“A proč jste jej tak honil?” ptal se pan soudce.

“No,” povídal cizinec, “on to byl ještě zánovní klobouk, a pak, já jsem zastrčil pod jeho pentli svůj zpáteční lístek na dráhu ze Svatoňovic do Starkoče. O ten zpáteční lístek mně šlo, pane rado.”

“Aha,” řekl pan soudce, “to je docela správné.”

“To si myslím,” pravil cizinec. “Nebudu si přece kupovat lístek dvakrát. Kde jsem přestal? Aha, že jedu do Krakova. Dobrá, tedy tam přijedu, a zatím klobouk, lump jeden, ujel první třídou do Varšavy vydávaje se za diplomata.”

“To je přece podvod,” zvolal pan soudce.

“Však jsem to taky udal,” povídal cizinec, “a policie telegrafovala z Krakova do Varšavy, aby byl zatčen. Ale zatím si můj klobouk pořídil kožich, protože už začínala zima, nechal si narůst vousy a jel do Moskvy.”

“A co dělal v Moskvě?” tázal se pan soudce.

“No, co by tam dělal,” pravil cizinec. “Politiku dělal, mizera. Stal se tam novinářem. Pak si vzal do hlavy, že se zmocní vlády, ale to už jej Rusové zatkli a odsoudili jej k smrti zastřelením; ale když jej vedli na popraviště, zafoukal vítr, a tu on, uličník, se začal kutálet a proklouzl mezi nohama vojáků a kutálel se po matičce Rusi až do Novočerkasku. Tam si dal na hlavu beranici a stal se atamanem donských kozáků. Já jej pronásleduju a konečně jej chytím; a tu on, padouch, zapíská na své kozáky a káže jim, aby mne zastřelili.”

“A co dál,” ptal se pan soudce dychtivě.

“No, co by bylo dál,” řekl cizinec. “Já jim povídám, že my se kozáků nebojíme, že je krájíme do polívky. Já nevím, pane rado, jestli tady u vás taky rostou kozáčky –”

“Rostou a hodně,” pravil pan rada. “Nejvíc tamhle u Libňatova, nejvíc takhle, kde jsou břízy a osiky.”

“Kozák je docela dobrá houba,” řekl cizinec, “jenomže má nožičku trochu dřevnatou. Tak já povídám, že u nás kozáky vaříme v polívce nebo rozkrájíme na malé kousky a sušíme, a toho se ti kozáci tak lekli, že mne pustili. Ale zatím můj klobouk, ničema, skočil na kůň a uháněl na východ. Já, to se rozumí, za ním. A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil; prý tam někde přišel k penězům, ale pak jej chytli lupiči Chunchuzové a obrali jej o všechno, takže vyvázl jen s holým životem. Pak jsem jej potkal na ulici v Blagověščensku, ale on mi, chytrák, pláchl a kutálel se přes celou Mandžurii až k Čínskému moři. Na břehu moře jsem jej dostihl, protože se bál vody.”

“Teda tam jste jej chytil?” ptal se pan soudce.

“Kdepak,” řekl cizinec. “Běžím k němu na břehu moře, ale v tu chvíli se obrátil vítr a klobouk se kutálel zas k západu. Já za ním, a tak jsem jej honil přes Čínu a Turkestán, dílem pěšky, dílem na nosítkách, na koních nebo na velbloudech, až zase v Taškentě sedl na dráhu a jel zpátky do Orenburku. Odtamtud jel na Charkov a Oděsu a odtamtud do Uher, pak se stočil na Olomouc a Českou Třebovou a na Týniště, a konečně zase sem k nám. A tady jsem jej před pěti minutami chytil na náměstí, právě když chtěl jít do hospody na papričku. Tak, tady je.”

Přitom ukázal ten klobouk; byl rozbitý nadranc, ale jinak by nikdo neřekl, že by to byl takový vykutálený taškář.

“A teď se podíváme,” zvolal cizinec, “má-li ještě za pentlí ten zpáteční lístek ze Svatoňovic do Starkoče.” I sáhl za pentli a vyňal lístek. “Je tady,” vykřikl vítězně. “Tak, teď aspoň pojedu zadarmo do Starkoče.”

“Ale človíčku,” řekl pan rada, “vždyť vám ten lístek už propadl!”

“Jak to?” divil se cizinec.

“Inu, zpáteční lístek platí jen po tři dny a tenhle je, jak vidím, starý už rok a den. Panečku, ten už neplatí.”

“A hrom do toho,” řekl cizinec, “to mně nenapadlo. Teď si musím koupit nový lístek a nemám už ani findy.” Cizinec se poškrábal na hlavě. “Ale počkejte, já jsem dal podržet svůj kufřík s penězi nějakému mužskému, když jsem se pustil za tím kloboukem.”

“Kolik tam bylo peněz?” ptal se honem pan soudce.

