“Promiňte, madam,” zašeptal Lotrando zdrcen, “nevěděl jsem, že je ve voze dáma.”

“To se ví, že je,” pokračovala trhovnice, “a jaká dáma, ty surovče, ty vrahu, ty zabijáku, ty prachkujóne, ty padouchu, ty hanebníku, ty mordýři, ty satanáši!”

“Prosím tisíckrát za odpuštění, že jsem vás tak polekal, paní,” omlouval se Lotrando v nejhroznějších rozpacích. “Trešarmé, madam, silvuplé, ujišťuji vás svou nejpokornější lítostí, že – že –”

“Pakuj se, darebo,” křičela ctihodná dáma, “nebo ti řeknu, že jsi nestyda, bídák, zlosyn, arcilotras, turek, pohan, vyvrhel, nezdvořák, halama, huncút, mazavka, hrubec a týgr a hrdlořez a podlec, pijan, ludrák, nelida a mameluk a prevít a kazisvět, podvodník, zločinec, mizera a vrahoun a kruťas a –”

Dále už mladý Lotrando neslyšel, neboť dal se na útěk a nezastavil se až na Brendách; a to se mu ještě zdálo, že vítr za ním nese cosi jako “…zlotřilec, trhan, lajdák, obejda, rabiát a lidožrout a Žižkovák”, třeba si sebevíc uši zacpával.

A tak to chodilo pořád. U Vodolova chtěl mladý Lotrando propíchnout žida s ranečkem na zádech, ale žid naříkal, že prý je zima, že by ho studený kord ve vnitřnostech nachladil a zábl, že prý už beztoho má kašel, a ať prý je velkomožný pan loupežník tak laskav a nahřeje trochu svůj kord nad ohněm, než ho jako propíchne. A zatímco rytířský Lotrando rozdělával oheň, aby ohřál své kordisko, žid vzal nohy na ramena, totiž ne, vzal ranec na ramena a utíkal, že nebylo po něm ani čuchu. A jindy zase u Ratibořic přepadl mladý loupežník zlatý kočár, ale v něm seděla ratibořická princezka a byla tak hezká, že se Lotrando do ní zamiloval a vzal jí jen – a to ještě po dobrém – voňavý šáteček. A to se ví, té vůně se jeho banda na Brendách nenajedla. A jindy u Suchovršic přepadl řezníka, který vedl krávu do Úpice na jatka, a chtěl ho zabít; ale řezník prosil, aby vyřídil jeho dvanácti sirotkům to a ono, a teď jim vzkazoval tak dojemné, přešlechetné a pohnutlivé věci, že se Lotrando rozplakal a řezníka propustil nejen s krávou, ale vnutil mu ještě dvanáct dukátů, aby prý dal každému svému dítěti po zlaťáku na památku po hrozném Lotrandovi; a přitom ten řezník, šibal jeden, byl starý mládenec a neměl ani kočku, natož dvanáct dětí. No zkrátka, pokaždé, když chtěl Lotrando někoho zavraždit nebo oloupit, mu do toho něco přišlo, co podnítilo jeho zdvořilost a outlocitnost, takže nic nikomu nevzal a ještě k tomu rozdal všecko své.

Takhle se ovšem jeho živnosti nevedlo; jeho pacholkové i s ježatým Vinckem se rozutekli a šli raději poctivě pracovat mezi lidi; sám Vincek se dal za mládka do hronovského mlejna, co ještě dnes stojí pod kostelem. Mladý Lotrando zůstal sám v loupežnické jeskyni na Brendách a měl hlad a nevěděl si rady. Tu si vzpomněl na pana převora u benediktýnů v Broumově, který ho míval tuzince rád, a pustil se k němu, aby se ho zeptal na radu, co má dělat.

Když k němu přišel, klekl a plakal a vypravoval, že se svému otci zavázal přísahou, že bude loupežníkem, ale že je vychován ve zdvořilosti a laskavosti, a že tedy nemůže a nemůže nikoho zabít nebo obrat proti jeho vůli. A co prý tedy si má počít.

Pan převor nato dvanáctkrát šňupl a dvanáctkrát se zamyslil, a pak řekl: “Milý synu, to ti chválím, že jsi zdvořilý a vlídný k lidem; ale loupežníkem zůstat nemůžeš, jednak proto, že je to smrtelný hřích, a jednak proto, že to neumíš. Ale abys vyhověl přísaze, kterou jsi dal svému pantátovi, budeš přepadat lidi dál, ale v ouplné počestnosti. Najmeš si mejto, budeš číhat u silnice, a když tamtudy někdo pojede, vystoupíš na něj a budeš na něm žádat dva krejcary mejta. No, a je to. A při té živnosti můžeš být zdvořilý, jak jen umíš a sobě žádáš.”

Pak napsal pan převor psaní panu okresnímu hejtmanovi do Trutnova, kde se přimlouval za mladého Lotranda, aby mu pan hejtman ráčil svěřiti nějaké to mejto. A s tím psaním se pustil Lotrando k hejtmanství do Trutnova, a opravdicky dostal mejto na silnici v Zálesí. Tak se stal zdvořilý loupežník mejtným na silnici a přepadal vozy a kočáry, aby ve vší počestnosti vybíral dva krejcary mejta.

