C’ÉTAIT AFFREUX…

To bylo strašlivé, to chudák telátko,

jak na jatky je táhli, jak se bránilo

a snažilo se lízat kapky deště

na šedivých zdech v smutném maloměstě.

Ó bože můj! Tak mírné a hodné bylo

a cesty v cesminách si tolik oblíbilo.

Ó bože můj! Ty, jenžs tak dobrý, řekni mi,

že odpuštění dojdem všichni my,

a jednou, v zlatém nebi, shledáme, že není

už hezkých telátek pro zabíjení,

řekni, že polepšeni věnce z kvítí

na drobné růžky jim přijdeme pověsiti.

Ó bože můj, jen nedej maličkému teleti,

až pocítí nůž v hrdle, příliš trpěti…

(De l’angelus de l’aube ŕ l’angelus du soir)

J’AI UNE PIPE…

Mám lulku dřevěnou, černou a kulatou

jak ňadro černošky, kterou jsem nahatou

kdys viděl nakreslenu v zajímavé knize…

Při této dýmce někdy myslím na ulice

a parky plné vrabců, plné vodometů

a housek rozdrobených v blátě. Potkáte tu

černošské chůvy ve fulárech žlutých oděné.

Jsou truchlivé a mírné jak měsíce jeseně.

Jsou otročina starých časů. Otročina…

To slovo na daleké břehy upomíná,

na sandomingské osadníky, na sirupy,

na černá těla, krev a na bělostné zuby,

z nichž bolest směje se. Vy mírné negerky,

se mírně procházejte všemi alejemi.

V zápěstí místo okovů ať náramky

se třpytí jako slunce v rodné vaší zemi.

A někdy, dobračky, před krámy ptáčníků

se zastavíte, kde je plno povyku.

A vaše mysl si tak trochu vzpomene,

nepříliš, neb jste zpitoměly už, na večery plamenné,

na dětské hry, kde třpytilo se peří,

a na kraby, co lezli po pobřeží.

(De l’angelus de l’aube ŕ l’angelus du soir)

L’ENFANT LIT L’ALMANACH…

Dítě čte kalendář u svého koše s vejci.

A kromě svátků Svatých, kromě pranostik

se dívá na krásná znamení na Nebesích:

toto je Skopec, Ryby, Kozoroh a Býk.

Tak může uvěřit, ta venkovanka malá,

že nad ní vysoko, až mezi hvězdami,

jsou trhy podobné těm, které dosud znala,

s oslíky, skopci, býky, kapry, kozami.

To jistě je trh v Nebi podle kalendáře,

a když na příští stránce Váhy uvidí,

říká si, že tam v Nebi jako u kramáře

se váží káva, cukr, sůl a svědomí.

(Clairičres dans le ciel)

MON HUMBLE AMI, MON CHIEN FIDČLE…

Můj skromný příteli, můj věrný pse, tys skončil

tou smrtí, které ses tak jako vosy bál,

když pod stolem ses před ní honem schovával.

V hodince přetěžké jsi hlavu za mnou stočil.

Bytosti požehnaná, všední druhu náš,

kterého živí hlad, jejž s tebou tvůj pán sdílí,

ó ty, jímž provázeni na své pouti byli

archanděl Rafael a mladý Tobiáš…

Ó služebníku, dej mi velký příklad svůj,

vždyťs mne jak světec svého boha miloval!

Tajemství tvého nejasného rozumu

kdes v ráji nevinném a blahém žije dál.

Ach bože, můžete-li mně tu milost přát,

bych ve dnech Věčnosti Vás tváří ve Tvář zřel,

dejte, by chudák pes se díval tváří v tvář

tomu, v kom mezi lidmi svého boha měl.

(Clairičres dans le ciel)

ZÁVĚR

Žebravý oslíku šedý, ztrápenější než

kára, kterou taháš,

ty, který nemůžeš už, který nemůžeš,

přiznej, že štěstí nemáš?

O pár ran víc či méně, co to pro tebe je?

To není proto, žes líný,

ale že jsi to ty, tě každý kopá a bije

střevíci do slabiny.

Ó bratře, doufejme, že z téhož pramene,

kde celý Ráj se zračí,

ty a já jednou vodu píti budeme

nad olšový stín sladší.

Těm pak, kdo zhrdali námi, se budem vysmívat,

těm všem, kdo neznali časem,

že bylo génia třeba k tomu, zazpívat

či hýkat jistým hlasem.

