bez smíchu sebe ctí, bez hnusu miluje;

muž, hrubý tyran, prasák hltavý a skoupý,

rab rabův, ve stoce jenž stružkou kalu je;

kat, který hraje si, mučedník, který vzlyká,

a slavnosti, jež krev svou vůní koření,

jed moci znavující vládce násilníka,

národ pod zvěrským jhem, jenž tone v nadšení;

pár náboženství, jež jako to naše věří

a lezou na nebe; a svatí asketi,

již, jako rozkošník se válí v měkkém peří,

v žíních a na hřebech si chtějí hověti;

žvanivé chlubné Lidstvo, géniem svým zpité,

třeštící jako vždy, v šíleném vzplanutí

křičí na boha v své agónii líté:

,Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!‘

A ti míň pitomí, Šílenství milovníci,

by stádu unikli, jež osud stěsnal kol,

v opia nesmírného klín se vrhající!

– To světa celého je věčný protokol.”

VII

Vědění hořké, které z cest si přinášíme!

V tom světě maličkém svých jednotvárných cest

dnes, včera, zítra, vždy svou vlastní tvář jen zříme:

to hrůzy oáza na poušti nudy jest!

Jít máme? Zůstat? Jdi si, když ti srdce velí;

či zůstaň, můžeš-li. Ten schoulený a skryt,

ten běže uniká bdělému nepříteli.

Toť Čas. Jsou vytrvalci, jako věčný žid

či apoštolé, co se nikdy nezastaví,

a přec jim nestačí vlaku ni lodi let,

když v patách stíhá je ten honec naléhavý,

jejž jiní od kolébky znají zabíjet.

Až jednou stihne nás a klekne na hřbety nám,

dál budem doufat a “Kupředu” volat zas,

jako když pluli jsme kdys do Číny či jinam,

v dál oči upřeny a větru vydán vlas,

po moři Temnot se na dlouhou plavbu dáme

šťastni jak mladý poutník. Zdali slyšíte

ty hlasy čarovné, ty smutné hlasy známé,

jak pějí: “Tudy! Vy, kdo jísti toužíte

vonný plod lotu! Zde je kraj ten, kde se sklízí

zázračné ovoce pro srdce hladová;

pojďte se sladkostí zpít podivnou a cizí

tohoto odpůldne, jež navždy potrvá!”

Už víme po přízvuku, kdo to strašidlo je;

tam naši Pyladi k nám pnou svá ramena.

“Pluj, pluj k své Élektře osvěžit srdce svoje!”

dí ta, jíž druhdy jsme líbali kolena.

VIII

Ó Smrti, čas je! Vzhůru, starý kapitáne!

Ta zem nás nudí, Smrti! Dej už znamení!

Ať z nebe nebo z moře tma jak inkoust kane,

v nás srdce, které znáš, je plno záření.

Nalej nám svého jedu, by v nás síla vtekla!

My chceme, tak ten oheň v mozku pálí nám,

vrhnout se do jícnu ať Nebe, aťsi Pekla,

až na dno Neznáma, a najít nové tam!

(Les fleurs du mal)

SULLY PRUDHOMME

PUKLÁ VÁZA

Na vázu, v níž květ verbén zvadl,

narazil vějíř v doteku;

ba úder ani nedopadl,

zvuk nezradil ho člověku.

Avšak ta lehká rána denně

hlodajíc v tvrdém krystalu

plíživě, jistě, neviděně

obešla vázu pomalu.

Prchla z ní voda po krůpěji,

květ zvadl, vláhy nemaje.

Netuší nikdo rány její.

Netkněte se jí, puklá je.

Tak mnohdy milovaná ruka

se lehce jenom srdce tkne;

tu srdce samo sebou puká,

květ lásky jeho povadne.

Potichu, světem nepoznána,

pláče a dál se rozzeje

hluboká, jemná jeho rána.

Netkněte se ho, puklé je.

(Stances et počmes)

PAUL VERLAINE

ŽENA A KOČKA

Se svou si kočkou pohrává;

a je to divukrásné, zříti,

jak potmě tlapka bělavá

se s bílou rukou v půtce chytí.

Své ostré nehty – ohava! –,

ty hladké acháty, jež svítí

břitkostí nožů, schovává

pod rukavičkou z černých nití.

I druhá úlisně se dívá

a broušené své drápy skrývá,

než ďábel nespí v žádné z nich…

A v budoáru stinné šero,

kde zvoní její vzdušný smích,

žhne fosforových bodů čtvero.

