Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. “Já vím,” řekl po chvíli starostlivě. “Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody. Aby nevybuchla.”

“Bez starosti. Teď nemluv.”

“A… já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?”

“Ne, jen lež.”

“– – A ty máš ten můj sešit chemie,” vzpomněl si Prokop najednou.

“Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?”

“Já ti mám tak těžkou hlavu –”

Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce hvízdal nějakou melodii a díval se oknem. Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.

“Už tam budeme,” řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a zahnula vpravo. “Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu.”

S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně oddechoval a utíral si pot.

“Viď, jsem jako nitě,” divil se Prokop.

“Nu ovšem,” mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.

Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal. “Má maminka,” začal něco povídat, “když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš?”

Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a pořád brebentil; uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše díval po pokoji; bylo tu cítit tabák a ženu.

“Ty jsi kujón, Tomši,” ozval se vážně. “Pořád máš holky.”

Tomeš se k němu obrátil. “Nu, a co?”

“Nic. Co vlastně děláš?”

Tomeš mávl rukou. “Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou.”

“Flámuješ.”

Tomeš jen potřásl hlavou.

“A je tě škoda, víš?” začal Prokop starostlivě. “Ty bys mohl – Koukej, já dělám už dvanáct let.”

“A co z toho máš?” namítl Tomeš příkře.

“No, sem tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin.”

“Zač?”

“Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá bouchačka, pro doly. Ale kdybych chtěl –”

“Je ti už líp?”

“Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je vášnivá potvora; a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem. Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není. Koukej,” prohlásil náhle vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku. “Když něco vezmu do ruky, tak… v tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota mravenčí jinak, rozumíš?”

“Ne.”

“To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já… já hmatám, jak se to v ní hemží. Drží to dohromady… s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš, rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze. Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš ruku, cítím, jak v tobě něco exploduje. Já mám takový hmat, člověče. A sluch. Všechno šumí, jako šumivý prášek. To jsou samé malinkaté výbuchy. Mně ti tak hučí v hlavě… Ratatata, jako strojní puška.”

“Tak,” řekl Tomeš, “a teď spolkni tuhleten aspirin.”

“Ano. Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To nic není. Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny. Každá látka je vlastně třaskavina. Voda… voda je třaskavina. Hlína… a vzduch jsou třaskaviny. Peří, peří v peřině je taky třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já jsem našel atomové výbuchy. Já – já – já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne se to na plus plus částice. Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní chemie, člověče. To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma tabulky… Lidi, kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči… a ruce… Počkej, až to napíšu!”

“Nechce se ti spát?”

“Chce. Jsem – dnes – unaven. A co tys pořád dělal?”

“Nu, nic. Život.”

“Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? Počkej, já jsem teď něco spletl, že?”

“Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum. Nebudu-li mít totiž peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi.”

“Já bych ti půjčil, nechceš?”

“Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík –” Tomeš mávl rukou.

“Tak vidíš, ty máš ještě tatínka,” ozval se Prokop po chvíli s náhlou měkkostí.

“Nu ano. Doktor v Týnici.” Tomeš vstal a přecházel po pokoji. “Je to mizérie, člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A nestarej se o mne. Já už – něco udělám. Spi!”

Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe se v nějakých papírech. Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a tichému hukotu ohně v kamnech. Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a snad ani nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího bratra, svého bratra Josefa; učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra dělat zkoušku; a Prokop usnul horečným spánkem.

Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. “To je nějaká továrna,” myslel si a běžel po schodech nahoru. Zničehonic se ocitl před velikými dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel dovnitř. “Je tu pan Plinius?” ptal se nějaké slečinky u psacího stroje. “Hned přijde,” řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi a s ohromnými kruhovými skly na očích. “Co si přejete?” řekl.

Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře. Mělo to britskou hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu jako filmový herec. “Vy – vy – račte být – Plinius?”

“Prosím,” řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.

“Jsem velmi… je mi… ohromnou ctí,” koktal Prokop usedaje.

“Co si přejete?” přerušil ho vysoký muž.

“Já jsem rozbil hmotu,” prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen s ocelovým klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.

“To je totiž tak,” začal Prokop překotně. “V-v-všecko se rozpadá, že? Hmota je křehká. Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na padrť. Na molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy.”

“Škoda,” řekl Plinius povážlivě.

“Proč – jaká škoda?”

“Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál.”

“Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se zářením, víte? To nic není. To se musí en masse. Jestli chcete, já vám rozbourám tunu bismutu; rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?”

“Proč byste to dělal?”

“Je to… vědecky zajímavé,” zmátl se Prokop. “Počkejte, jakpak bych vám to… To je – to je vám ne-smír-ně zajímavé.” Chytil se za hlavu. “Počkejte, mně praskne hla-va; to bude – vědecky – ohromně zajímavé, že? Aha, aha,” vyhrkl s úlevou, “já vám to vyložím. Dynamit – dynamit trhá hmotu na kusy, na balvany, ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek; udělá jen malou díru, ale rrrozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou padrť, rozumíte? To dělá detonační rychlost. Hmota nemá čas ustoupit; nemůže se už ani roz-rozhrnout, roztrhnout, víte? A já… jjjá jsem stupňoval detonační rychlost. Argonozonid. Chlorargonoxozonid. Tetrargon. A pořád dál. Pak už ani vzduch nemůže ustoupit; je stejně tuhý jako… jako ocelová deska. Roztrhá se na molekuly. A pořád dál. A najednou vám… od jisté rychlosti… začne brizance děsně stoupat. Roste… kvadraticky. Já koukám jako blázen. Odkud se to bere? Kde kde kde se najednou vzala ta energie?” naléhal Prokop zimničně. “Tak řekněte.”

“Nu, třeba v atomu,” mínil Plinius.

“Aha,” prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot. “Tady je ten vtip. Jednoduše v atomu. Ono to… vrazí atomy do sebe… a… sss… serve betaplášť… a jádro se musí rozpadnout. To je alfaexploze. Víte, kdo jsem? Já jsem první člověk, který překročil koeficient stlačitelnosti, pane. Já jsem našel atomové výbuchy. Já… já jsem vyrazil z bismutu tantal. Poslyšte, víte vy, kolik je vy-výkonu v jednom gramu rtuti? Čtyři sta dvaašedesát miliónů kilogramometrů. Hmota je děsně silná. Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva; ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en evant! To je výbuch, rozumíte? Hurá!”