a tlustý páter Spiridion ho učil říkat pitšen a gorsamadýnr po německu, a páter Dominik mu vtloukl do hlavy všelijaké to francouzské trešarmé a silvuplé, a pan páter Barnabáš ho naučil všem komplimentům, menuetům a způsobným manýrám, a pan regenschori Kraupner ho učil smrkat, aby to zaznělo tence jako flétna nebo jemně jako šalmaj, a ne aby to zatroubilo jako kontrafagot, pozoun, jerišská trouba, piston nebo automobil, tak jako troubíval starý Lotrando; zkrátka naučili ho těm nejjemnějším způsobům a delikátnostem jako pravého kavalíra. Však mladý Lotrando byl v černých sametových šatech s krajkovým límečkem tuze pěkný hoch a docela zapomněl, že rostl v loupežnické jeskyni v divokých horách Brendách a že jeho otec, starý vrah a raubíř Lotrando, chodil ve volské kůži a čpěl koninou a jedl syrové maso jen tak holýma rukama, jak už to loupežníci dělají.

Zkrátka mladý Lotrando vzkvétal vědomostmi a uhlazeností, a zrovna když byl v nejlepších studiích, zatřeskla koňská kopyta před broumovským konviktem a z koně skočil ježatý pacholek a zabouchal do vrat, a když ho fráter vrátný pustil, řekl surovým hlasem, že jako jede pro mladého pána Lotranda, že jeho pantáta, jako starý Lotrando, se chystá umřít a volá k sobě jediného syna, aby převzal jeho živnost. Tu tedy mladý Lotrando se slzami v očích se rozžehnal s ctihodnými otci benediktýny, jakož i s ostatními mladými panáčky a študenty, a jel s pacholkem na Brendy přemítaje, jakou to živnost mu otec chce odkázat, a slibuje si v duchu, že ji povede bohulibě, vznešeně a s příkladnou zdvořilostí ke všem lidem.

Tak přijeli na Brendy a pacholek dovedl mladého pána k smrtelnému loži tátovu. Starý Lotrando ležel ve velikánské jeskyni na balíku nevydělaných hovězin a přikryt byl koňskou dekou.

“No tak, Vincku, ty kujóne,” ozval se těžce, “vedeš už mého kluka?”

“Drahý otče,” zvolal mladý Lotrando klekaje, “kéž vás Bůh dlouhá léta zachovati ráčí k radosti bližních a k nevýslovné pýše vašeho potomstva.”

“Pomalu, hochu,” řekl starý raubíř. “Dnes pojedu do pekla a nemám mnoho času na tvé cukrování. Myslel jsem, že ti nechám dost velké jmění, abys byl z toho živ bez práce. Ale hrom do toho, kluku, jaká teď byla pro naše řemeslo mizerná léta.”

“Ach, otče,” vzdychl mladý Lotrando, “neměl jsem tušení, že strádáte.”

“No jo,” bručel starý. “Víš, mám pakostnici a už jsem se nemoh pouštět daleko odtud. A nejbližším silnicím se kupci, neřádi, nějak vyhýbali. Nejvyšší čas, aby mou práci převzal někdo mladší.”

“Drahý otče,” řekl mladý pán horlivě, “přísahám vám při všem na světě, že převezmu vaši práci a budu ji plniti čestně, ochotně a ke všem co nejvlídněji.”

“Já nevím, jak pochodíš s vlídností,” zavrčel starý. “Já jsem to dělal tak, že jsem zapích jen ty, co se chtěli bránit. Ale poklony, synáčku, jsem nedělal nikomu; víš, jaksi se to při mé živnosti nehodí.”