Já se však bojím, osle, básníku dokonalý,

aby až u dobrého boha najdou nás,

dotyční lidé i pak hovady nezůstali,

a my se od nich nelišili zas.

(Pensée des jardins)

CHARLES GUÉRIN

FRANCISI JAMMESOVI

Tvůj, milý Jammese, dům tvé tváři podobný je.

Vous břečťanu jej věnčí, smrk jej stínem kryje,

a nikdy, jak tvé srdce, mládí neztratí,

byť vítr, mráz i žal mu bylo přečkati.

Mech zídku tvého dvora vystlal do zlatava,

dům nízké patro má a všude roste tráva

kol vavřínu i studny. Když jsem zasténat

jak mroucí ptáče slyšel mříže u tvých vrat,

mně duši náhle umdlil sladce vlahý cit.

Už dávno jsem se, Jammese, k tobě chystal jít,

a našel jsem tě tak, jak snil jsem o tobě.

Tvé hravé psy jsem viděl, snící na dlažbě,

tvůj širák černobílý jako peří straky

a pod ním teskně smát se upřímné tvé zraky.

Tvé zamyšlené okno k obzoru se dívá;

hle dýmky tvé a skříň, jež ve svých tabulích

kraj celý prostřed knih básníků zrcadlívá.

Když zrodit se, i stárnout osudem je knih;

kde my jsme plakali, tam jiní najdou smích:

než my si pamatujme, Jammese, provždy den,

kdy rukou pevný stisk byl námi vyměněn.

Den něhou roven kráse časů podletních;

my naslouchali zpěvu sýkor v živém plotu,

co zvonů hučelo, co vozů míjelo tu…

Neděle Květná byla, truchlivá a líná:

ty, zlomen nad láskou jak nad hladinou třtina,

jež chví se ve vlnách a utajeně vzlyká,

já, na smrt dychtě vyplout mořem do dáli,

kde zmítají se čluny bez kormidelníka.

Tu naslouchali jsme, jak zvonky cinkaly,

nás oba různé hoře stejně rozželelo

pod nebem šedivým, jež na duše nám lehlo.

V tvou dětskou světnici zda spát se vrátím zas?

Zda vrátím se, hrou vánku pocuchaný vlas,

pod tvojí střechou čekat první hvězdy jas

a tiše vdechovat nad růžovou tvou skříní,

kde stará čísi psaní žloutnou v uzavření,

lásku, již věcí prach a zánik nepřemění?

Z tvých oken, Jammese, pohled volně doletí

na vily, pole, sníh a obzor nad horami;

tam v máji básně čteš, hlas tlumě v dojetí,

a azur nebeský po střeše plyne ti…

Příteli, sladký dome, kdy se shledám s vámi?

Však zítra, běda! Lépe o včera je snít.

Bez vlasti duše našla zde v mém těle byt.

V ten večer, z nejtěžších, jež kdy mi život skyt,

když mořem rozestřený, slavný slunce třpyt

v západu zlatil břeh, kdy zmáčen pěnou vln,

provát a rozcuchán, jak v řece kamení

unášen silou snu, jsem kráčel tebe pln.

Mne moře volalo v strašlivém hučení,

hlas sopek, ostrovů a zemí beze stínu;

tam bílý oblázek jsem dal na znamení

– byl mléčný, s žilkami jak v hladkém rameni –

den, kdy jsem přešel práh tvůj, Vergiliův synu.

(Le coeur solitaire)

SUIS JUSQU’Ŕ LA FONTAINE…

To děvče krásnoboké sleduj k prameni,

kde zastaví se před nádrží;

má z hlíny bílý džbán na plném rameni

a rukou zvednutou jej drží.

Hleď, v houští kapradin omšelé útesy,

kde proužkem vody zurčí skála:

zde tedy stanula a z ramen lehce si

nádobu dosud prázdnou sňala.

A co ji podpírá zdviženým kolenem

a k vodě její otvor kloní,

jež v proudu ohnutém a neroztříštěném

modrá a čirá stéká do ní;

co v slunci večerním džbán chýlí k fontáně,

až boky vlhce zablýskaly,

šum vody, zpěněna jež stoupá ve džbáně,

probíhá všemi stupni škály.

(L’ homme intérieur)

HENRY JEAN MARIE LEVET

OUTWARDS

(Věnováno Francisi Jammesovi)