teď už snad přijde konec – kdo to ví?

Teď vsadili jsme do hry ještě duši –

A pak už budem se vším hotovi.

Já nevím, jak to přišlo. Jen ta hra – ta hra – –

my trochu hazardně si zahráli.

My chtěli vyhrát výhru velikou –

my tenkrát ještě vyhrát doufali –

My doufali jsme – – inu mládí, mládí – –

A příliš jsme se do hry zabrali

v proklaté vášni té u hráčů hazardu,

– a tak jsme všecko, všecko prohráli:

rozum a srdce, mladou mízu žítí,

zbytečné naděje (a tyhle nejdřív snad),

už duše zbyla jen (je unavená, tichá),

jen duše zbyla mi – a o tu chci teď hrát.

Já všecko vsadil jsem na kartu jedinou.

Vždyť chtěl jsem si to jednou zahrát o štěstí.

Já tenkrát myslil, že jsem ještě mladý,

a že mi štěstí musí vykvésti.

Eh snil jsem to o páru měkkých očí

a snil jsem to o páru hebkých dlaní,

jež vyhojí ty čerstvé, hrozné rány,

vyhojí bolest unavených skrání.

A zatím štěstí zdá se fantóm krásný

z života mého dosud vyňatý –

A zatím dlaně ty, soucitně teplé, hebké,

už zdaleka jsou na mne zaťaty.

Ó černovlasý hochu, jde to dolů s náma.

V horečné hlavě jasný smysl zmírá,

ve srdci cosi násilně nám prasklo,

pláč hrozný, zoufalý nám hrdlo svírá –

Já zahrál hazardně. Teď hraju o duši.

Před sebou cestu záhadnou mám, temnou,

kams dolů, dolů řítí se – kam? kdo ví?

Eh jde to dolů, jde to dolů se mnou – –

(1905)

Tož přece přišla už tak zvaná vesna –

Ach tohle jaro nás tak oklamalo,

v rtech výčitka se zachvěla nám teskná,

že toho tepla je nám příliš málo – –

Takové jaro – –: Tož zas přišly mrazy,

ty časné sněhy, ledovitá voda –

To časným skřivanům předčasně křídla srazí,

předčasně zvadnou květy – A těch je příliš škoda!

Tak uvadly nám květy a ulétli nám ptáci,

a hyne osení nám vyklíčivší právě, –

a člověk se tak bojí, že se zima vrací,

a člověk by tak plakal, plakal usedavě.

Já věřím v jaro. Jaro vykvete mi,

pod tepla pocely se duše uzdraví,

zdvihne se osení, teď potlučené k zemi,

vrátí se květy zas a ptáci toulaví,

vše bude stopeno ve bílém, svatém žáru,

všecko se rozhoří, co ve mně skryté je – –

To jaro přijde přec – Vždyť tolik věřím jaru,

vždyť je to poslední bláhová naděje.

Tož daleko jdu, dlouhou cestou, dlouhou,

na kterou nikdy mladé slunce neplá –

Teď daleko jdu, veden žhavou touhou –

jdu vybojovat si teď aspoň trochu tepla – –

(1905)

Tož – – pozoruju – – jak tak člověk stárne,

jak pomalu už všecko přechází:

to pravé mládí, ubohé a žárné,

ty naivní a krásné úkazy – –

Tak nadšeně jsme tenkrát milovali

a nadšeně se hnali do boje – –

teď rádi bychom cynicky se smáli,

ale nám dosud toho líto je.

A škoda je to, že se brzo ztrácí

ten naivní čas – – jak když do dáli

odletí ptáci, mladičcí ti ptáci,

aby se někam k teplu toulali.

Teď zbylo prázdno, prázdno – – někde v dáli

opadlé květy letí po poli – –

My bychom se tak hrozně rádi smáli,

– – ale když při tom v prsou zabolí!

(1905)

Povinnou teplou pohádku mládí

nikdy jsem nevyžil šťastně a sytě.

Zbytečné iluze, ideje naivní – –

Musíte prominout, vždyť já byl dítě!

A tož je pryč ta pohádka bílá – –

Teď je mé žití smutné a prázdné.

