Bylo plné léto a měsíční noc; Mrs Brownová, velmi růžová, širooká a hezká seděla na piazze, požívajíc svěžího kadidla horského vánku a, obávám se, i jiného kadidla, jež nebylo tak svěží ani tak docela nevinné. Vedle ní seděl plukovník Starbottle a soudce Boompointer a další přídavek k jejímu dvoru v podobě cizího turisty. Byla v dobré náladě.

“Co vidíte tam dole na silnici?” tázal se galantní plukovník, jenž si v několika posledních minutách byl vědom, že pozornost Mrs Brownové je odvrácena.

“Prach,” řekla Mrs Brownová s povzdechem. “Toliko stádo ovcí sestry Anny!”

Plukovník, jehož literární vzpomínky nesahaly dále než po noviny posledního týdne, zaujal hledisko praktičtější. “To nejsou ovce,” pokračoval; “to je jezdec. Soudce, není to šedák Jacka Hamlina?”

Ale soudce nevěděl; a jelikož Mrs Brownová mínila, že vzduch je už příliš chladný pro další pátrání, uchýlili se do salónu.

Mr Brown byl ve stáji, kam se obyčejně odebíral po jídle. Snad to bylo proto, aby projevil své opovržení společníkům své ženy; snad, jako jiné slabé povahy, nalézal potěšení v tom, že vykonává absolutní moc nad nižšími živočichy. Měl jistou útěchu ve výcviku hnědé klisny, kterou mohl bíti nebo pomazliti, jak se mu líbilo, což nemohl činiti s Mrs Brownovou. Zde tedy rozpoznal jistého šedého koně, který právě vcházel do stáje, a dívaje se trochu déle, našel jeho jezdce. Brownův pozdrav byl srdečný a vřelý; Mr Hamlinův trochu zdrželivý. Ale na Brownovu naléhavou žádost Mr Hamlin ho následoval po zadních schodech na úzkou chodbu a odtud do malého pokoje vedoucího na dvůr. Byl prostě opatřen postelí, stolem, málo židlemi a stojanem pro pušky a biče.

“Tak tohle je můj domov, Jacku,” řekl Brown s povzdechem, když se vrhl na postel a pokynul svému druhovi na židli. “Její pokoj je na druhým konci domu. Je to už dýl než šest měsíců, co spolu nežijeme a co se nevidíme leda u jídla. To je moc krutej vosud pro hlavu domácnosti, že?” řekl s nuceným smíchem. “Ale to sem rád, že vás vidím, Jacku, zatraceně rád,” a vyklonil se z postele a znovu potřásl rukou neodpovídajícího Jacka Hamlina.

“Zaved sem vás sem, protože sem nechtěl mluvit ve stáji; třebaže, co se tejká věci, je to po celým městě. Nerozsvěcejte. Můžem tu mluvit při měsíci. Dejte si nohy na vokno a seďte vedle mne. To je whisky, v tom džbáně.”

Mr Hamlin sám nepoužil té informace. Brown na Calaverách obrátil tvář ke zdi a pokračoval:

“Kdybych tu ženskou nemiloval, Jacku, bylo by mně to jedno. Ale že ji miluji a že vidím každej den, jak to s ní takhle jde, a že nikdo v tom nezabrzdí, to mne žere. Ale to sem rád, že vás vidím, Jacku, zatraceně rád.”

Hmatal v temnotě, až nalezl a znovu stiskl ruku svého druha. Chtěl ji podržet, ale Jack ji zastrčil mezi zapjaté knoflíky svého kabátu a tázal se nedbale: “Jak dlouho to takhle jde?”

“Hned od ty doby, co přišla sem; hned od toho dne, co vešla do Magnolie. Já sem byl tehdy blázen, Jacku; já sem blázen i teď; ale já sem nevěděl, jak moc sem ji ještě tehdá miloval. A to dřív nebyla taková ženská jako teď.

Ale to není všecko, Jacku; a kvůli tomu sem vás potřeboval vidět, a proto sem rád, že ste přišel. To není to, že mne už nemá ráda; to není to, že blázní s každým hochem, co sem přijde, protože snad sem dal do hry její lásku a ztratil ji jako všechno vostatní v Magnolii; a snad bláznit je pro některý ženský přirozený a není v tom nic zlýho leda pro blázny. Ale, Jacku, já myslím – já myslím, že miluje někoho jinýho. Nehejbejte se, Jacku; nehejbejte se; tlačí-li vás vaše pistole, vyndejte ji.

Je to už dýl než šest měsíců, co se zdála nešťastná a vosamělá a nějak nervózní a jako zastrašená. A někdy jsem zachyt její pohled jakoby bázlivej a lítostivej. A vona si s někým píše. A poslední tejden skládala svý vlastní věci – vozdoby, a hadry, a šperky – a, Jacku, já si myslím, že uteče. Všechno bych vydržel, jen tohle ne. Aby ji někdo ukrad jako zloděj –” Ponořil svou tvář do polštáře a po několik okamžiků bylo slyšeti jen tikot hodin na stěně. Mr Hamlin si zapálil doutník a přešel k otevřenému oknu. Měsíc už nesvítil do pokoje, a postel i její vlastník byli ve stínu. “Co mám dělat, Jacku?” ozval se hlas z temnot.