(Počmes saturniens)

ÉCOUTEZ LA CHANSON BIEN DOUCE…

Slyšte, co sladká píseň zpívá,

jež pláče vám jen pro potěchu,

jak chvějící se voda v mechu:

tak lehká je, tak zdrželivá!

Kdys býval znám ten hlas (a milý?),

než nyní zastřený je zcela

jak v smutku žena ovdovělá,

a přece co v něm ještě síly,

a v řasách šlojíře, jež vlají,

jak podzimní je vítr honí,

co skrytou hvězdu pravdu cloní

a srdci v žasu odkrývá ji.

A znovupoznaný hlas praví,

že dobro jen je, co nás živí,

že záští a hněv závistivý

po smrti pranic nezůstaví.

O slávě prostých mluví zvroucna,

o zlaté svatbě, blahé něze

šťastného míru bez vítěze,

o nečekání do budoucna.

Přijměte hlas, jenž prostoduše

v oslavu zpívá bez umdlení.

Ba dražšího nic duši není

než tišit smutek jiné duše!

Bez hněvu duše trpělivá

v očistci snáší tresty časné,

a to, co učí, je tak jasné!…

Slyšte, co moudrá píseň zpívá.

(Sagesse)

L’ESPOIR LUIT COMME UN BRIN DE PAILLE

DANS L’ÉTABLE…

Jak stéblo slámy v chlévě naděje se třpytí.

Proč jen máš před vosou, svým letem zpilou, strach?

Hleď, někde v koutě stále tančí v slunci prach.

Proč k spánku neměl by ses o stůl podepříti?

Dušičko bledá, hleď, ta voda osvěží tě,

je chladná, pij! Jdi, vždyť jsem s tebou. Zavři víčka,

sen tvojí siesty tě v náruči mé zhýčká

a ty si zazpíváš jak kolébané dítě.

Poledne. Jděte, paní, slitování jen!

On spí. Toť úžasné, jak někdy chůze žen

chudákům nešťastníkům v hlavě dunět může.

Poledne zvoní. Pokoj dal jsem skropiti.

Spi! V tůni oblázkem se naděj zatřpytí.

Ach kdy zas budou kvésti zářijové růže!

(Sagesse)

MĚSTSKÉ KRAJINY

V Paříži vězněn z příčin příliš mnohých věru

v těch horkých dobách z věcí útěchu si beru,

jež mnoho nestojí a na dosah mi jsou,

například z ulice, kde bydlím… pod střechou,

a z její primitivní jaksi podívané,

dík samozřejmé, sprostné dobrotě, jež vane

od prahu chudých lidí k sousedovu prahu

do jejich codenních a sbratřujících vztahů.

Napravo nalevo cuchaje sady svistí

přec už jen zářijový vítr; rvané listí

let divý napodobí ptáků šílených,

již ploší byli by, per rudozelených,

nad vřavou hádek, které sotva mnoho váží,

dělníků napilých po modrém víně v ráži,

když o křivé se slovo zkuráženi prou.

Své verše skládám tu a kouřím dýmku svou,

sám sprostný, rád se na ty sprostné byty dívám,

a s nocí rychle usnu; a že vždycky snívám,

já lepší verše, bozi, verše lepší sním,

daleko lepší těch, jež psal jsem před spaním,

vášnivé, hluboké, jak voda ze skal třpytné,

v nichž nezakulhá nic, ba ani neklopýtne,

jež slávy veliké získají mému jménu,

– a z nichž si procitna ni slůvka nevzpomenu…

(Oeuvres postbumes)

CHARLES CROS

IDEÁLNÍ ŽIVOT

Sál plný svěc, kde v krbu by to hřálo,

tabule stálá, s hudbou hostiny,

tabáky vzácné, kordy, květiny,

kde bez orgií by se povídalo.

Šeříky zjara, konvalinky, růže

a v létě jasmín, lípy, hledíky

by nocí plnily park veliký,

kam někdy snílek z hluku prchat může.

Muži by vesměs byli dobří rasou,

jak pyšné Múzy krotit, velmi jistí,

a ženy bez kankánů, bez závisti

by ozářily večery svou krásou.

A člověk myslel by pln dojetí

v těch vůních paží, květin, župánků,

černých kštic těžkých, plavých copánků

na dálný kraj a zašlá staletí.