Karel Čapek

BÁSNICKÉ POČÁTKY

Znění tohoto textu vychází z díla Básnické počátky tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Básnické počátky ; Překlady. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1993. 376 s. Spisy, sv. 24.).

Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.

Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

BÁSNĚ

1904

I

Podzimní ráno. Zamračeno nebe,

a deštík crčí do oken.

A divno ti je, do kostí tě zebe – –

ba věru smutný, smutný den!

Teď venku v dešti mně se mihl právě,

a v ruce nese rakvičku,

modlí se v pláči usedavě

za mladou zhaslou dušičku.

Mlhavé ráno. Mraky nebem pílí

a meluzina teskně lká;

den podzimní tak truchle, tiše kvílí

Pro zesnulého andílka.

II

Byla tma. U chladných kamen

sedla smutná v zadumání,

stýská se jí, srdce bolí – –

Tiskla hlavu chladnou dlaní.

“Mami!” – “Co chceš?” – “Kde je tati?”

“Neptej se mne, dítě, radši!

Nemáš hlad?” – “Mám! Přijde tati?”

“Přijde – – možná –,” děla v pláči.

Až muž přijde z krčmy zpitý,

čeká v trudném zadumání,

stýská se jí, srdce bolí – –

Hlavu tiskne chladnou dlaní.

(1904)

Jaký jas v tmu se třás!

Drahokam, zlata plam,

šperků hráz, tisíc krás

ve kupách leží tam.

Kladivo v ráz a ráz

do skály zabuší, až ucho ohluší,

ozvěna zasténá v dál,

do šera dálí se, ke trůnu valí se,

kde vládne trpaslí král;

zaniká již ve hluchou tiš – –

taká je v pohádce trpaslí říš.

Z pokladů báje paprsek hraje,

ozlatí dětem chudobnou chýž,

změní i zimu ve záblesk máje;

časy ty žel se nevrátí již,

ty časy víry ve různé duchy!

Ale čas moudrý, věcný a suchý

vsype ti pravdu v života číš,

ty vbrzku zvíš,

že není žádný mlhový duch,

lží že jsou pohádky z duh,

vše to že je jen představy tuch,

že to jsou klamy chorobných duší, –

a je ti trpko, bolestně v duši!

Lží vždyť jsou oni duchové bílí,

o nichž tak často v mládí jsme snili,

lhaly nám dětem stařenky vlídné –

ach jaký krásny, sladký to klam.

Nezvědět raději pravdy té bídné!

Ó jak rád bych zase uvěřil sám!

* *

*

Mživý jas v tmu se třás.

Lampy plam bliká tam,

v rmutu hráz svitne zas,

ztrácí se k děsným tmám. – –

Kladivo v ráz a ráz

do skály zabuší, až ucho ohluší,

ozvěna zasténá v dál,

ztrácí se do šera, tam kde tmy příšera

vládne co strašlivý král,

zaniká již ve hluchou tiš,

taká je nešťastná hornická říš.

Z tohoto kraje chorobu saje,

horník se dusí, schyluje kříž,

ze vpadlých prsou kletbami laje,

zaživa v hrobě umírá již. – –

Ze žlutých lící smrt zuby cení,

on sám ji vidí, pomoci není,

a v ruce stisknuv pijáckou číš,

kloní se níž. – – – – –

Trpká to pravda. Chvěje se duch,

děsí ho kletý podzemní ruch,

děsí ho tma a nezdravý puch,

ve kterém se tu buší a buší. –

Tu vidíš pravdu. Děsno tu duši!

Ó kéž jsou pravdou mužíčci milí,

kteří ve bájích do skal tu bili,

kéž místo postav chorých a bídných

buší tlum gnómů vousatých, vlídných!

Ó jaký krásný, marný všecek klam!

Kéž ještě víra zavítá k nám –

v pohádek klam!

(1904)

Tak zbylo mi teď v jeseni

po celém tom žhavém létu

jen hrst zvadlého lupení

a jedovatých květů.

To léto, to léto – Všechen žár

jsem dal v ně – – a rád – a snadno,

a teď se cítím příliš stár

a je mi náhle chladno.

To léto mně záhy doplálo

a zbylo mi po něm tak pramálo,

jen hořko v prsou, hořko proklaté,

a nervy až k pláči přepjaté.

* *

*

Svým altem tichým, příjemným,

bytosti mladičká a smavá,

snad ani nechtíc ranilas mne –

a ranila jsi do krvava!

A rány ty šly do hluboka

a doposud se nezcelily –

tak mnoho krve vyteklo mi

a já už mám tak málo síly.

Ty rány se mi nezcelily,

doposud jimi žítí ztrácím – –

Jen ještě jednu takou ránu,

a potom v koutě dokrvácím!

* *

*

Podzimní smutný, tichý den,

jen listí časem zašumělo.

Já v pokoji tak samoten,

a mně by se tak mluvit chtělo!

Bože, ten dlouhý, dlouhý den!

To ticho jaksi hořce jímá.

Já život chci – a jsem tak samoten,

já trochu tepla chci, a tady je tak zima!

(1904)

Jasný den. Již dávno ztichli ptáci,

poslední list padá krvavý;

země zmírá v tupé rezignaci,

slunce zírá sladce z dálavy.

Hluchou tiší jen mé kroky zazní,

šepot suchých listů tlumí je,

a já čekám rozechvěn a s bázní,

že už srdce země dobije.

Jeseň pláče, pláče listy zvadlé,

tiše pod nohou to šelestí – –

a zas cítím svoje pozapadlé

načas umlčené bolesti.

Listí padá. Smutek krajem letí,

cení se z těch holých, pustých lad,

krvácí z těch opuštěných snětí,

pod nohou ho slyším naříkat,

cítím jej, jak těžce vane duší.

A tu probudí mne ze snění

shrblá babička, jež přišla s nůší

sebrat na zimu to topení.

Zima je jí, dýchá v zkřehlé dlaně –

ach, jen když se v zimě ohřeje!

A mne náhle v tichém vzpomínání

po domově touha prochvěje,

po těch drahých, kteří kolem kamen

sednou ve důvěrnou besedu,

a kde časem rudě svitne plamen –

eh, vždyť brzo k nim zas pojedu.

Zas list padá k rozteskněné nivě!

Větve holé pustě k nebi ční,

na nich časem ptáče zimomřivě

úzkostlivým hláskem zateskní.

Země tiše pláče v umírání – –

A tak divně chmurno v hlavě je.

A dál kráčím zamlženou plání,

cítím zmírat všecky naděje.

(1904)

I

A stále prší z šedých mraků,

že až se člověk zachvěje,

a mrzut hledí do soumraku

a potichu si zakleje.

A stále, stále deštík padá – –

Už voda žene ulicí,

a do srdce se němě vkrádá

nálada jakás tísnící.

To bude venku zase bláta!

Déšť drobný crčí do oken,

tma roste pustá, mlhovatá – –

A dnes je přece Štědrý den!

Útulný salón teplem dýše

pln jasu jako v zázraku,

a na římse se krčí tiše

houf zkřehlých, zmoklých vrabčáků.

Ti teskně hledí ve úžasu

na strom, jenž dary ověšen,

na všecku onu třpytnou krásu –

vždyť dnes je štědrý, svatý den!

Strom plane jasem obetkaný,