Odpověď přišla hbitě a jasně od okna: “Poznejte toho muže a zabte ho na místě.”

“Ale, Jacku?”

“Vzal na sebe to nebezpečí!”

“Ale vrátí mně to ji?”

Jack neodpověděl, nýbrž hnul se od okna ke dveřím.

“Nechoďte pryč, Jacku; rozsvěťte svíčku a sedněte si u stolu. To mně uleví, aspoň vás vidět, když nic víc.”

Jack váhala potom svolil. Vytáhl z kapsy hru karet a promíchal je a vrhl pohled na postel. Ale Brownova tvář byla obrácena ke stěně. Když Mr Hamlin promíchal karty, sejmul a rozdal, jednu kartu na protější stranu stolu směrem k posteli a druhou na svou stranu stolu pro sebe sama. První karta byla do; jeho vlastní karta král. Pak znovu zamíchala sejmul. Tentokráte myšlený hráč dostal dámu a on sám čtyřku. Jack rozdal potřetí. To přineslo jeho odpůrci dočko a jemu samotnému krále. “Dva štychy ze tří,” řekl Jack slyšitelně.

“Cože, Jacku?” řekl Brown.

“Nic.”

Potom Jack zkusil štěstí s kostkami; ale on sám pokaždé vrhl šest bodů a jeho myšlený odpůrce po jednom. Síla zvyku je někdy matoucí.

Mezitím nějaký magnetický vliv přítomnosti Mr Hamlinovy nebo uklidňující dávka kořalky nebo oboje utišilo starost a Brown usnul. Mr Hamlin přitáhl židli k oknu a vyhlížel na město Wingdam nyní pokojně spící; jeho tvrdé obrysy byly zastřené a ztlumené, jeho pronikavé barvy změkčené a mírně zladěné v měsíčním světle vše zaplavujícím. V tichu mohl slyšeti zurčení vody v příkopech a vzdech jedlí za pahorkem. Pak pohleděl k nebi, a v té chvíli padala hvězda třpytivým polem. A nyní jiná, a opět jiná. Ten úkaz vnukl Mr Hamlinovi nové věštění. Spadne-li v dalších patnácti minutách nová hvězda – Seděl tu s hodinkami v ruce dvakrát tak dlouho, ale úkaz se neopakoval.

Hodiny tloukly dvě, a Brown ještě spal. Mr Hamlin se přiblížil ke stolu a vyňal z kapsy dopis, jejž četl při kmitavém světle svíčky. Obsahoval jediný řádek, psaný tužkou, ženskou rukou:

“Buďte u ohrady, s vozíkem, o třetí.”

Spáč se neklidně pohnul a potom procitl. “Ste tady, Jacku?”

“Ano.”

“Nechoďte eště. Zrovna se mi zdálo, Jacku, – zdálo se mi o starejch časech. Myslel sem, že já a Susy se zase ženíme a že farářem, Jacku, byl, víte kdo? – vy!”

Hráč se zasmál a sedl si na postel, dopis ještě v ruce.

“To je dobrý znamení, že?” ptal se Brown.

“Tuším. Řekněte, staroušku, nechtěl byste raději vstát?”

“Staroušek” tak vřele pojmenovaný se zdvihl s pomocí Jackovy podané ruky.

“Kouřit?”

Brown mechanicky vzal nabídnutý doutník.

“Oheň?”

Jack stočil dopis do závitku, zapálil a podržel svému druhovi. Pak jej držel, až byl stráven, a pustil zbytek – jako zářivou hvězdu – z otevřeného okna. Díval se, až zapadl, a obrátil se k svému příteli.

“Staroušku,” řekl, klada ruce na Brownova ramena, “v desíti minutách budu na cestě a zmizím jako ta jiskra. My už se neuvidíme; ale dříve než půjdu, přijměte bláznovu radu: prodejte všechno, co tu máte, vezměte svou ženu s sebou a opusťte krajinu. To není místo pro vás ani pro ni. Řekněte jí, že musí jít; nechce-li, přinuťte ji. Nefňukejte, protože vy nemůžete být svatý, a ona není anděl. Buďte muž – a zacházejte s ní jako se ženou. Nebuďte zatracený blázen. Sbohem!”

Vytrhl se z Brownova stisku a seskočil ze schodů jako jelen. U dveří stáje chytil za límec polospícího podomka a přirazil ho ke zdi. “Osedlejte mi koně ve dvou minutách, nebo vás –” Výpustka byla strašlivě výmluvná.

“Paní řekla, že chcete mít vozík,” koktal muž.

“Kčertu s vozíkem!”

Kůň byl osedlán tak rychle, jak jen zmatené ruce užaslého podomka dovedly zacházeti s přezkou a řemenem.

“Stalo se něco, Mr Hamline?” řekl muž, jenž jako celá jeho třída obdivoval elán svého ohnivého pána a měl skutečný zájem na jeho blahu.