Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků. “Ta věc… není dosud zralá…”

“Věřím. Spoléhám na vás,” řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.

To bylo vše.

“Musím postupovat metodicky,” umiňoval si Prokop. Dobrá, tedy po předlouhém rozvažování a nejpodivnějších nápadech ustanovil se na tomto postupu:

Především dával obden do všech větších novin inzerát: “Pan Jiří Tomeš. Dámu v závoji prosí doručitel s poraněnou rukou o udání adresy. Velmi důležité. P. zn., 40 000‘ do inz. k. Grégr.” Tato formulace se mu zdála velmi chytrá; není sice jisto, že by mladá dáma četla noviny vůbec a inzertní část zvláště, nu ale kdoví? Náhoda je mocná. Avšak místo náhody dostavily se okolnosti, jež bylo možno předvídat, ale na něž Prokop předem nepomyslel. Na udanou značku došla totiž celá spousta korespondence, jenže byly to většinou účty, upomínky, hrozby a hrubosti na adresu nezvěstného Tomše; nebo “pan Jiří Tomeš nechť ve vlastním zájmu udá svůj pobyt pod zn…” a podobně. Mimoto očumoval v inzertní kanceláři jakýsi hubený člověk, který, když Prokop si vyzvedl korespondenci, k němu přistoupil a ptal se ho, kde bydlí pan Jiří Tomeš. Prokop si na něho vyjel tak hrubě, jak okolnosti dovolovaly, a tu hubený pán se vytasil s policejní legitimací a vyzval Prokopa důrazně, aby nedělal hlouposti. Šlo tu totiž o onu jistou zpronevěru a jiné ošklivé věci. Prokopovi se podařilo přesvědčit hubeného pána, že především on sám by nesmírně potřeboval vědět, kde pan Tomeš je; nicméně po této příhodě a prostudování došlé korespondence jeho důvěra v úspěch inzerce valně ochabla. Skutečně také na další anonce docházelo odpovědí stále méně, zato však byly pořád hrozivější.

Za druhé navštívil soukromou detektivní kancelář. Vyložil tam, že hledá neznámou dívku v závoji, a pokoušel se ji popsat. Byli ochotni opatřit mu o ní diskrétní informace, udá-li buď její bydliště, nebo její jméno. I nezbylo mu než odejít s nepořízenou.

Za třetí dostal geniální nápad. V řečené obálce, která ho neopouštěla ve dne ani v noci, bylo – krom menších bankovek – třicet tisícovek opatřených páskou, jak je v bankách zvykem při vyplácení větších peněz. Nebylo tam jméno banky; ale aspoň to je nejvýš pravděpodobno, že dívka je vybrala v některém peněžním ústavě téhož dne, kdy on, Prokop, s nimi odejel do Týnice. Nuže, nyní jen vědět přesné datum, a pak stačí obejít všechny banky v Praze a vyprosit si, aby mu udali jméno osoby, která toho dne vyzvedla třicet tisíc nebo o něco více korun. Ano, vědět přesné datum; Prokop si byl sice neurčitě vědom, že Krakatit mu vybuchl v úterý nebo kdy (dva dny předtím byla neděle či svátek), takže dívka vyzvedla peníze pravděpodobně kterési středy; avšak týdnem ani měsícem si nebyl Prokop jist, mohlo to být v březnu nebo v únoru. Se strašnou námahou hleděl se upomenout nebo si vypočítat, kdy to asi bylo; avšak každý kalkul se zastavil u toho, že nevěděl, jak dlouho stonal. Dobrá, jistě však vědí u Tomšů v Týnici, kterého týdne jsem k nim vpadl! Oslněn touto nadějí depešoval starému doktoru Tomši: “Telegrafujte datum, kdy jsem k vám přijel. Prokop.” Sotva depeši odeslal, zamrzelo ho to; neboť cítil zrovna palčivě, že se k nim nezachoval pěkně. Skutečně také odpověď nedocházela. Když už chtěl tuto nitku pustit z ruky, napadlo ho, že snad si na onen den vzpomene domovnice od Jirky Tomše. Letěl k ní; avšak domovnice tvrdila, že to bylo někdy v sobotu. Prokop si zoufal; ale tu ho došel dopis napsaný velkými a pečlivými písmenami vzorné školačky, že do Týnice přijel dne toho a toho, ale “tati nesmí vědět, že jsem Vám psala”. Nic víc. Podepsána Anči. V Prokopovi bůhvíproč krvácelo srdce nad těmi dvěma řádky.

Nuže, se šťastně získaným datem běžel do první banky: mohou-li mu říci, kdo si toho a toho dne vybral tady v ústavě řekněme třicet tisíc korun. Kroutili nad tím hlavou, že prý to není zvykem ani vůbec přípustno; ale když viděli, jak je zdrcen, šli se s někým poradit a pak se ho ptali, na jaký účet byly peníze vybrány; nebo aspoň zda byly vyzvednuty na knížku, na běžný účet, na šek či akreditiv. Prokop to ovšem nevěděl. Dále, pravili mu, snad ten dotyčný tu prodal jen cenné papíry; pak jeho jméno ani nemusí být v knihách. A když jim posléze Prokop doznal, že naprosto neví, zda ty peníze byly vyplaceny v téhle bance nebo v kterékoliv jiné, dali se mu do smíchu a ptali se, chce-li s takovýmto dotazem zběhat všech dvě stě padesát či kolik peněžních ústavů, filiálek a směnáren v Praze. Tak Prokopův geniální nápad selhal naprosto.

