Když dozpívaly, lehly si kolem jakési vznešené psí stařeny, byla to asi nějaká mocná víla nebo kouzelnice, celá stříbrná a vetchá. “Povídej nám,” prosily všechny rusalky.

Stará psí víla se zamyslila a povídala pak: “Budu vám vypravovat, jak stvořili psi člověka. Když Pánbůh stvořil celý svět a všechna zvířata, postavil jim v čelo psa jako nejlepšího a nejmoudřejšího. Všechna zvířata v ráji žila a umírala a zase se rodila šťastně a spokojeně, jen psi byli čím dál smutnější. Ptal se tedy Pánbůh psů: ,Proč jste smutní, když ostatní zvířata se radují?‘ I řekl nejstarší pes: ,Víš, Panebože, těm ostatním zvířatům nic neschází; ale my psi máme kousek rozumu tadyhle v hlavě a tím rozumem poznáváme, že je něco vyššího než my, že jsi Ty, ó Stvořiteli. Ke všemu si můžeme čuchnout, jenom k Tobě ne, a to nám psům tuze schází. Pročež, ó Pane, splň naši touhu a stvoř nám nějakého boha, ke kterému bychom si mohli čuchnout!‘ I usmál se Pánbůh a řekl: ,Přineste mi nějaké kosti a já vám stvořím boha, ke kterému byste si mohli čuchnout.‘ I rozběhli se psi a každý přinesl nějakou kost: ten lví, ten koňskou, ten velbloudí, ten kočičí, zkrátka ode všech zvířat, jen žádnou psí kost ne; neboť žádný pes se nedotkne ani psího masa, ani psí kosti. Byla pak těch kostí velká hromada a z těch kostí udělal Bůh člověka, aby psi měli svého boha, ke kterému se může čuchnout. A protože je člověk udělán ze všech zvířecích kostí, jen ze psích ne, má vlastnosti všech zvířat: má sílu lva, pracovitost velblouda, lstivost kočky a velkodušnost koně, jen psí věrnost ne, jen psí věrnost ne!”

“Povídej ještě něco,” prosily psí rusalky znovu.

Stará psí víla se zamyslila a pak počala: “Povím vám tedy, jak se dostali psi na nebe. Víte, že duše lidí jdou po smrti na hvězdy, ale pro duše psí nezbyla žádná hvězda, a duše psí chodily po smrti spát do země. To bylo až po časy Krista Pána. Když Krista Pána lidi bičovali u sloupu, zůstalo tam moc krve, moc krve. A jeden hladový pes bez pána přišel a lízal tu krev Krista Pána. ,Panenko Maria,‘ vykřikli andělé v nebi, ,vždyť ten pes přijal krev Páně!‘ ,Když přijal krev Páně,‘ řekl Bůh, ,vezmeme jeho duši na nebe.‘ I udělal novou hvězdu, a aby se poznalo, že je pro psí duše, udělal k ní ocas. A sotva ta psí duše přišla na hvězdu, měla z toho takovou ukrutnou radost, že začala běhat, běhat, běhat v nebeském prostoru jako pes na louce, a ne pořádně po cestě jako ostatní hvězdy; a takovým psím hvězdám, co rejdí po nebi a mrcají ocasem, se říká komety.”

“Povídej ještě něco,” prosily psí rusalky do třetice.

“Tedy vám povím,” začala stará víla, “že před dávnými lety měli psi na zemi království a veliký psí zámek. Ale lidé záviděli psům jejich království na zemi a čarovali tak dlouho, až se psí království i se zámkem propadlo hluboko do země. Ale kdo by hrabal na pravém místě, dohrabal by se do jeskyně, kde zůstal psí poklad.”

“Jaký je psí poklad?” ptaly se rusalky dychtivě.

“Inu,” povídala stará víla, “je to takový sál přenáramné krásy. Sloupy jsou z nejkrásnějších kostí, ale ne okousaných, kdepak; je na nich tolik masa jako na husím stehýnku. Pak je tam uzený trůn a k němu vedou stupně z nejčistšího špeku. A na těch stupních je koberec ze samých střívek od jitrnic, a na těch střívkách je prejtu na prst tlustě…”

To už nemohl Voříšek vydržet. Vyrazil na palouk a volal: “Ha ha, kde je ten poklad? Ha ha, kde je psí poklad?”

Ale v tutéž chvíli zmizely rázem všechny psí rusalky i stará psí víla. Voříšek si protíral oči; ale nebylo tu nic než stříbrný palouček, ani stéblo nebylo zcucháno tancem rusalek, ani rosička neskanula na zem. Jen pokojný měsíc zářil na líbezný palouk a kolem dokola stál les jako černočerná hradba.

Tu vzpomněl si Voříšek, že doma ho čeká aspoň chleba ve vodě nadrobený, i rozběhl se domů, co mu nohy stačily. Ale od té doby, když někdy šel zase s dědečkem po lukách nebo lesích, vzpomněl si časem na psí poklad propadly v zemi a začal hrabat, zuřivě hrabat všema čtyřma hlubokou díru do země. A že to nejspíše prozradil také psům ze sousedství, a ti zas jiným, a jiní zase dalším, stává se všem psům na světě, že si někde v polích vzpomenou na propadlé psí království a hrabou do země díru a čuchají, čuchají, čuchají, není-li z hloubi země cítit uzený trůn bývalé psí říše.

Národní listy 25. 12. 1919