Někdy se tolik po něčem stýská –

Černovlasý hochu, blázne, blázne!

Na rtech zahnízdil se úsměv zlý.

Černovlasý hochu, jde to dolů s námi?

Z potrhaných strun mi jedna ještě zní,

a tož nevlídnými, mdlými vzpomínkami.

(1905)

Mlhavé vlhko sychravě

táhlo se černou ulicí,

kde v mlze září stonavě

tesklivé lampy svítící.

V těch chvílích člověk vyštvaně

utíká do tmy, někam ven,

a tu cele a spontánně

se potuluje – samoten.

A tichem zazní po chvíli

tou zablácenou ulicí

strun břinkot a smích opilý

a zařinčení sklenicí.

A lampy planou churavě

a vlhká dlažba leskne se –

Tak sám jde člověk k dálavě

----- a zoufale se otřese.

A za záclonou červenou

z těch oken krytých pečlivě

na dlažbu slizkou, studenou

proud světla padá hýřivě.

(1905)

1908 a dále

ZRCADLO A DUŠE

Zrcadla stará, svity umřelé a dojemné,

hladiny slepé! Plamen vychladlý a hlubinný

jich siném na dně kradí zaplane a prošlehne,

a bledý reflex chladně rozžehne jich hladiny,

když časem přijdu letmo popatřit jich do hlubin,

a tvář má tichá jako za flórem se zrcadlí

a zří jen na dně odraz zemdlený a sotva stín,

podobu zhaslou, obraz daleký a vybledlý,

zří vlastní oči (– vždy prý oheň plane z hloubi jich –),

pohaslé oči, jako zamlžené slzami,

a rty své vidí (– vždy prý znají pocely a smích –),

zří na rtech teskných křivku mdlou a výraz neznámý:

já vím, že v noci, v noci hluboké a podivné,

když ztichly rty mé a mé oči spánkem zapadly,

že duše moje hlubinný tam plamen rozžehne:

a sama stojíc v mrtvých hladinách se zrcadlí.

ŽENY A ZRCADLA

Vy pozdní hodiny, vy tlumené jak šepot vášnivý,

vy nyvé oddechy a něhou rozesněné večery,

vy dívky toužící a příliš těžce krásné ženy vy,

nesoucí znaveně plod příliš zralý vlastní nádhery,

jež v nudě večera šat z bílých údů rvete neklidně

a zcela nahé pak v zrcadel zhlížíte se hladině,

k svým horkým nahotám, jež bíle žehnou na studeném dně,

vy dlouze hledíte a tiše vzdycháte a dušeně:

ty hlatě citlivé, jež krásu milují a zrcadlí,

váš obraz uvězní a ve skleněném klíně zachytí,

a vaše nahota v jich tůni chladné ještě dlouho dlí

a září ode dna, stín bledý, jehož nelze spatřiti.

A potom přijde noc a přejdou příliš sladké večery,

vy, ženy, usnete a vaše touhy usnou na loži;

tu noční stíny se, ty přízračné a vágní chiméry,

k svým láskám půlnočním do zrcadelných loktů položí

a stín váš bývalý, milence přeludné a nejsoucí,

je přijme v náruč svou a vaším vlastním chtíčem pohostí,

co zatím sníte vy své chtěné lásky marně horoucí,

své vášně bezcílné a za dne nedoznané radosti.

STUDÁNKY

Jsou v hájích studánky, diskrétně snící ve stínu,

se soškou Kupida, jenž ve vodě se zrcadlí,

ač přišly jeseně a potřísnily hladinu,

když listy zežloutly a zetlely a napadly.

Studánky zapadlé, jež zestárly a zmrtvěly,

jen někdy milenec k jich zrcadlu se nachýlí,

by hleděl na své rty a našel ještě pocely

a zřel stín polibků, jež obdržel snad před chvílí.

Polibky někdejší, snad ještě na dně uzří je

v odrazu tonoucím a zváben ke snu vroucímu

ze zrcadelných rtů se tiché vody napije,

jak pil by polibky, jež na rtech ještě zbyly mu.

(1908)