O hromadu let později jel broumovský pan převor bryčkou do Úpice na návštěvu k panu faráři. Už předem se těšil, že u mejta v Zálesí uvidí zdvořilého Lotranda a poptá se ho, jak se mu vede. A opravdu u mejta přistoupí ke kočáru fousatý člověk – byl to sám Lotrando – a něco bruče natáhnul ruku.

Pan převor sáhl do kapsy, ale protože byl trochu tlustý, musel si jednou rukou nadzvednout břicho, aby se druhou rukou dostal do kalhot; a tak to chvilinku trvalo, než vytáh peníze.

A tu ten Lotrando spustil hrubým hlasem: “No tak, bude to? Jakpak dlouho má člověk čekat, než dostane ty dva nový?”

Pan převor se hrabal v měšečku a povídá: “Ale já nemám krejcary; prosím vás, človíčku, proměňte mně za šesták.”

“A hrom do vás,” rozkřikl se Lotrando, “když nemáte krejcary, tak co vás sem čerti nosí? Buďto sem dáte dva krejcary, nebo táhněte nazpátek.”

“Lotrando, Lotrando,” řekl pan převor lítostivě, “nepoznáváš mne? Kde jsi nechal svou zdvořilost?”

Lotrando se zarazil, neboť teď teprve poznal pana převora. I zabručel něco moc šeredného, ale přemohl se a řekl: “Velebnosti, nedivte se, že už nejsem zdvořilý. Viděl kdy někdo mejtného, mostného, výběrčího nebo kasíra, který by nebyl krobián?”

“To je pravda,” řekl pan převor. “To ještě nikdo nikdy neviděl.”

“Tak vidíte,” zabručel Lotrando. “A teď už si jeďte ke všem čertům.”

To je konec pohádky o zdvořilém loupežníkovi; snad už umřel, ale jeho potomky potkáte na mnoha a mnoha místech a poznáte je po tom, že vám s největší ochotou vynadají, i když nemají proč. A to by nemělo být.

Lidové noviny 24. 12. 1921

Král Frantisek

Jmenoval se vlastně František Král, ale tak mu říkali jenom tehdy, když ho sebral sstrážník a dovedl ho na komisařství pro potulku, kde ho zapsali do takové tlusté knihy a nechali ho přespat na pryčně a ráno ho zase poslali dál; na policii mu tedy říkali František Král, ale ostatní lidé ho jmenovali všelijak jinak: ten vandrák; ten šupák, ten tulák, ten pobuda, ten lajdák, ten otrapa, ten hadrník, ten trhan, ten obejda, ten lenoch, ten cikán, ten chudák, ten jindyvyjduum, ten člověk, ten kdovíkdo, ten dareba, ten poběhlík, ten krajánek, ten štvanec, ten vošlapa, ten revertent, ten ludrák, ten prašivka, ten hunt, ten syčák, ten holota, a ještě mnoho jiných jmen mu dávali; kdyby každé to názvisko platilo aspoň korunu, mohl by si za ně koupit žluté boty a možná že i klobouk, ale takhle si za to nekoupil nic a měl jenom to, co mu lidé dali.

Jak tedy je už zřejmo, řečený František Král se netěšil nejlepší pověsti a opravdu nebyl nic jiného nežli tulák, který jen ukrádal Pánubohu čas (jenže Pánbůh na věčnosti má tolik mnoho času, že mu ho tím ani za mák neubylo) a neuměl nic než pískat kudlu. Víte, co je to pískat kudlu? To se dělá tak, že člověk ráno suší hubu, v poledne nemá do čeho kousnout a večer se místo jídla párá dřívkem v zubech; a když mu pak kručí hladem žaludek, tomu se říká, že píská kudlu. František Král uměl pískat kudlu tak, že by na ni mohl dávat koncerty; jinak to byl dobrák od kosti – kde by se na něm, chudákovi, také nabralo masa! Když dostal kus chleba, snědl jej, a když mu dali zlé slovo, tak je taky spolkl; takový měl hlad. A když nedostal nic, lehl si někde za plotem, přikryl se tmou a poprosil hvězdičky, aby daly pozor, aby mu nikdo neukradl čepici.

Takový vandrovní člověk ví o světě ledacos; ví, kde dostane najíst, ví, kde dostane vynadáno nebo kde jsou zlí psi, kteří mají na tuláky spadeno víc než četníci. Ale já vám povídám, že byl jednou jeden pes, jakpak se honem jmenoval, aha, Foxl, však už je chudák taky v Pánu. Tak ten Foxl sloužil na zámku v Chyži a měl takovou divnou náturu, že když uviděl vandráka, pištěl radostí, tancoval kolem něho a vedl ho rovnou do zámecké kuchyně; ale když přišel na zámek nějaký velký pán, řekněme baron, hrabě, kníže, nebo dokonce pražský arcibiskup, řval na něj Foxl jako pořčený a byl by ho roztrhal, kdyby ho kočí honem nezavřel do konírny. Jak vidíte, jsou i mezi psy všelijaké rozdíly; jakpak teprve mezi lidmi.