„Ah," zvolal Lord Havelock a s ním jeho družina. Lordův druhý poboční detektiv Stuart Webbs zastříhal ušima: počínal tušit, že o něco jde.

A pradědeček zpíval:

„Nabitá pistole, hej, ostrý nůž s čepelí třpytnou. Jen, Hrdlořeze, pozor dej, běda ti, když tě chytnou!" a vytahoval Hrdlořezovi zpod šatů vražednické zbraně, nože a pistole a dýky.

„Ah," zvolal Lord Havelock a s ním jeho průvod. Třetí Lordův poboční detektiv Joe Deebs zastříhal ušima: počínal cítit, že o něco jde.

Tak probíral můj tlustý pradědeček všechny sloky písně a jednoho loupežníka po druhém a odnímal jim jejich zlodějské nářadí a nakradené věci a vra-žednické zbraně a všechno to kladl na zem. Lord Havelock zvolal vždy „ah" a s ním celá jeho družina a postupně zastříhali ještě ušima poboční Lordovi detektivové Higgs, Lutz, Leblanc a Pitt.

Lotranda si pradědeček nechal až na konec. Vytáhl mu z kapsy svůj sáček s penězi, tabatěrku, ze které si hned vydatně šňupnul, a svůj strakatý šátek, do kterého zatroubil hlučně jako na lesní roh, a zpíval k tomu:

„O trochu krve, hej, jen píchej a bij a střílej! Lotrando, pozor dej, je-li ti život milej!"

„Ha, Lotrando!" zvolal Lordův poboční detektiv Clifton, který nyní měl jistotu, že jde o obávaného Lotranda a jeho tovaryše. „Lotrando!" zvolali všichni poboční Lordovi detektivové a vytáhli provazy, pouta a želízka. „Lotrando!" zvolal Lord Havelock a nasadil si do oka čtvrtý monokl. „Lotrando!" vzkřikla Lordova bezpečnostní stráž, hlídači a biřicové a namířili na náčelníka a jeho bandu pušky.

„To, holenkové, musíte jít ke mně do učení, chcete-li brát cizí a své podržet," řekl loupežníkům pradědeček.

Lotranda a loupežníky spoutali a odvedli je i s Kokotičkou a odevzdali soudu.

Můj tlustý pradědeček se obul a umyl a Lord Havelock mu děkoval, že ho uchránil od strašlivého nebezpečí. Daroval mu vedle jiných věcí také krásnou tabatěrku, naplněnou voňavým šňupavým tabákem, ze které pak pradědeček dal okusit všem sekerníkům i obchodníkům v koních a s jetelovým semínkem z celého kraje.

Pradědeček zavolal Voříška, který se zatím v koutě napásl na zbytcích loupežnických hodů, že se sotva mohl hnout. Prababička je doma uvítala velmi nepřívětivě, že zase jdou tak pozdě z hospody, ale když jí pradědeček vypravoval, co vše se přihodilo, byla tuze ráda, že to tak dobře dopadlo.

Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.

Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.

Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak například:

1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné

i jednoduché pohřební prů................................. vody;

2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod .................... vody;

3. nebo advokátem a provádět soudní roz ...................... vody;

4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná .................. vody;

5. stát se notářem a provádět majetkové pře .................. vody;

6. jako hudebník skládat klavírní dopro ......................... vody;

7. být obvodním lékařem pro soudní ob ......................... vody;

8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od .... vody;

9. být majitelem jakéhokoliv velkozá ............................. vodu;

10. nebo konečně člověkem vznešeného pů ................... vodu

a nedělat docela nic jako nějaký vé ................................ voda.

Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.

Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.”

“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy – krucinál, kde jsem vlastně přestal?”

“Že byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.

“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.”

“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody; byla jen voda a my.”

“Ba,” povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!” A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.