Doma si sedl a div neplakal, jak mu toho bylo líto; říkal si, že mu jeho Aminu sebere pan pohodný a prodá ji do cirkusu nebo ji zabije. A když se tak trápil a vzdychal, připlížila se k němu ta saň a položila mu všech sedm hlav do klína a dívala se mu do očí takovýma krásnýma smutnýma očima; takové pěkné a zrovna lidské oči má každé zvíře, když se na člověka dívá s láskou a důvěrou. ,Já tě, Amino, nedám,‘ řekl pan Trutina a poplácal tu saň na všech sedmi hlavách; a pak vzal své hodinky po tatínkovi a sváteční šaty a své nejlepší boty a všechno to prodal a ještě si nějaké peníze vypůjčil a za ty všechny peníze koupil šest psích známek a pověsil je své sani na obojky. A když pak s ní vyšel na ulici, tak ty všechny známky cinkaly a zvonily, jako když jedou saně s rolničkami.

Ale ještě toho večera přišel k panu Trutinovi jeho pan domácí a povídá: ,Pane Trutina, mně se ten váš pes nechce líbit. Já se sic ve psech moc nevyznám, ale lidi říkají, že je to drak; a to já ve svém domě nemůžu trpět.‘ ,Pane domácí,‘ řekl pan Trutina, ,vždyť Amina nikomu neublížila!‘ ,To mně je pět,‘ povídal pan domácí, ,ale do solidního domu drak nepatří, a basta fidli. Když toho psa nechcete dát pryč, tak vám dávám od prvního výpověď z bytu. Služebník, pane Trutina.‘ A bouchl za sebou dveřmi.

,Tak vidíš, Amino,‘ zaplakal pan Trutina, ,teď se ke všemu musíme odtud stěhovat; ale já tě nedám.‘ Tu se k němu tichoučce přišourala ta saň a oči jí tak překrásně zářily, že to pan Trutina ani vydržet nemohl. ,Nono,‘ řekl, ,to víš, stará, že tě mám rád.‘

Den nato šel pln starostí do své práce – on byl totiž v nějaké bance písařem; a tam si ho zavolal jeho šéf. ,Pane Trutina,‘ řekl ten pan šéf, ,mně sic nic není do vašich soukromých věcí, ale tuhle jsou takové divné řeči, že prý si doma pěstujete draka. Koukejte se, žádný z našich představených nepěstuje draka. Draka si může dovolit jenom nějaký král nebo sultán, ale pro obyčejné lidi to není. Pane Trutino, vy žijete moc nad své poměry. Buď toho draka dáte pryč, nebo vám dávám od prvního výpověď.‘ ,Pane šéf,‘ řekl Trutina tiše, ale pevně, ,já Aminu nedám.‘ A šel domů tak zarmoucen, že se to ani povídat nedá.

Doma si sedl jako tělo bez ducha a z očí mu počaly téci slzy. ,Teď je se mnou konec,‘ řekl si a plakal. A tu cítil, jak mu ta saň položila jednu hlavu na kolena; neviděl na ni pro slzy, ale hladil ji a šeptal: ,Neboj se, Amino, já tě nedám.‘ A jak ji tak hladí, začalo se mu zdát, že je ta hlava nějaká měkká a kudrnatá; i vytřel si oči a podíval se – a ona místo saně klečí před ním krásná panna, opírá se mu bradou o kolena a dívá se mu sladce do očí. ,Propána,‘ vykřikl pan Trutina, ,kde je Amina?‘ ,Já jsem princezna Amina,‘ řekla ta panna, ,až do této chvíle zakletá do saně, protože jsem bývala taková pyšná a zlostná. Ale teď už, pane Trutina, budu hodná jako ovečka.‘

,Amen,‘ ozvalo se ve dveřích a on tam stál kouzelník Bosko. ,Vy jste ji vysvobodil, pane Trutina. Každá láska vysvobozuje lidi i zvířata z jejich zakletí. Jemináčku, děti, to to dobře dopadlo! Pane Trutina, vzkazuje vám tatínek tady té slečny, že máte jet do jeho království nastoupit na trůn. Tak alou, ať nezmeškáme vlak.‘

A to je konec toho případu se saní z Vojtěšské ulice,” doložil strážník Choděra. “Kdybyste tomu nechtěli věřit, zeptejte se kolegy Poura.”

Lidové noviny 14. 9. 1930

To bych rád věděl: když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýřích a rytířích a černokněžnících a obrech a drvoštěpech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o pošťákovi? Vždyť takový poštovní úřad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, že “kouřiti je zakázáno” a “psy s sebou bráti je zakázáno”, a mnoho jiných varovných tabulek – říkám vám, tolik vyhlášek a zápovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci. Už z toho je vidět, že pošta je místo tajemné a mocné. A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na poště v noci, když je zavřená? Jářku, na to bychom se chtěli podívat! Však jeden pán – abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš – se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonošům a pošťákům a ti to zase řekli dál, až se to doneslo ke mně; a já nejsem tak nepřející, abych to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven a už se začíná.

Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí. Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání. A jednou vám si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.

Mohlo být k půlnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši ťapou po podlaze. Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myši; měla by se na ně políčit past. A když se tak kouká po těch myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skřítkové. To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají poštovské čepice jako praví pošťáci a nosí pelerínky jako praví listonošové. Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil. A vida, jeden ten poštovský skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést; druhý třídil poštu; třetí vážil balíčky a lípal na ně cedulky; čtvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle předpisu; pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají poštovní úředníci. “Vždyť jsem si to myslel,” broukal ten skřítek, “tady se ten poštovský člověk zase přepočítal o jeden halíř; musím mu to opravit.” Šestý skřítek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak ták. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: “Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek číslo sto jedenatřicet. Hlásím všechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel hlásí se marod nenastoupil službu stop. Tě péro stop.”

“Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském,” ozval se sedmý trpaslík. “Kde to je?”

“To je via Benešov,” řekl osmý pidimužík. “Připiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kočičí Hrádek. Leteckou poštou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli v karty?”

“Pročpak ne,” řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů. “Tak tady jsou kartičky a můžeme začít.”

Druhy skřet vzal ty dopisy a zamíchal je.

“Snímám,” řekl první skřítek.

“Tak rozdávej,” pravil druhý.

“Ale, ale,” bručel třetí, “to jsem dostal špatný list!”

“Nesu,” řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.

“To ti přebiju,” děl pátý a položil svůj list na tamten.

“Holenku, to je na mne slabé,” pravil šestý a přihodil svůj list.

“Oho,” řekl sedmý, “to já mám ještě vyšší kartu.”

“A já mám trumfové eso,” zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.

Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl: “Neračte se, páni, vyrušovat, ale jaképak to máte karty?”

“Á, pan Kolbaba,” řekl první skřítek. “My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš.”