Zbývala už jen čtvrtá možnost, totiž náhoda, že ji potká. I do té náhody se pokoušel Prokop vpravit jakousi metodu; rozdělil si plán Prahy na sektory a propátrával jeden úsek po druhém běhaje od rána do večera. Jednoho dne spočítal, s kolika lidmi se takto za celý den setká, a došel k číslu skoro čtyřiceti tisíc; tedy vzhledem k úhrnnému počtu obyvatelstva veškeré Prahy je tu pravděpodobnost asi jedna ku dvanácti, že uvidí tu, již hledá. Ale i tato malá pravděpodobnost je velkou nadějí. Jsou ulice a místa, která se už předem zdají nad jiné hodna toho, aby ona tu bydlela nebo tudy prošla; ulice s akáty kvetoucími, důstojná stará náměstí, intimní kouty hlubokého a vážného života. Rozhodně není možno, že by přebývala v této hlučné a ponuré ulici, kudy se jenom spěchá; ani v pravoúhlé suchosti těch činžáků bez tváře, ani ve rmutné špíně staroby; proč by však nemohla žít zrovna za těmihle velkými okny, za nimiž tají dech stinné a jemné ticho? Divě se, bloudě jako v snách objevoval Prokop poprvé v životě, co vše je v tomto městě, kde strávil tolik let; bože, tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama.

Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím připomněly tu, již viděl jen dvakrát; běžel za nimi s divě tlukoucím srdcem: což kdyby to byla ona! A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné nevímjakou nedostupností. Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona; hrdlo se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl; tu ta dotyčná vstoupila do tramvaje a ujela. Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už jí neuviděl.

Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal se zkombinovat nějaký nový detektivní plán. Bože, nikdy se nevzdám toho, nalézt ji; jsem posedly, budiž; jsem blázen, blbec a maniak; ale nikdy se toho nevzdám. Čím víc mi uniká, tím je to silnější; prostě… je to… osud či co.

Jednou se probudil uprostřed noci, a bylo mu náhle neodvratně jasno, že takhle jí jakživ nenajde; že musí vstát a vyhledat Jirku Tomše, který o ní ví a musí mu o ní říci. I ustrojil se uprostřed noci a nemohl se dočkat rána. Nebyl připraven na nepochopitelné potíže a průtahy s opatřením pasu; nerozuměl ani, co všechno na něm chtějí, a zuřil i tesknil horečnou netrpělivostí. Konečně, konečně jedné noci ho nesl rychlík za hranice. A tedy nejprve do Balttinu!

Teď se to rozhodne, cítil Prokop.

Rozhodlo se to bohužel jinak, než mínil.

Měl totiž plán vyhledat v Balttinu toho jistého, co se mu vydával za Carsona, a říci mu asi tolik: něco za něco, já vám kašlu na peníze; vy mne dovedete ihned k Jiřímu Tomši, se kterým mám co jednat, a za to dostanete dobrou třaskavinu, dejme tomu fulminát jodu se zaručenou detonací nějakých jedenácti tisíc sekundometrů, nebo pro mne a za mne ten jistý kovový azid s celými třinácti tisíci, pane, a dělejte si s tím, co chcete. – Byli by ovšem blázni, kdyby na takový obchod nepřistoupili.

Továrna v Balttinu se mu zdála zvenčí nehrubě veliká; trochu v něm hrklo, když místo na portýra narazil na vojenskou hlídku. Ptal se jí na pana Carsona (– u čerta, vždyť se ten člověk tak nejmenuje!); ale vojáček neřekl a ani b a s bajonetem ho vedl k šikovateli. Ten neřekl o mnoho víc a dovedl Prokopa k důstojníkovi. Inženýr Carson je tu neznám, řekl důstojník, a co prý s ním pán chce? Prokop prohlásil, že chce vlastně mluvit s panem Tomšem. To na důstojníka mělo tak dalece účinek, že poslal pro pana obrsta. Pan obrst, velmi tlustý astmatický člověk, jal se Prokopa důtklivě vyslýchat, kdo je a co tu chce; to už bylo v kanceláři asi pět vojenských pánů a prohlíželi si Prokopa tak, až se potil. Bylo zřejmo, že čekají na někoho, pro koho zatím telefonovali. Když se ten někdo přihnal jako vítr, ukázalo se, že je to pan Carson; titulovali ho direktorem, ale jeho skutečné jméno Prokop nezvěděl nikdy. Křičel radostí, když spatřil Prokopa, a tvrdil, že na něho už čekali a kdesi cosi; hned nařídil telefonovat “do zámku”, aby připravili “kavalírské” hostinské pokoje, chytil Prokopa pod paží a vedl jej balttinským závodem. Ukázalo se, že to, co Prokop považoval za továrnu, je jenom vojenská a hasičská ubikace u vchodu; odtud vede dlouhá chaussée tunelem v porostlé, asi deset metrů vysoké hrázi. Pan Carson uvedl Prokopa nahoru, a teprve nyní si Prokop jakžtakž uvědomil, co to jsou balttinské závody: celé město muničních baráků označených číslicemi a písmenami, kopečky pokryté trávou, což prý jsou sklady, o kus dál nádražní park s rampami a jeřáby a za ním nějaké docela černé budovy a prkenné boudy. “Vidíte tamten les?” ukazoval pan Carson k obzoru. “Za ním jsou teprve ty pokusné laboratoře, víte? A tamhle, co jsou ty pískové vršky, je střelnice. Tak. A tadyhle v parku je zámek. Budete mrkat, až vám ukážu laboratoře. Ef ef, to nejmodernější. A teď půjdeme do zámku.”