“Má znejmilovanější Mařenko, tak ti pýšu (tady je pravopisná chyba, řekl ten skřítek, správně má být měkké i) žesem dostal místo za šoféra tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napyš mně esli mně máš eště ráda pyš mně brzo tvůj věrný Frantík.”

“Tak vám děkuju, pane skřítek,” řekl pan Kolbaba, “to jsem potřeboval vědět. Mockrát vám děkuju.”

“Není zač,” pravil mužíček. “Ale abyste věděl, je tam osm pravopisných chyb. Moc se toho ten Frantík ve škole nenaučil.”

“Jen bych se rád dověděl, která je to Mařenka nebo který Frantík,” bručel pan Kolbaba.

“Nemůžu sloužit, pane Kolbaba,” řekl ten mrňavý panáček. “To tam už není psáno.” –

Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu poštmistrovi, že ten dopis bez adresy psal nějaký šofér Frantík nějaké slečně Mařence a že si ten pan Frantík chce tu slečnu vzít za ženu.

“I prokryndapána,” zvolal pan poštmistr, “to je náramně důležité psaní, to by ta slečna měla dostat!”

“Já bych jí to psaníčko našup donesl,” řekl pan Kolbaba, “kdybych jenom znal, jak se ta slečna Mařenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém městě, které ulici a kterém popisném čísle bydlí.”

“To by, pane Kolbaba, dovedl každý,” povídal pan poštmistr. “Na to by ani nemusel být pošťák. Ale já bych moc rád viděl, aby ta slečna to psaní dostala.”

“Dobrá, pane poštmistr,” zvolal pan Kolbaba, “tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl běhat a prochodit celý svět.”

To řekl, přehodil si přes rameno pošťáckou tašku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do světa.

*

Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije-li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana šoféra Frantíka. A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domažlicko a Písek a Budějicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a v Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude, a všude se přeptával po té slečně Mařence. Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách našel, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc devět set a osmdesát, ale žádná z nich nečekala psaníčko od pana šoféra Frantíka; některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josefnebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámečníkem nebo šikovatelem nebo truhlářem nebo konduktérem, případně též drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne šoférem.

A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence. Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: “Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu.”

Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě a že to bylo nadarmo.

A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu a pan Kolbaba si řekl: No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu. Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že to je, kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volánem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán.

A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: “Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu.”

Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy, sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.

Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: “Že jsem tak smělý, pane, ale vy asi jedete na pohřeb, že?”

“Nejedeme,” řekl dutým hlasem ten smutný pán. “Proč myslíte, že jedeme na pohřeb?”

“No,” řekl pan Kolbaba, “protože vy, pane, ráčíte být tak smutný.”

“Já jsem tak smutný,” povídal hrobovým hlasem ten pán, “protože to mé auto tak pomalu a smutně jede.”

“No jo,” řekl pan Kolbaba, “však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?”

“Protože ji řídí smutný šofér,” pravil truchlivě černý pán.

“Aha,” děl pan Kolbaba. “Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný?”

“Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem,” odpověděl černý pán. “Víte, on psal své znejmilejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.”

Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: “Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?”

“Jmenuje se pan František Svoboda,” odpověděl smutný pán.

“A ta slečna se jmenuje Mařenka, že?” ptal se dále pan Kolbaba.

Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem: “Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.”

“Aha,” vykřikl pan Kolbaba radostně, “člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhly, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matěj a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?”

“Kde, kde je to mé psaní?” zvolal pan šofér Frantík.

“No,” řekl pan Kolbaba, “až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku! Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.”

“Nikam, pane pošťáku, nepůjdete,” řekl pán, “alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.”

Jen to dořekl, přidal pan šofér Frantík plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel: “Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici! Panešef, panešef, vždyť my jsme dostali křídla!”

A když tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice – namoutě, vždyť to byl Libňatov – a pan šofér Frantík povídá: “Panešef, tak bysme byli na místě.”

“Tak zastavte,” řekl černý pán a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. “Ale že ta bugatka dobře jede, co?” liboval si pán. “A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko.”

“Snad půjde se mnou pan Frantík,” mínil pan Kolbaba. “Já myslím, že by ji rád viděl.”

“Co vás nemá,” bránil se pan Frantík, “já se jí stydím přijít na oči, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psaníčko. A pak,” dodával zachmuřeně, “kdopak ví, má-li mne ještě ráda. Jen jděte, pane Kolbaba, sám. Helejte se, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka.”