“Jestli se nemejlím,” pravil cizinec, “tak tam byl jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby.”

“Navlas tolik,” řekl pan soudce. “Tak ten kufřík máme tady se všemi penězi i s kartáčkem na zuby. A tady stojí ten mužský, co jste mu dal podržet svůj kufřík. Jmenuje se Král František, a právě jsme ho já a tuhle pan Boura odsoudili na smrt, že vás oloupil a zavraždil.”

“I koukejme,” nato cizinec, “tak vy jste ho chudáka zavřeli? No, aspoň neutratil všechny prachy, co byly v tom kufříku.”

Tu povstal pan soudce a řekl slavnostně: “Teď teprve vidím, že Král František neukradl, neuzmul, neodcizil, neštípl a rovněž si nepřisvojil z peněz u něho uložených ani brka, šupu, vindry anebo findy, nykláku ani fluňky, ačkoli, jak potom zjištěno, neměl sám ani na munzemli nebo na dalamánka nebo též na housku, žemli či jinou poživatinu aneb pochutinu, zvanou též pekařský výrobek a latinsky cerealia. Prohlašuji tímto, že Král František je nevinen vraždou, mordem, latinsky homicidiem, zabitím, zakopáním mrtvéno, loupeží, násilím, krádeží a vůbec zlodějčinou; nýbrž naopak že čekal den a noc na tom fleku, aby poctivě a neztenčeně vrátil jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby. Pročež prohlašuji, že je zproštěn žaloby, amen. Safra, kluci, to jsem toho napovídal, co?”

“No ba,” pravil cizinec; “však už byste mohl pustit k slovu tady toho poctivého šupáka čili obejdu.”

“Co bych povídal,” řekl František Král skromně. “Co jsem živ, nevzal jsem nikde nikomu ani padavče. To už je taková nátura.”

“Člověče,” prohlásil cizinec, “to jste mezi vandráky a lidmi bílá vrána.”

“Namouduši,” pravil pan rada, “učiněná bílá vrána.”

“Taky to říkám,” dodal pan strážník Boura, který, jak jste si povšimli, si do této chvíle ještě neklápl.

Tak tedy přišel František Král zase na svobodu; ale odměnou za jeho poctivost mu dal ten cizinec tolik peněz, že by si za to mohl František koupit jeden dům, do toho domu jeden stůl, na ten stůl jeden talíř a na ten talíř jednu horkou jitrnici. Ale protože měl František Král děravou kapsu, ztratil ty peníze a neměl zase nic. Tak tedy šel, kam ho nohy nesly, a cestou pískal kudlu. Ale ta bílá vrána mu nešla z hlavy.

Na noc si vlezl do hlídačské boudy a spal jako dudek; a když ráno vystrčil hlavu, svítilo slunce, celý svět se třpytil čerstvou rosičkou a na plotě před boudou seděla bílá vrána. František nikdy dosud neviděl bílou vránu, a tak na ni koukal vyjeven, ani nedýchal. Byla bílá jako padly sníh, oči měla červené jako rubín a nožičky růžové a česala si zobákem křídla. Když zahlédla Františka, potrhla křídly, jako by chtěla uletět, ale zůstala sedět a dívala se nedůvěřivě jedním rubínovým okem na ježatou hlavu Františkovu.

“Ty,” ozvala se najednou, “nepraštíš mne kamenem?”

“Nepraštím,” řekl František, a teprve teď se podivil, že vrána mluví. “Jak to přijde, že umíš mluvit?”

“To toho je,” řekla vrána. “My bílé vrány umíme všechny mluvit. Černé vrány jen krákorají, ale já umím říci, nač si vzpomeneš.”

“Jdi pryč,” podivil se tulák František. “Tak řekni třeba krám.”

“Krám,” řekla vrána.

“Řekni tedy křáp,” žádal František.

“Křáp,” opakovala vrána. “Tak vidíš, že umím mluvit. My bílé vrány nejsme jen tak ledaskdo. Obyčejná vrána umí počítat jen do pěti, ale bílá vrána umí počítat do sedmi. Podívej se: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm. A do kolika umíš ty počítat?”

“No, aspoň do desíti,” řekl František.

“Ale jdi! Ukaž?”

“No tak třeba: devatero řemesel, desátá nouze.”

“Helejme,” zvolala bílá vrána, “ty jsi moc chytrý pták. My bílé vrány jsme totiž nejlepší ptáci. Viděls, že lidé mají v kostelích malovány veliké ptáky s bílými husími křídly a lidskými zobáky?”

“Aha,” řekl František, “ty myslíš anděly.”

“Ano,” pravila vrána. “Víš, to jsou vlastně bílé vrány; jenže málokdo kdy viděl bílou vránu. Nás je, panečku, moc málo.”

“Abych ti řekl pravdu,” řekl František, “já jsem taky bílá vrána.”